Jako se člověk musí socializovat, tak si také musí vytvářet vztahy k ostatním lidem, objektům, zvířatům, přírodě. A to není hned. Má to určitý vývoj. Tak jako se jedinec vyvíjí, tak se vyvíjí i vztah k někomu, něčemu. Ale ten, kdo by měl vytvářet vztah, jsou především RODIČE! Ti, stojí za tím, jak se bude vztah dítěte k věcem, přírodě aj. vyvíjet.
Jak autor uvádí: „Pro vývoj vztahu k přírodě v prenatálním období a raném dětství jsou důležitá slova rodiče, svět a osobnost.“ Je to důležité i z hlediska imunity – „čistá špína“ posiluje obranyschopnost. S čím se ztotožňuji.
Dále autor uvádí velmi zásadní myšlenku: „Děti se budou spíše sbližovat s přírodou, když vidí, jak blízko k ní mají i dospělí. A budou se s v ní - po jejich vzoru - pohybovat s přiměřeným klidem nebo naopak úzkoprsou štítivostí. Příroda sama od sebe pravděpodobně předškolní děti lásce k přírodě nenaučí. Předškoláci se to však mohou v tomto období (zřejmě víc než kdy jindy) naučit od svých dospělých průvodců, kteří přírodu vidí, cítí, vnímají - a mají ji opravdu rádi, pokud s nimi svůj čas v přírodě tráví.“ To mi přijde opravdu smysluplné. Myslím si, že ve vytváření vztahu je důležitý pozitivní vztah rodičů, jako učitelů, ke kterým děti vzhlíží.