Poznámky ke Klementovi Alexandrijskému

Klement vidí jasně rizika aplikace alegorického postupu v excesech gnostické interpretace. Je si vědom, že Písmo nelze vykládat zcela arbitrárně a svévolně. Vytýká gnostikům, že se ve sporných bodech nezajímají o důkazy, ale kvůli vlastní sebestřednosti, domýšlivosti a touze po slávě a po uhájení vlastní školy za každou cenu se křečovitě drží své těžko obhajitelné iluze poznání (srov. Strom. VII XV,91–92 a XVI,96–98). Upozorňuje pak právě na jejich libovůli při výběru pasáží z Písma dle toho, jak zapadají do jejich naukových systémů, na jejich preferování víceznačných míst a překrucování významu bez ohledu na komplexní smysl dané pasáže jako celku. Zmiňuje také, že usvědčující argumenty odmítají poukazem na svou duchovní přirozenost, která je uschopňuje k poznání, na něž prostí křesťané s obyčejnou, nižší přirozeností nemohou dosáhnout.

Klement proti tomuto svévolnému přístupu k exegezi průběžně formuluje jisté zásady vnášející do křesťanské interpretace Písma řád a umožňující stanovit kritéria správnosti výkladu:

1. priorita Písma před ostatními zdroji poznání a dokazování (Strom. VII XVI,96–97), protože Písma jsou hlasem Pána, který mluví prostřednictvím proroků, evangelia a apoštolů;
2. víra v Krista jako jediný klíč k pochopení Písma, protože tato víra a poznání evangelia je výkladem a naplněním Zákona (Strom. IV XXI,134,3–4).

Klement tedy proti gnostikům a Markiónovi hájí předpoklad, že Starý a Nový zákon jsou jen postupnou realizací jednoho jediného zjevení, které dal jediný Bůh skrze svého Syna. Kristus je principem poznání a princip je nedokazatelný, protože kdyby ho bylo možno dokázat, nebyl by principem. Tuto skutečnost je proto nutno přijmout vírou (Strom. VII XVI,95,4–6). Správný je potom takový výklad, který je ve shodě s církevním měřítkem (ekklésiastikos kanón – srov. koncept kanón tés alétheias Ireneje z Lyonu), které spočívá v souladu a souhlasu mezi Zákonem a Proroky, tedy dnešním Starým zákonem, a smlouvou ustavenou příchodem Pána v těle (Strom. VI XV,125,2–3).

Výklad každé jednotlivé pasáže Písma musí tedy být v souladu s ostatními místy Písma a zároveň musí být hoden Boha (Strom. VII XVI,96,1–4). Zde vidíme průnik heterogenního kritéria opírajícího se o obraz Boha založený na konceptech řecké filozofie a vylučujícího např. doslovné chápání antropomorfismů.

Klement je svědkem toho, jak se na konci 2. stol. poté, co byl během kontroverze s Markiónem dosažen konsensus, že židovská Písma patří do knihovny křesťanských posvátných textů, změnil koncept Písma. Najednou to nebyl jen pramen selektivních citací skrývajících proroctví Kristova příchodu, ale Písmo sazačíná nahlížet jako koherentní korpus, který by se měl komentovat jako celek.