V textu Jana Krajhanzla mě zaujalo několik pasáží.
Zcela souhlasím s autorem, že „všechno má svůj čas“.
Je krásné, uvědomění si, že nejen jako rodiče, ale i jako pedagogové máme možnost poměrně zásadním způsobem a nejlépe pozitivně ovlivnit své žáky a provázet je na cestě poznávání, a nejen toho environmentálního. Je ovšem třeba k tomuto přistupovat velmi zodpovědně a s rozvahou.
V životě dítěte, a tedy již v prenatálním období má na jeho environmentální vnímání největší a nejzásadnější vliv rodič. Rodič je jeho „učitelem a průvodcem“ i v dalších životních obdobích, ale již v předškolním věku se k rodiči může připojit pedagog.
Je zajímavé, jak jsou pro děti předškolního věku důležitá zvířata. Děti je vnímají jako sobě rovné tvory a tím si tvoří schopnost soucitu, empatie. Umím si představit, zařazení více školních projektů, kde by děti se zvířaty pracovaly, pečovaly o ně apod. do výuky 1. stupně.
Myslím si, že pokud si dítě vytvoří pozitivní vztah ke zvířatům a přírodě jako takové, ať již za pomoci rodiče či pedagoga, tak je to pro jeho budoucí život a jeho mezilidské vztahy obrovská výhoda.
Autor uvádí, že „globální environmentální problémy jsou pro školáky na prvním stupni nejen obtížně pochopitelné, ale také citově ohrožující“.
Souhlasím s autorem. Na 1. stupni ZŠ, kdy jsou děti ještě ve svých životech zcela odkázání na postoje a přístup rodičů, by pedagog svým výkladem environmentální, ekologických problémů mohl dítě stavět do pozice, kdy by se cítilo zmatené, nejisté. Dítě by mohlo zažít situaci kdy pedagog vypráví, jaká nebezpečí hrozí a při tom dítě ví, že rodič k těmto nebezpečím svým jednáním sám přispívá. Může se i stydět, jak před pedagogem, tak ostatními dětmi. Například v otázce třídění odpadu, kdy dítě ve škole získává informace, že je správné odpad třídit a ten kdo netřídí přispívá ke znečišťování planety atd. a dítě přitom ví, že není schopno ovlivnit, aby rodiče odpad třídili.
Na tyto ekologické problémy je myslím vhodnější se intenzivněji zaměřit až na druhém stupni ZŠ a na stupni prvním, bych se spíše zaměřila na ekologické aktivity, které dítě samo může ovlivnit – neplýtvání vodou, elektřinou apod.
Právě u žáků druhého stupně vidím obrovský potenciál. Pokud je pedagog schopen je zaujmout, ukázat, že je s nimi na podobné či stejné „lodi“ a je otevřen k naslouchání jejich názorů, myšlenek, nápadů tak mohou společně vytvořit například mnoho zajímavých projektů.