Poznámky ke gnostické exegezi

Prvním známým autorem polemického spisu proti herezím byl Justin, ale toto jeho dílo se nedochovalo, proto je prvním zdrojem zkoumání principů křesťanského sebevymezení proti gnózi 5 knih Odhalení a vyvrácení falešné gnóze od Ireneje z Lyonu (řecky Eirénaios). Spis se dochoval v latinském překladu (řecky je pouze většina 1. knihy a pár zlomků) a cituje se latinským názvem Adversus haereses. Irenej pocházel z Malé Asie, kde byl údajně žákem Polykarpa ze Smyrny, a od roku 177/178 byl biskupem v galském Lugdunu. Dílo sepsal v době svého episkopátu. První kniha se věnuje výkladu valentinovské nauky a obsahuje zmínky o dalších gnostických školách, které se pokouší klasifikovat. Rudolph (s. 18) upozorňuje, že Irenejův polemicko-apologetický výklad obsahuje řadu pomluv, karikatur a zesměšňování, a není ho proto možno pokládat za objektivní zdroj poznání gnostických škol samotných. Zbývající knihy obsahující vyvrácení hlavních gnostických tezí a vlastní výklad křesťanské ortodoxie, který představuje první komplexní systém křesťanské teologie.

Irenej se v polemice s gnostiky vyslovuje proti gnostické tendenci rozdělovat text na úseky s různou hodnotou a různým zdrojem inspirace (jednou Démiúrgos, podruhé Moudrost). Snaží se dokázat, že mezi starou a novou "ekonomií" není zlom, ale že obě jsou řízené prozřetelností jediného Boha, který pedagogicky použil nejprve Zákon a pak proroky, aby člověka připravil na setkání se sebou a aby mohl inkarnací Krista přecházet "per typica ad vera et per temporalia ad aeterna et per carnalia ad spiritualia et per terrena ad caelestia" (Haer. IV 14,2–3; 20,11; 32,2). Kristus byl prý skryt v Písmu Starého zákona jako poklad v poli (Mt 13,44) a teprve jeho příchod nám umožnil ho tam objevit.

Irenej stál se svou polemikou proti gnostikům v mnohem komplikovanější situaci než Justin vůči Židům. Uvědomoval si, že gnostici uplatňují k odůvodnění svých nauk Písmem stejné hermeneutické metody, jaké užívalo protoortodoxní křesťanství ve vztahu k židovské tradici. Nemohl odmítnout gnostickou alegorezi jako metodu tak, jako Justin odmítl historický výklad Židů, ale musel dokazovat, že gnostici této metody užívají nesprávně. Proto mnohokrát vytýká oponentům, že jejich alegorický výklad Písma je arbitrární (Haer. 1,3,6; 1,8,1; 1,9,1). Jeho základní ideou je, že gnostici se omezují na místa, která vyhovují jejich potřebám, a izolují je od kontextu, zatímco autentická interpretace Písma o něm uvažuje v jeho celku (Haer. 1,9,4; 4,33,10). Upozornil, že Písmo vedle nejasných a pochybných míst obsahuje také místa jasná, na jejichž základě je třeba interpretovat místa nejasná. Tak se zachová soudržnost interpretace (2,27,1; 2,28,3).

Youngová (s. 18–21) zdůraznila, že Irenej se při exegezi Písma odvolával na "pravidlo víry", či "kánon pravdy" (regula fidei, kanón tés alétheias) jakožto jednotící příběh, který určuje správnou interpretaci. Jednalo se o vyznání víry. Tato fakticky fungovala jako hermeneutický klíč ke čtení Písma v praxi církve již před Irenejem. Předpokládalo se mlčky, že krédo vystihuje celkový obsah (hypothesis) Písma a že shrnuje rámec vztahu Boha k člověku, o kterém pojednává Písmo jako celek. Základní kristologické vyznání potvrzovalo primát příběhu Ježíšova života, smrti a vzkříšení nad knihami, které o něm svědčí, rozvinutější kréda kladla důraz také na kontinuitu mezi příslibem a naplněním a na zjevení Boha již známého z židovského Písma skrze Krista. Každá vývojová fáze křesťanských vyznání tak plnila úlohu potvrzení jednoty Písma jako svědectví o zjevení Boha v Kristu.

Irenej tuto tradici rozvinul v polemice s gnostiky gnostikům, které obviňoval, že tuto "hypothesis" Písma neuznávají a tvoří si svou vlastní vytrháváním výroků, proroctví a podobenství z kontextu a jejich harmonizací se svým mytologickým příběhem. Chovají se prý jako autoři tvořící cento (literární dílo vytvořené novou kombinací veršů známých děl) z veršů z Homéra a matoucí lidi, kteří si pak myslí, že Homér něco takového napsal. S konceptem jednoty Písma se tak vynořil koncept Bible mající svou zvláštní hypothesis, kterou Irenej identifikoval s "kánonem pravdy" v podobě kristologického vyznání víry.