Jako pramen můžeme předložit i "Píseň o Srlínovi". Tato píseň přináší dobovou interpretaci toho, proč husité bořili kostely.
Podle této písně husité kostely bořili proto, že neuznávali dosavadní křesťanský obyčej v kostele chválu bohu vzdávat a boha vyznávat.
Skladba zapsána na rubu papírového listu, uloženého v SA v Třeboni. Na líci listu datum 20, 8. 1442, takže její autor/autoři pravděpodobně byli přímými pamětníky husitských válek, píseň však především pojednává o události z roku 1441.
Uvedená píseň se týkala události v podstatě jen místního významu, přesto je svědectvím o tom, jak dlouho byly některé časové písně v oběhu a jak se šířily po značné zeměpisné rozloze.
Píseň je katolická a časová, proto rázu agitačního a stranické stanovisko je v ní vyhroceno. Je třeba ji brát se značným nadhledem
(PÍSEŇ O SRLÍNOVI)
Táboři zúfalí
Srlína sú jali
den božieho zkřiešenie,
připravivše se v oděnie jako na Ježíše.
Připadli o pól noci,
když jest on neměl moci,
neb jest jim'mnoho věřil
a do sebe nic nečil,
proč by měl utéci.
Dočkal jich na posteli,
neb zbořili kostely,
kdež bohu chválu vzdávati
a jeho vyznávati
obyčej jest křesťanský.
Z domu jej na Tábor vedli
na cestě jím trhali, mazance, jablka jedli,
požehnánie nedočkali
jako lakotníci.
Havránek, B. - Hrabák, J. - Daňhelka, J. 1964: Výbor z české literatury doby husitské, Praha.