Poznámky ke gnostické exegezi

Z podobných motivů jako markionité podceňovali židovská Písma také gnostici, protože jako dualisté tento svět i jeho Stvořitele (démiúrga) odmítali. Na rozdíl od markionitů však gnostikové nevymezovali žádný literární kánon a nezatracovali židovské texty, ale těžili z nich výpovědi o svém původu a přirozenosti.

Starověká gnóze je obecné označení pro mnohotvárný proud náboženského myšlení, o kterém badatelé dříve čerpali informace především z tendenčních polemických zpráv církevních spisovatelů (mezi prvními jsou to Irenej z Lyonu, Hippolytos Římský, Tertullianus). Teprve objevení nových gnostických textů v kodexech z Nag Hammádí umožnilo přímé seznámení s myšlenkami těchto gnostických proudů. Kurt Rudolph (s. 59) upozorňuje také na rozrůzněnost a vzájemné rozpory různých gnostických nauk dané tím, že v gnózi nebyla tendence k hierarchizaci, k formulování normativní teologie či závazného kánonu posvátných textů. Youngová poznamenává (s. 62), že gnostici byli kvůli odmítání světa antikulturním hnutím. Užívali každý text, který se jim zdál užitečný, ale všechny texty byly pro ně desakralizované a překonané jejich mimosvětským poznáním. Rudolph proto označuje gnózi jako "parazitní" náboženství, které nemá žádnou vlastní tradici, ale navazuje na nejrůznější starší útvary a tradice, z nichž si eklekticky vypůčuje prvky zapadající do vlastního systému představ.

Rudolph (s. 61–63) charakterizuje gnózi jako představu, že v člověku je přítomna božská jiskra, jež pochází z božského světa, upadla do tohoto světa osudu, zrození a smrti a svým božským protějškem musí být opět probuzena, aby byla s konečnou platnostní obnovena. Tato představa je založena na nauce o degradaci božství, jehož nejnižší sféra propadla osudové krizi a vytvořila materiální svět, v nějž se sama rozptýlila do formy lidských bytostí. Proto božství vůči člověku není lhostejné, ale chce znovu přivést rozptýlené božské jiskry zpět k původní jednotě světla. K tomuto návratu vede cesta skrze zjevení, jímž se lidem dostává poznání (řec. gnósis") o přítomnosti této božké jiskry ve vlastním nitru, které je však dáno pouze vnímavým a vyvoleným lidem. Gnostické skupiny mají proto esoterický a exkluzivní charakter. Obsahem gnostického poznání jsou kosmologické mýty objasňující pradějiny božského světa vedoucí ke stvoření světa materiálního a pádu božstva a uvěznění jeho částeček v lidských bytostech.

Nejznámější a nejvlivnější gnostickou školou 2. stol. byli valentinovci. Byli to žáci Valentina, který pocházel pravděpodobně z Dolního Egypta (tedy z nilské delty) a v Alexandrii získal řecké vzdělání a přijal křesťanství zřejmě v podobě nějakého gnostického směru. Ve druhé čtvrtině 2. století vyučoval v Alexandrii a poté přibližně ve stejné době jako Markión přišel do Říma, kde měl zprvu značný úspěch a vytvořil si okruh vlastních příznivců (vlastní "školu"), takže i po sporu s místní církevní obcí a označení za heretika v Římě zůstal a dále působil (podrobněji k Valentinovi srov. Rudolph, s. 316–322).