Poznámky k předkřesťanské exegezi

Řekové neměli na rozdíl od Židů žádné náboženské texty s normativní hodnotou. Řecké náboženství nebylo náboženstvím knihy. Avšak i Řekové v gramatických, rétorických a filozofických školách vykládali starší texty a měli vypracované své exegetické metody a i Řekové hellénistické době používali starší literární texty pro definování své kulturní identity. Prominentní postavení v konstrukci řecké národní identity měly na prvním místě Homérovy eposy, a po nich další básnické texty, ale i texty řečníků, historiků a filozofů z vrcholného období života řeckých obcí v 5. a 4. století. za válek z Peršany a po nich. V řeckém prostředí můžeme rozlišovat dvojí tradici vycházející z různých kulturních a institucionálních podnětů: tradici gramatickou či filologicko-rétorickou a tradici filozofickou.

Gramatická tradice vycházela z praxe gramatických škol, tehdy jakéhosi druhého stupně základní školy, kam děti přicházely, když se naučily číst, psát a počítat. Grammatikos učil čtení klasické literatury, zejména básníků (především Homéra a dále autorů tragédií a komedií), ale i prozaických děl historiků. Takováto výuka spočívala ve shrnutí obsahu díla (hypothesis), ve čtení a recitaci (tj. zvládnutí metra a memorování textů k recitaci). Její součástí byl také jazykový výklad textu (výklad významu zastaralých nebo dialektických slov, zvláštních gramatických forem, etymologie slov) a nakonec též posouzení morálního obsahu textu, protože gramtické výuce se přikládal také význam výchovy dobrého člověka a občana.

Vrcholnou institucí starověku, která pracovala v linii této gramatické tradice, byla alexandrijská knihovna založená prvními Ptolemaiovci v Alexandrii v Egyptě jako chrám Múz (Múseion). Knihovna byla neveřejná, přístupná jen badatelům, kteří v ní byli zaměstnáni, a nevykonávala žádné vzdělávací aktivity navenek. Byl to kulturní institut zaměřený výhradně na shromažďování a opečovávání řeckého kulturního dědictví. Zdejší gramatici komentovali zejména básnické texty. Tvořili komentáře k obtížným slovům, místům a veršům. Tyto komentáře se nazývají scholia (komentátor je scholiasta) a vysvětlují neznámá slovíčka a historické či mytologické reálie, určují mluvící osoby dialogických textů případně tón či emotivní zabarvení, s jakými se mají jednotlivé repliky dialogu přednášet.

Filozofická tradice nebyla vedena potřebou vykládat gramaticky a lexikálně nejasná místa, neměla tyto praktické, všeobecně kulturní cíle, ale spíše ideologické motivace. Filozofická tradice se vyrovnávala s mytologickým a básnickým dědictvím, které bylo nekompatibilní s nastupujícím racionálním výkladem světa a náboženství. V jistém smyslu tedy byly pro filozofickou tradici nejasné tyto texty jako celky. Zejména mělo filozofické myšlení od svých počátků problém s homérskou tradicí. Homér totiž zobrazoval bohy jako mezi sebou se svářící bytosti, oddávající se mimomanželským stykům, povahou podobné člověku, které mohou trpět bolestí i nevědomostí a páchat skutky zlé i ubohé. Filozofové dospěli k vznešenějšímu pojetí božství a pokládali tyto básnické představy za nedůstojné a v důsledku také za nevýchovné, protože bohové dávají lidem špatné vzory.

• Xenofanés z Kolofónu (6. stol. př. Kr): první kritika Homéra a tradičního náboženství.
• Platón (428–348 př. Kr.): kritika básníků, vyloučení z ideálního státu (Ústava 377a–383c).
• Palaifatos (4. stol.) O neuvěřitelných příbězích: racionalizace mýtů dle kritéria pravděpodobnosti.
• Euhémeros z Messiny (4.–3. stol.) Posvátný nápis (Hiera anagrafé): euhémerismus (historizace mytických událostí a postav – bohové byli významní vládcové, hrdinové či zakladatelské postavy z minulosti).
• Theagenés z Regia (6.–5. stol. př. Kr.): alegorický výklad Homéra.
• Stoická škola, založena Zénónem z Kitia (334–262): rozvoj alegorického výkladu (Diogenés Laertios, ze 3. stol. po Kr., věnuje stoikům 7. knihu spisu Životy, názory a výroky proslulých filozofů; Lucius Annaeus Cornutus, z 1. stol. po Kr., Theologiae Graecae Compendium – alegorický výklad řeckých mytologických představ).