Enviromentální výchova v předškolním věku – dítě se učí především nápodobou, vidí tedy, jak se nejbližší (většinou rodiče) chovají a cítí v přírodě. Např. jestli si lehnou do trávy, jak reagují na mravence na ruce apod. Je důležité, aby dítě v těchto situacích, v přírodě cítilo bezpečí, vidělo reakce rodičů, že si přírodu užívají, ne že se štítí. Sama toto velmi výrazně pociťuji na svých dětech. Sama si život bez přírody neumím představit a s dětmi trávíme v lese mnoho času. Nemají problém se tam zabavit na celý den, zato někteří jejich vrstevními ano.
Výchova v mladším školním věku – zde je důležité si uvědomit, že pedagog se stává podobně důležitým vzorem jako rodiče. Pokud tedy učíme děti hodnotám a chování k přírodě (např. třídění odpadu) je nutná dbát na to, abychom naše názory přednášeli s opatrností a spíše učili děti, co mohou dělat ony samy (např. vypínat počítač, neodhazovat odpadky na ulici). Může se stát, že v rodině jsou prezentovány jiné vzorce chování a u dítěte tak může dojít k závažnému vnitřnímu konfliktu.
Pubescenti – velmi zajímavá je v článku sonda, která uvádí vztah pubescentů k přírodě. Bojí se komárů, klíšťat, hadů více než děti mladšího školního věku ale pokud jde o skauty, ti na rozdíl od běžných školáků z kontrolní skupiny vnímají svoje chvíle v přírodě jako čím dál tím příjemnější. Srovnání obou skupin tak ukázalo, že pubertální štítivost a otrávenost přírodou, se kterou se lze často setkat na druhém stupni základních škol, není vývojovou nutností, ale odrazem malých životních zkušeností pubescentů s přírodním prostředím. Zde je dle mého názoru vidět nutnost enviromentální výchovy po celou dobu vývoje člověka.