Poznámky ke gnostické exegezi

Starověká gnóze

Z podobných motivů jako markionité podceňovali židovská Písma také gnostici, protože jako dualisté tento svět i jeho Stvořitele (démiúrga) odmítali. Na rozdíl od markionitů však gnostikové nevymezovali žádný literární kánon a nezatracovali židovské texty, ale těžili z nich výpovědi o svém původu a přirozenosti.

Starověká gnóze je obecné označení pro mnohotvárný proud náboženského myšlení, o kterém badatelé dříve čerpali informace především z tendenčních polemických zpráv církevních spisovatelů (mezi prvními jsou to Irenej z Lyonu, Hippolytos Římský, Tertullianus). Teprve objevení nových gnostických textů v kodexech z Nag Hammádí umožnilo přímé seznámení s myšlenkami těchto gnostických proudů. Kurt Rudolph (s. 59) upozorňuje také na rozrůzněnost a vzájemné rozpory různých gnostických nauk dané tím, že v gnózi nebyla tendence k hierarchizaci, k formulování normativní teologie či závazného kánonu posvátných textů. Youngová poznamenává (s. 62), že gnostici byli kvůli odmítání světa antikulturním hnutím. Užívali každý text, který se jim zdál užitečný, ale všechny texty byly pro ně desakralizované a překonané jejich mimosvětským poznáním. Rudolph proto označuje gnózi jako "parazitní" náboženství, které nemá žádnou vlastní tradici, ale navazuje na nejrůznější starší útvary a tradice, z nichž si eklekticky vypůčuje prvky zapadající do vlastního systému představ.

Rudolph (s. 61–63) charakterizuje gnózi jako představu, že v člověku je přítomna božská jiskra, jež pochází z božského světa, upadla do tohoto světa osudu, zrození a smrti a svým božským protějškem musí být opět probuzena, aby byla s konečnou platnostní obnovena. Tato představa je založena na nauce o degradaci božství, jehož nejnižší sféra propadla osudové krizi a vytvořila materiální svět, v nějž se sama rozptýlila do formy lidských bytostí. Proto božství vůči člověku není lhostejné, ale chce znovu přivést rozptýlené božské jiskry zpět k původní jednotě světla. K tomuto návratu vede cesta skrze zjevení, jímž se lidem dostává poznání (řec. gnósis") o přítomnosti této božké jiskry ve vlastním nitru, které je však dáno pouze vnímavým a vyvoleným lidem. Gnostické skupiny mají proto esoterický a exkluzivní charakter. Obsahem gnostického poznání jsou kosmologické mýty objasňující pradějiny božského světa vedoucí ke stvoření světa materiálního a pádu božstva a uvěznění jeho částeček v lidských bytostech.

Nejznámější a nejvlivnější gnostickou školou 2. stol. byli valentinovci. Byli to žáci Valentina, který pocházel pravděpodobně z Dolního Egypta (tedy z nilské delty) a v Alexandrii získal řecké vzdělání a přijal křesťanství zřejmě v podobě nějakého gnostického směru. Ve druhé čtvrtině 2. století vyučoval v Alexandrii a poté přibližně ve stejné době jako Markión přišel do Říma, kde měl zprvu značný úspěch a vytvořil si okruh vlastních příznivců (vlastní "školu"), takže i po sporu s místní církevní obcí a označení za heretika v Římě zůstal a dále působil (podrobněji k Valentinovi srov. Rudolph, s. 316–322).

Gnostická exegeze

K potvrzení platnosti vlastních gnostických mýtů užívali gnostikové též textů židovské a křesťanské tradice. Simonetti (1985, s. 30–32) vysvětluje, že při jejich interpretaci užívali gnostikové alegorie a symboliky, což jim umožňovalo demonstrovat přítomnost vlastních představ v této starší, posvátné literatuře. Používali však často opačné hermeneutické strategie než křesťanská církev. Doslovným výkladem některých míst (např. antropomorfních výpovědí o Bohu) ukazovali podobně jako Markión ve špatném světle Stvořitele (Démiúrga). Z odmítání materiálního světa vycházela často jakási antidémiúrgická interpretace, která vykládala negativní postavy Starého zákona (Adam a Eva, Kain, Sodomští, Ezau) jako pozitivní hrdiny. Můžeme to označit jako "protestní" či inverzní exegezi, která odporuje celkovému vyznění textu i jeho stávajícímu pochopení a představuje silně tendenční reinterpretaci.

