Poznámky k předkřesťanské exegezi

Úvod

Interpretace a exegeze jsou nevyhnutelné a samozřejmé součásti života ve všech společenstvích a komunitách, které zakládají svou identitu na tradičních nebo posvátných textech. Je to případ judaismu i hellénismu, protože obě tyto kultury měly své normativní a určující literatury, ale je to případ i jednotlivých úžeji vymezených identit uvnitř těchto kulturních okruhů (platonici, stoici, essejci, samaritáni, rabíni). Všechna tato společenství s určující literární tradicí mají potřebu nacházet ve svých textech odpovědi na aktuální otázky vlastní komunity, neboli na jiné otázky, než na které dával samotný text odpověď v době, kdy byl sepsán. Interpretace měla však často velmi těsný vztah i k samotnému utváření identity těchto komunit. Pokud se například jednalo o společenství, která měla ve společnosti minoritní postavení, vstupovaly do hry různé strategie utváření vztahů k majoritě a jejím textům, které bylo třeba reinterpretovat, aby odpovídaly sebepojetí minoritní skupiny, nebo zdůvodnit jejich odmítnutí.

Židovská exegeze

Také Židé byli textovou komunitou žíjící v proměnách času a vlivem proměny kultur se dostávali do jiných situací, než pro které byly jejich posvátné texty psány. Už například jen to je nápadné, že základní židovský text, Zákon v pěti knihách Mojžíšových, předpokládá situaci nomádské komunity putující na poušti, která koná krvavé oběti, ale nemá chrám, a synagogální společenství v diaspoře uznávalo tytéž knihy, ale nemělo dokonce ani obětní praxi, nemluvě o době po roce 70, kdy byl jeruzalémský chrám zničen Římany. Valná část židovských posvátných textů má také charakter historického vyprávění o konkrétních osobách a událostech a jejich zobecnění a vztažení na aktuální dění je nesamozřejmé a problematické. Texty proto vyžadovaly aktualizaci, která se v židovském prostředí odehrávala následujícími formami:

Targúmy (hebr. sg. targúm, pl. targúmím) byly ústní simultánní překlady hebrejského posvátného textu čteného při synagogální bohoslužbě do aramejštiny. Šlo o volné parafráze, které často mohly přímo vysvětlovat, doplňovat a aktualizovat obtížná či neaktuální místa pomocí úprav či doplnění a rozšíření původního textu.

Midraše (hebr. sg. midraš, pl. midraším) byly aktualizující interpretace legislativních, narativních i prorockých textů, které podávali znalci a učitelé Zákona (rabíni). Midraše hledaly hlubší smysl nějakého místa pomocí interpretace lexikálních nebo gramatickéch detailů, srovnávání a kombinování s různými jinými pasážemi. V křesťanském prostředí například apoštol Pavel užívá midraš v Řím 9,6–29 při výkladu výroku z Gen 21,12 „tvé símě bude povoláno v Izákovi“. Rozvíjí paralelu s Gen 18,10, kterou podporuje řadou dalších citací (Gen 25,23; Mal 1,2–3; Ex 33,19) a celý výklad rámuje citací Iz 1,9, kde se opět objevuje termín „símě“.

Pešery byly systematické reprodukce biblické knihy verš po verši s uvedením krátkého aktualizujícího vysvětlení za každým veršem, které byly typické pro kumránskou asketickou komunitu essénů (doloženo na kumránských svitcích; např. pešer Habakuk).

Řecká exegeze

Řekové neměli na rozdíl od Židů žádné náboženské texty s normativní hodnotou. Řecké náboženství nebylo náboženstvím knihy. Avšak i Řekové v gramatických, rétorických a filozofických školách vykládali starší texty a měli vypracované své exegetické metody a i Řekové hellénistické době používali starší literární texty pro definování své kulturní identity. Prominentní postavení v konstrukci řecké národní identity měly na prvním místě Homérovy eposy, a po nich další básnické texty, ale i texty řečníků, historiků a filozofů z vrcholného období života řeckých obcí v 5. a 4. století. za válek z Peršany a po nich. V řeckém prostředí můžeme rozlišovat dvojí tradici vycházející z různých kulturních a institucionálních podnětů: tradici gramatickou či filologicko-rétorickou a tradici filozofickou.

