Poznámky ke gnostické exegezi

K potvrzení platnosti vlastních gnostických mýtů užívali gnostikové též textů židovské a křesťanské tradice. Simonetti (1985, s. 30–32) vysvětluje, že při jejich interpretaci užívali gnostikové alegorie a symboliky, což jim umožňovalo demonstrovat přítomnost vlastních představ v této starší, posvátné literatuře. Používali však často opačné hermeneutické strategie než křesťanská církev. Doslovným výkladem některých míst (např. antropomorfních výpovědí o Bohu) ukazovali podobně jako Markión ve špatném světle Stvořitele (Démiúrga). Z odmítání materiálního světa vycházela často jakási antidémiúrgická interpretace, která vykládala negativní postavy Starého zákona (Adam a Eva, Kain, Sodomští, Ezau) jako pozitivní hrdiny. Můžeme to označit jako "protestní" či inverzní exegezi, která odporuje celkovému vyznění textu i jeho stávajícímu pochopení a představuje silně tendenční reinterpretaci.

Valentinovci zaujímali v židovským Písmům diferencovanější postoj. Valentinovec Ptolemaios (2. pol. 2. stol.) se ve spisu List Floře (dochován v Epifanios: Panarion 33,3–7) zabývá otázkou platnosti Mojžíšova zákona. Jeho řešení je velmi podobné Justinovu, liší se od něho jen identifikací zdroje jednotlivých přikázání. Rozlišuje Boží zákon a Mojžíšovy doplňky, přičemž Boží zákon dále dělí na nespravedlivý zákon odplaty ("oko za oko, zub za zub"), který Ježíš zrušil, nedokonalý zákon v podobě desatera, který Ježíš naplnil, a příkazy se symbolickou hodnotou (oběti, sobota, obřízka atd.), které Ježíš spirituálně reinterpretoval. Toto rozlišení prozrazuje, že autor chápal Démiúrga jako boha spíše omezeného než zcela zlého, a že předpokládal, že starozákonní texty bez vědomí Démiúrga občas ovlivnila i Moudrost, takže některé výroky tedy pocházejí od Démiúrga, jiné od Moudrosti (srov. Simonetti, s. 32, na základě Irenea: Haer. I 7, 3, a Apocryphon Ioannis). Toto rozlišování dvou rovin čtení je podobné jako u protoortodoxních autorů, ale tito křesťané připisovali inspiraci obou rovin jedinému Bohu.

Někteří gnostikové (zejména valentinovci) užívali jako posvátné texty též křesťanské spisy zařazené později do Nového zákona. Jestliže u židovských Písem se gnostici uchylovali často k protestní exegezi, novozákonní texty vykládali alegoricky, aby v nich dokázali přítomnost své nauky. Na rozdíl od židovských textů, v nichž valentinovci viděli inspiraci více činitelů, pro křesťanské texty předpokládali jediný zdroj inspirace. Rozlišovali však dvě roviny čtení: doslovný, literní smysl pro obecné křesťany (tzv. "psychiky") a alegorický, duchovní smysl pro pravé gnostiky (tzv. "pneumatiky"). Velkým tématem valentinovské nauky bylo totiž rozlišování tří druhů lidí. Rozlišení spočívalo na dualistickém dělení na gnostiky neboli lidi "duchovní" (pneumatikoi), kteří mají v sobě jiskru božství schopnou sebepoznání a spásy, a na ostatní, kteří mají pouze materiální přirozenost, jsou "látkovi" (hylikoi) a spásy schopni nejsou. V rámci této dualistické antropologie se poté rozlišil ještě střední prvek – lidé "psychičtí" (psychikoi), mezi něž patřili příslušníci hlavního proudu křesťanství, kteří byli prioritním cílem valentinovské misie.

Valentinovci si cenili především Janova evangelia. Jeho polog komentovali valentinovci Ptolemaios, Theodotos a Hérakleón, který napsal také celý Komentář Janova evangelia, což je nejranější komentář novozákonního textu, jaký známe. Dochovalo se z něho 49 citací u Órigena, který ho používal ve vlastním komentáři k tomuto evangeliu. Z fragmentů se zdá, že Hérakleónův komentář nevykládal Janovo evangelium až do konce a neprobíral je systematicky verš po verši. Soustředil se spíše na klíčové body valentinovské nauky jako rozlišení nejvyššího Boha od starozákonního démiúrga, nebo rozdělení lidí na tři přirozenosti, které se liší původem i osudem. Hérakleónova interpretace je převážně alegorická, ale některé pasáže jsou interpretovány nejprve literně. Simonetti (s. 35–36) uvádí např. Hérakleónův výklad k Jan 4,22 („protože spása je ze Židů“), kde se komentátor nejprve opírá o literní smysl, když odkazuje na židovský původ Ježíšův, poté o spirituální, když Židy interpretuje jako Spasitelovy anděly, kteří s ním spolupracují na díle spásy. V gnostických textech však scházejí metodologické výklady, a není proto známo, zdali se Hérakleón a jiní gnostici vůbec zabývali teoretickým odůvodněním svých exegetických metod.

Interpretační postupy Hérakleóna měly obdobný charakter jako pohanská nebo filónská alegoreze a zakládaly se na rozporech v literním znění textu, na gramatických nebo lexikálních detailech a na srovnání s jinými místy Písma. Simonetti (s. 36) uvádí jako příklady komentář k Jan 1,23 ("Jsem hlas volajícího na poušti"), kde Hérakleón dokládá podřízenost Jana Křtitele Kristu a psychiků pneumatikům poukazem na gramatický rod řeckého slova fóné ("hlas"), které je femininum, zatímco logos je maskulinum; nebo studna, kam přišla načerpat vodu Samařanka v Jan 4, je symbolem psychické reality, protože z ní čerpal Jákob jako starozákonní postava a jeho dobytek (dosl. "psýchai"); hloubka této studny symbolizuje nedostatečnost psychické reality, v níž je Samařanka jako symbol pneumatického člověka uvězněna. Hérakleón kromě toho stavěl alegorezi také na číselných údajích. Numerická symbolika byla u gnostiků velmi oblímená.