Valentinovci zaujímali v židovským Písmům diferencovanější postoj. Valentinovec Ptolemaios (2. pol. 2. stol.) se ve spisu List Floře (dochován v Epifanios: Panarion 33,3–7) zabývá otázkou platnosti Mojžíšova zákona. Jeho řešení je velmi podobné Justinovu, liší se od něho jen identifikací zdroje jednotlivých přikázání. Rozlišuje Boží zákon a Mojžíšovy doplňky, přičemž Boží zákon dále dělí na nespravedlivý zákon odplaty ("oko za oko, zub za zub"), který Ježíš zrušil, nedokonalý zákon v podobě desatera, který Ježíš naplnil, a příkazy se symbolickou hodnotou (oběti, sobota, obřízka atd.), které Ježíš spirituálně reinterpretoval. Toto rozlišení prozrazuje, že autor chápal Démiúrga jako boha spíše omezeného než zcela zlého, a že předpokládal, že starozákonní texty bez vědomí Démiúrga občas ovlivnila i Moudrost, takže některé výroky tedy pocházejí od Démiúrga, jiné od Moudrosti (srov. Simonetti, s. 32, na základě Irenea: Haer. I 7, 3, a Apocryphon Ioannis). Toto rozlišování dvou rovin čtení je podobné jako u protoortodoxních autorů, ale tito křesťané připisovali inspiraci obou rovin jedinému Bohu.

Někteří gnostikové (zejména valentinovci) užívali jako posvátné texty též křesťanské spisy zařazené později do Nového zákona. Jestliže u židovských Písem se gnostici uchylovali často k protestní exegezi, novozákonní texty vykládali alegoricky, aby v nich dokázali přítomnost své nauky. Na rozdíl od židovských textů, v nichž valentinovci viděli inspiraci více činitelů, pro křesťanské texty předpokládali jediný zdroj inspirace. Rozlišovali však dvě roviny čtení: doslovný, literní smysl pro obecné křesťany (tzv. "psychiky") a alegorický, duchovní smysl pro pravé gnostiky (tzv. "pneumatiky"). Velkým tématem valentinovské nauky bylo totiž rozlišování tří druhů lidí. Rozlišení spočívalo na dualistickém dělení na gnostiky neboli lidi "duchovní" (pneumatikoi), kteří mají v sobě jiskru božství schopnou sebepoznání a spásy, a na ostatní, kteří mají pouze materiální přirozenost, jsou "látkovi" (hylikoi) a spásy schopni nejsou. V rámci této dualistické antropologie se poté rozlišil ještě střední prvek – lidé "psychičtí" (psychikoi), mezi něž patřili příslušníci hlavního proudu křesťanství, kteří byli prioritním cílem valentinovské misie.

Valentinovci si cenili především Janova evangelia. Jeho polog komentovali valentinovci Ptolemaios, Theodotos a Hérakleón, který napsal také celý Komentář Janova evangelia, což je nejranější komentář novozákonního textu, jaký známe. Dochovalo se z něho 49 citací u Órigena, který ho používal ve vlastním komentáři k tomuto evangeliu. Z fragmentů se zdá, že Hérakleónův komentář nevykládal Janovo evangelium až do konce a neprobíral je systematicky verš po verši. Soustředil se spíše na klíčové body valentinovské nauky jako rozlišení nejvyššího Boha od starozákonního démiúrga, nebo rozdělení lidí na tři přirozenosti, které se liší původem i osudem. Hérakleónova interpretace je převážně alegorická, ale některé pasáže jsou interpretovány nejprve literně. Simonetti (s. 35–36) uvádí např. Hérakleónův výklad k Jan 4,22 („protože spása je ze Židů“), kde se komentátor nejprve opírá o literní smysl, když odkazuje na židovský původ Ježíšův, poté o spirituální, když Židy interpretuje jako Spasitelovy anděly, kteří s ním spolupracují na díle spásy. V gnostických textech však scházejí metodologické výklady, a není proto známo, zdali se Hérakleón a jiní gnostici vůbec zabývali teoretickým odůvodněním svých exegetických metod.

Interpretační postupy Hérakleóna měly obdobný charakter jako pohanská nebo filónská alegoreze a zakládaly se na rozporech v literním znění textu, na gramatických nebo lexikálních detailech a na srovnání s jinými místy Písma. Simonetti (s. 36) uvádí jako příklady komentář k Jan 1,23 ("Jsem hlas volajícího na poušti"), kde Hérakleón dokládá podřízenost Jana Křtitele Kristu a psychiků pneumatikům poukazem na gramatický rod řeckého slova fóné ("hlas"), které je femininum, zatímco logos je maskulinum; nebo studna, kam přišla načerpat vodu Samařanka v Jan 4, je symbolem psychické reality, protože z ní čerpal Jákob jako starozákonní postava a jeho dobytek (dosl. "psýchai"); hloubka této studny symbolizuje nedostatečnost psychické reality, v níž je Samařanka jako symbol pneumatického člověka uvězněna. Hérakleón kromě toho stavěl alegorezi také na číselných údajích. Numerická symbolika byla u gnostiků velmi oblímená.

