V textu mne velmi zaujala hypotéza generační amnézie Petera H. Kahna, podle které považuje každá generace za zdravé prostředí to, ve kterém vyrůstá nehledě na "skutečné" podmínky. Zamyslela jsem se nad tím, do jaké míry podléhám stejné amnézii já osobně. Podívala jsem se z okna a jelikož bydlím na panelovém sídlišti, nebyl to pohled úplně příjemný, nicméně jsem usoudila, že i přes tento fakt je to sídliště nadstandardně zelené. Na druhý pohled jsem si však uvědomila, že na místě, kde se nyní staví nový dům byly předtím také stromy....a co ten zelený plac s pár borovicemi vedle...tam postupem času také něco postaví? To, co já prozatím vnímám jako zelené sídliště může být plíživě postupem času pro děti 1. stupně ZŠ, které učím, jenom šedý beton kam oko pohlédne a nikomu to časem nebude připadat divné.
Stejné je to s roklí, kterou máme za domem. Dříve zcela opuštěný prostor, kde člověk nepotkal ani živáčka, se vlivem nouzového stavu stal místem pro setkávání dětí pubertálního věku. Je to místo odlehlé, takže se tam rádi schovávají, kouří, popíjejí a debatují o životě. Z prvního zjištění, že tam chodí jsem měla radost "Tak ono je to přece jen do té přírody vytáhne, říkala jsem si."
Další setkání s touto skupinkou již bohužel nebyla tak pozitivní, protože po nich kolem celého místa zůstává neskutečný nepořádek. A v té rokli žije mlok. Na kraji sídliště hlavního města. To je sám o sobě malý zázrak. A ty děti to pravděpodobně nevědí....
Už několikrát jsem uvažovala o tom, že až je tam příště potkám, na potřebu udržovat toto prostředí čisté je upozorním. Po přečtení článku jsem si tím, že je třeba to nějakou diplomatickou formou udělat naprosto jistá a vlastně nemám obavu, že to nepochopí, prostě jim to dosud nejspíš jenom nikdo neřekl...