Gramatická tradice vycházela z praxe gramatických škol, tehdy jakéhosi druhého stupně základní školy, kam děti přicházely, když se naučily číst, psát a počítat. Grammatikos učil čtení klasické literatury, zejména básníků (především Homéra a dále autorů tragédií a komedií), ale i prozaických děl historiků. Takováto výuka spočívala ve shrnutí obsahu díla (hypothesis), ve čtení a recitaci (tj. zvládnutí metra a memorování textů k recitaci). Její součástí byl také jazykový výklad textu (výklad významu zastaralých nebo dialektických slov, zvláštních gramatických forem, etymologie slov) a nakonec též posouzení morálního obsahu textu, protože gramtické výuce se přikládal také význam výchovy dobrého člověka a občana.

Vrcholnou institucí starověku, která pracovala v linii této gramatické tradice, byla alexandrijská knihovna založená prvními Ptolemaiovci v Alexandrii v Egyptě jako chrám Múz (Múseion). Knihovna byla neveřejná, přístupná jen badatelům, kteří v ní byli zaměstnáni, a nevykonávala žádné vzdělávací aktivity navenek. Byl to kulturní institut zaměřený výhradně na shromažďování a opečovávání řeckého kulturního dědictví. Zdejší gramatici komentovali zejména básnické texty. Tvořili komentáře k obtížným slovům, místům a veršům. Tyto komentáře se nazývají scholia (komentátor je scholiasta) a vysvětlují neznámá slovíčka a historické či mytologické reálie, určují mluvící osoby dialogických textů případně tón či emotivní zabarvení, s jakými se mají jednotlivé repliky dialogu přednášet.

Filozofická tradice nebyla vedena potřebou vykládat gramaticky a lexikálně nejasná místa, neměla tyto praktické, všeobecně kulturní cíle, ale spíše ideologické motivace. Filozofická tradice se vyrovnávala s mytologickým a básnickým dědictvím, které bylo nekompatibilní s nastupujícím racionálním výkladem světa a náboženství. V jistém smyslu tedy byly pro filozofickou tradici nejasné tyto texty jako celky. Zejména mělo filozofické myšlení od svých počátků problém s homérskou tradicí. Homér totiž zobrazoval bohy jako mezi sebou se svářící bytosti, oddávající se mimomanželským stykům, povahou podobné člověku, které mohou trpět bolestí i nevědomostí a páchat skutky zlé i ubohé. Filozofové dospěli k vznešenějšímu pojetí božství a pokládali tyto básnické představy za nedůstojné a v důsledku také za nevýchovné, protože bohové dávají lidem špatné vzory.

• Xenofanés z Kolofónu (6. stol. př. Kr): první kritika Homéra a tradičního náboženství.
• Platón (428–348 př. Kr.): kritika básníků, vyloučení z ideálního státu (Ústava 377a–383c).
• Palaifatos (4. stol.) O neuvěřitelných příbězích: racionalizace mýtů dle kritéria pravděpodobnosti.
• Euhémeros z Messiny (4.–3. stol.) Posvátný nápis (Hiera anagrafé): euhémerismus (historizace mytických událostí a postav – bohové byli významní vládcové, hrdinové či zakladatelské postavy z minulosti).
• Theagenés z Regia (6.–5. stol. př. Kr.): alegorický výklad Homéra.
• Stoická škola, založena Zénónem z Kitia (334–262): rozvoj alegorického výkladu (Diogenés Laertios, ze 3. stol. po Kr., věnuje stoikům 7. knihu spisu Životy, názory a výroky proslulých filozofů; Lucius Annaeus Cornutus, z 1. stol. po Kr., Theologiae Graecae Compendium – alegorický výklad řeckých mytologických představ).

Alegorický výklad

Termín allégoria (jinotaj) se pro tento výklad zpočátku neužíval. Poprvé je doložen teprve u Římana M. T. Cicerona (106–43 př. Kr.) a alexandrijského Žida Filóna Alexandrijského na přelomu letopočtu (25 př. Kr – 50 po Kr.); předtím se užívaly výrazy ainigma (hádanka), ainittesthai (mluvit v hádankách), nebo hyponoia (skrytý/spodní smysl).

Slovo „alegorie“ může označovat dva procesy:

1)    kompoziční alegorie: jinotaj zamýšlený autorem textu – tato alegorie je tvůrčím literárním postupem, literární figurou, která je součástí kompozičního plánu díla;

2)    hermeneutická alegorie (zvaná též alegoreze): jinotaj vnímaný interpretem, včítaný do textu, ale nezamýšlený autorem – toto je alegorický výklad v pravém slova smyslu, který vychází z filozofického nebo teologického předpokladu, že daný text má nějaký důležitější, hlubší smysl, skrytý pod bezprostředním smyslem svého doslovného znění.