Sacharidy tvoří hlavní zdroj energie v potravě. Jejich podíl na energetickém zisku by se měl u dospělého jedince pohybovat kolem 55-65 % a to zejména ve formě škrobovin. Potrava obsahuje relativně malý podíl volných monosacharidů (glukosa, fruktosa), významnou součástí jsou disacharidy (laktosa, sacharosa) a polysacharidy (škrob, glykogen, celulosa). Do buněk střevní sliznice se však mohou vstřebávat pouze monosacharidy, proto jsou di-, oligo- i polysacharidy v ústech a v lumen tenkého střeva hydrolyzovány enzymy až na monosacharidy. Některé polysacharidy (např. celulosa) jsou pro člověka nestravitelné, protože obsahují takový typ glykosidické vazby, které není člověk schopen rozštěpit. Tyto polysacharidy jsou součástí vlákniny, která je nezbytná pro správnou funkci střev (podporuje motilitu), má sytivý účinek a zmírňuje vzestup postprandiální glykemie.

Trávení sacharidů

Sacharidy jsou postupně hydrolyzovány z polysacharidů na oligosacharidy a poté až na volné disacharidy a monosacharidy. Trávení sacharidů je rychlé a je katalyzováno glykosidasami, které patří mezi hydrolasy. Glykosidasy jsou specifické pro strukturu a konfiguraci odštěpovaného cukerného zbytku a též pro typ štěpené vazby. Konečnými produkty štěpení jsou monosacharidy, zejm. glukosa, fruktosa, maltosa a galaktosa, které jsou absorbovány enterocyty. Přehled trávení sacharidů v GIT je uveden v Obr. 1.

tr%C3%A1ven%C3%AD%20cukr%C5%AF.jpg

Obr. 1. Přehled trávení sacharidů v GIT (upraveno z Harvey a Ferrier 2011)

Hydrolýza škrobu a glykogenu je katalyzována slinnou a pankreatickou α-amylasou, které katalyzují částečnou hydrolýzu α(1→4) glykosidických vazeb za vzniku dextrinů (kratší oligosacharidy o několika desítkách glukosových jednotek). Slinná α-amylasa (ptyalin) je produkována příušní žlázou. Zahajuje trávení polysacharidů v dutině ústní během žvýkání a je inaktivována kyselým pH žaludku. Pankreatická α-amylasa je produkována pankreatem a vylučována do duodena. Alfa-amylasa patří mezi endoglykosidasy, protože náhodně štěpí α‑glykosidické vazby uvnitř řetězců polysacharidů. Výsledkem jejího působení je směs maltosy, maltotriosy a α-limitních dextrinů (větvené dextriny obsahující průměrně 8 glukosových jednotek).

Konečné štěpení probíhá na povrchu buněk kartáčového lemu horního jejuna působením disacharidas maltasy-glukoamylasy, sacharasy-isomaltasy, laktasy a trehalasy. Sacharasa má dvě homologní funkční podjednotky (sacharasa a isomaltasa), které patří obě mezi glykosidasy a liší se svou substrátovou specificitou. Tento enzym tedy dokáže štěpit sacharosu na glukosu a fruktosu (sacharasa) a α(1→6) vazby limitních dextrinů (isomaltasa). Maltasa obsahuje dvě podjednotky s různou katalytickou aktivitou – maltasa štěpí disacharid maltosu na dvě glukosy a glukoamylasa (též exoglukosidasa) odštěpuje koncové glukosové jednotky z oligosacharidů. Laktasa, která má pro člověka největší význam v kojeneckém věku, štěpí laktosu (mléčný cukr) na glukosu a galaktosu. Trehalasa štěpí disacharid trehalosu, který je tvořen glukosovými jednotkami spojenými glykosidickou vazbou α(1→1) a pochází z hub.

Vstřebávání sacharidů

Sacharidy se vstřebávají ve formě monosacharidů, nejvíce je zastoupena glukosa, dále fruktosa a galaktosa. Nejrychleji se vstřebává galaktosa a glukosa, fruktosa se ve srovnání s nimi vstřebává zhruba poloviční rychlostí. Monosacharidy jsou silně polární a potřebují tedy k přechodu přes lipidové biomembrány transportní systémy. Dosud byly identifikovány dvě rodiny transportérů – přenašeče zprostředkovávající usnadněnou difuzi (GLUT, glucose transporters) a transportéry zajišťující aktivní transport (SGLT, sodium-dependent glucose transporters). Nejrozšířenějším způsobem transportu monosacharidů v organismu je usnadněná difuze, zatímco aktivní transport zprostředkovaný transportéry SGLT probíhá zejména v enterocytech a buňkách proximálních tubulů ledvin.

Glukosa a galaktosa jsou ze střeva přenášeny do enterocytů transportérem SGLT1. Jedná se o sekundárně aktivní transport závislý na koncentračním gradientu Na+, který vytváří Na+/K+-ATPasa na basolaterální membráně enterocytů. Transportér SGLT1 má dvě vazná místa pro Na+ a jedno pro glukosu/galaktosu. Díky spřažení transportu sacharidů se spotřebou ATP mohou být tyto monosacharidy transportovány do buňky proti jejich koncentračnímu gradientu. Fruktosa je do enterocytu transportována pomaleji než glukosa a galaktosa a to prostřednictvím transportéru GLUT5. Jedná se o usnadněnou difuzi po koncentračním spádu. Všechny tři monosacharidy jsou pak do krve transportovány transportérem GLUT2, který je přítomný na basolaterální membráně enterocytů. Více informací naleznete v předchozí kapitole.

Působení střevní mikroflóry na sacharidy

Většina přijaté potravy se resorbuje z tenkého střeva. Ta část potravy, která je nestravitelná, nebo se nestačila během průchodu GIT traktem strávit (špatná stravitelnost, rychlá pasáž tenkým střevem, špatný přístup enzymů kvůli velkému objemu), přechází do tlustého střeva. Zde je resorbována podstatná část vody, čímž dochází k zahuštění obsahu střev. Tlusté střevo je za fyziologického stavu osídleno nepatogenní bakteriální mikroflórou, pro niž se zbytky potravy stávají zdrojem výživy. Zbytky potravy podléhají kvasným a hnilobným procesům, při kterých jsou sacharidy přeměňovány na kyselinu mléčnou a octovou. Tyto kyseliny snižují pH střevního obsahu a působí tak antimikrobiálně.

Naposledy změněno: pondělí, 26. října 2020, 12.14