Příroda je důležitá pro vývoj dětí, ale ne každý rodič si to uvědomuje, či dítě přivede do kontaktu s přírodou až pozdě.
Jak uvádí autor, tak dítě vstupuje do přírody v předškolním věku, ale důležité je, aby se tam cítilo bezpečně. Proto je potřeba, aby jej rodič provázel už od dětství a nebyl „přehnaně opatrovnický“. Pokud by rodič provázel dítě přírodou a jen by jej upozorňoval na to, co všechno se mu může zlého stát, tak se dítě v přírodě nebude cítit bezpečně, ale v ohrožení.
„Právě v předškolním věku vstupuje často malé dítě poprvé samostatně do přírody (byť zpravidla na dohled rodiče). Příroda mu poskytuje nepřeberné množství podnětů - a pokud se předškolák cítí dostatečně jistě a bezpečně, jsou členitá přírodní místa mimořádně multifunkčním prostředím pro intenzivní rozvoj jeho pohybových dovedností.“
Jako skautská vedoucí a vedoucí skautských táborů jsem se setkala s mnoha dětmi, jejichž rodiče se najednou rozhodli, že je příroda pro jejich dítě důležitá, ale pro většinu z nich bylo příliš pozdě, či to na ně všechno bylo příliš „rychlé“. Kromě nějakého upraveného venkovního hřiště či jejich zahrady za domem se s přírodou nesetkaly a najednou jim rodiče zabalili batůžek s buřtem a nožem a vyslali je s námi do lesa, aniž hleděli na počasí, či na pocity dítěte. Ještě horší varianta byla zapsat dítě do Junáka, nepouštět ho s námi o víkendy na výpravy, ale pak ho s námi na 14 dnů poslat na tábor do přírody, kde jsou úplně jiná pravidla a zázemí. A pak po dítěti chcete, aby nasbíralo dřevo, či si samo nalilo šťávu, ale ono má strach, že se zraní, že zakopne, že se škrábne do ruky a že ho píchne vosa. A není to jeho chyba! To rodiče v něm vykřesali jiskry strachu a pak ho „hodili do hluboké vody“.
Stále mám ale raději rodiče, kteří v určitý čas prohlédnou a uvědomí si, jak je příroda důležitá než ty, kteří mají k přírodě vztah špatný, či žádný a jen sedí doma u počítače. Děti se učí hlavně nápodobou, jak uvádí i sám autor. A já jako pedagog mám potom ve škole velké množství dětí, kterým je příroda úplně „ukradená“ a už je pozdě jejich názor změnit. Když jsem například vzala děti na Čabárnu (Naučné středisko ekologické výchovy s vlastní malou zoo) a oznámila jsem jim, že půjdeme tam i zpět pěšky, tak na mě málem volali policii. A to nepočítám jejich „oblečení dle počasí“. Někteří mi dokonce řekli, že jim mám zaplatit nové bílé Adidas boty, jelikož je měli nové.
„A tak si při své adaptaci na přírodní prostředí všímají, jak si dospělý umí užít čas trávený v přírodě, čeho se bojí a jak se chová k okolnímu přírodnímu světu. Sledují a pamatují si: lehne si dospělý jen tak do trávy? Vykoupe se v bahnitém rybníku? Scvrnkne mravence z předloktí, nebo ho naštvaně rozdrolí mezi prsty? Od svých dospělých průvodců se také mimoděk učí, zda jsou zabahněné boty, pád do potoka, bouřka nebo píchnutí vosy zvládnutelné situace, nebo pohromy dramatických rozměrů.“
Děkuji svým rodičům, že mě přivedli k lásce přírodě už v raném dětství a doufám, že nás a přírodu časem „nespolknou moderní technologie“.