Irenej z Lyonu a protignostická polemika

Prvním známým autorem polemického spisu proti herezím byl Justin, ale toto jeho dílo se nedochovalo, proto je prvním zdrojem zkoumání principů křesťanského sebevymezení proti gnózi 5 knih Odhalení a vyvrácení falešné gnóze od Ireneje z Lyonu (řecky Eirénaios). Spis se dochoval v latinském překladu (řecky je pouze většina 1. knihy a pár zlomků) a cituje se latinským názvem Adversus haereses. Irenej pocházel z Malé Asie, kde byl údajně žákem Polykarpa ze Smyrny, a od roku 177/178 byl biskupem v galském Lugdunu. Dílo sepsal v době svého episkopátu. První kniha se věnuje výkladu valentinovské nauky a obsahuje zmínky o dalších gnostických školách, které se pokouší klasifikovat. Rudolph (s. 18) upozorňuje, že Irenejův polemicko-apologetický výklad obsahuje řadu pomluv, karikatur a zesměšňování, a není ho proto možno pokládat za objektivní zdroj poznání gnostických škol samotných. Zbývající knihy obsahující vyvrácení hlavních gnostických tezí a vlastní výklad křesťanské ortodoxie, který představuje první komplexní systém křesťanské teologie.

Irenej se v polemice s gnostiky vyslovuje proti gnostické tendenci rozdělovat text na úseky s různou hodnotou a různým zdrojem inspirace (jednou Démiúrgos, podruhé Moudrost). Snaží se dokázat, že mezi starou a novou "ekonomií" není zlom, ale že obě jsou řízené prozřetelností jediného Boha, který pedagogicky použil nejprve Zákon a pak proroky, aby člověka připravil na setkání se sebou a aby mohl inkarnací Krista přecházet "per typica ad vera et per temporalia ad aeterna et per carnalia ad spiritualia et per terrena ad caelestia" (Haer. IV 14,2–3; 20,11; 32,2). Kristus byl prý skryt v Písmu Starého zákona jako poklad v poli (Mt 13,44) a teprve jeho příchod nám umožnil ho tam objevit.

Irenej stál se svou polemikou proti gnostikům v mnohem komplikovanější situaci než Justin vůči Židům. Uvědomoval si, že gnostici uplatňují k odůvodnění svých nauk Písmem stejné hermeneutické metody, jaké užívalo protoortodoxní křesťanství ve vztahu k židovské tradici. Nemohl odmítnout gnostickou alegorezi jako metodu tak, jako Justin odmítl historický výklad Židů, ale musel dokazovat, že gnostici této metody užívají nesprávně. Proto mnohokrát vytýká oponentům, že jejich alegorický výklad Písma je arbitrární (Haer. 1,3,6; 1,8,1; 1,9,1). Jeho základní ideou je, že gnostici se omezují na místa, která vyhovují jejich potřebám, a izolují je od kontextu, zatímco autentická interpretace Písma o něm uvažuje v jeho celku (Haer. 1,9,4; 4,33,10). Upozornil, že Písmo vedle nejasných a pochybných míst obsahuje také místa jasná, na jejichž základě je třeba interpretovat místa nejasná. Tak se zachová soudržnost interpretace (2,27,1; 2,28,3).

Youngová (s. 18–21) zdůraznila, že Irenej se při exegezi Písma odvolával na "pravidlo víry", či "kánon pravdy" (regula fidei, kanón tés alétheias) jakožto jednotící příběh, který určuje správnou interpretaci. Jednalo se o vyznání víry. Tato fakticky fungovala jako hermeneutický klíč ke čtení Písma v praxi církve již před Irenejem. Předpokládalo se mlčky, že krédo vystihuje celkový obsah (hypothesis) Písma a že shrnuje rámec vztahu Boha k člověku, o kterém pojednává Písmo jako celek. Základní kristologické vyznání potvrzovalo primát příběhu Ježíšova života, smrti a vzkříšení nad knihami, které o něm svědčí, rozvinutější kréda kladla důraz také na kontinuitu mezi příslibem a naplněním a na zjevení Boha již známého z židovského Písma skrze Krista. Každá vývojová fáze křesťanských vyznání tak plnila úlohu potvrzení jednoty Písma jako svědectví o zjevení Boha v Kristu.

Irenej tuto tradici rozvinul v polemice s gnostiky gnostikům, které obviňoval, že tuto "hypothesis" Písma neuznávají a tvoří si svou vlastní vytrháváním výroků, proroctví a podobenství z kontextu a jejich harmonizací se svým mytologickým příběhem. Chovají se prý jako autoři tvořící cento (literární dílo vytvořené novou kombinací veršů známých děl) z veršů z Homéra a matoucí lidi, kteří si pak myslí, že Homér něco takového napsal. S konceptem jednoty Písma se tak vynořil koncept Bible mající svou zvláštní hypothesis, kterou Irenej identifikoval s "kánonem pravdy" v podobě kristologického vyznání víry.