dr. Hajný - 1. kapitola
1. Psychodynamické zaměření a psychoterapeutická situace
Nevědomí
Psychodynamickými nazýváme ty směry a metody, které vycházejí z předpokladu existence nevědomí a usilují o takové uspořádání psychoterapeutické situace a procesu, které umožňuje zachytit dění pod povrchem vědomí. Psychoterapeut se zde mimo jiné zaměřuje na nepřímé projevy procesů, jichž si není klient vědom. Může se jednat například o bezděčné zmínky, spojení, přeřeknutí, chybné výkony vůbec, sny a denní snění a mnoho dalších. Aby takové nuance projevu klienta a jejich vzájemné interakce mohl zachytit, nesmí svou pozornost nebo charakter a strukturu rozhovoru cíleně limitovat, zaměřovat a strukturovat. I tak ji samozřemě ovlivňuje – jde spíš o snahu, co nejméně překážet svému i klientovu vnímání a porozumění tomu, co se děje. Celý zájem o nevědomé procesy vychází z předpokladu, že čím více člověk ví o svých neuvědomovaných motivech, potřebách, ideálech i zdrojích strachu, tím lépe a svobodněji s nimi může nakládat, bojovat s nimi a především je přijmout. S tím úzce souvisí druhý klíčový prvek psychodynamických směrů – vnitřní konflikt.
Vnitřní konflikt
Vychází se zde z předpokladu, že veškeré psychické dění je dynamické – zahrnuje tendence, které mají mezi sebou vždy vztahy, které je neustále ovlivňují. Tyto vztahy jsou často konfliktní. Trochu zjednodušeně si to můžeme ilustrovat na tzv. ambivalentním postoji k nějakému rozhodnutí.
Chci si něco koupit, ale váhám, zda na to mám vynaložit peníze. Souvisí s tím ale nejen aktuální stav mého účtu, ale například i vliv výchovy, která mohla být založena na spořivosti a skromnosti. Pokud to ale rodiče přeháněli, mohl být jejím výsledkem ale životní postoj typu: Nebudu tak úzkostně asketický, budu si svá přání plnit! Něco z výchovy ale přece jen zůstalo, tak ve mně hlodá pochybnost, zda to je rozumné. A kdybychom chtěli ještě přidat další faktory, tak svou roli může sehrát úvaha, co na to řekne partnerka... Vidíme, že zdánlivě jednoduché rozhodnutí je podmíněno přinejmenším pěti faktory: přání + racionální kritika přání + morální kritika přání + vzpoura kritice a omezování + kontext partnerského vztahu.
V životě musíme ale neustále dělat i mnohá jiná rozhodnutí – některá zásadní a zřejmá, tam jsme zvyklí své motivy přece jen vnímat. Jiná rozhodnutí jsou však bezděčná: Co právě v tuto chvíli řeknu? Jak zareguji na tuto úzkost? Jak dlouho o něčem s někým nebudu mluvit? Co raději zapomenu nebo odložím? A mohli bychom pokračovat donekonečna. O mnohých takových procesech nejsme zvyklí přirozeně uvažovat anebo je považujeme za náhodná. Psychodynamický přístup se snaží zachytit dynamické vztahy sil, které se podílejí na utváření našeho duševního života, na tom, jak se cítíme a jaký si utváříme vztah k sobě a druhým. Konflitní vztah těchto sil je klíčový pro pochopení duševních poruch a nemocí, kterým lze rozumět jako vyústění vnitřních konfliktů. Určitý příznak můžeme považovat za kompromis, kterým je takový hluboký a neřešitelný konflikt řešen. Snad zase poslouží příklad:
Ve zmíněném jednoduchém rozhodování o nákupu by takovým kompromisem mohlo být, že si koupím levnější verzi toho, co jsem původně chtěl. Potíž s takovým kompromisem může být v tom, že je horší nebo dokonce nefunkční, takže konečným výsledkem může být škoda a pocit jisté trpkosti. Složitějšími příklady vyústění vnitřního konfliktu v kompromisní „výtvor“ mohou být tyto:
V běžné komunikaci se může stát, že člověk cítí na druhého za něco zlost, potřeboval by ji vyjádřit. Zároveň se bojí toho, že ho za to ten druhý zavrhne nebo se mu pomstí. To může být posilováno jako jeho zkušeností s daným člověkem anebo také hlubším osobnostním založením. Výsledkem může může být křečovitě zdvořilá konverzace, zvýšené vnitřní napětí nebo mlčení.
Jiný příklad vlivu vnitřního konfliktu na osobnostní uspořádání spočívá ve vlivu vztahu malého dítěte s rodičem. Malé dítě je neúměrně tvrdě vychováváno prostřednictvím kritiky, zesměšňování i fyzických trestů. Nezná pochvalu, ocenění nebo projevy lásky. Pocity nespravedlnosti, křivdy, bolesti se v něm pojí s bezmocí a vztekem. Za jiných okolností by se dospělý člověk vůči tomu vymezil, změnil by takou situaci nebo by jí opustil. Člověka, který se k němu takto chová by zřejmě odsoudil nebo pochopil ale odmítl by se v tom dál angažovat a snášet to. Dítě od rodiče nemůže tak snadno odejít nebo se skrýt. Navíc v něm žijí ještě jiné potřeby: touží po pozornosti, zájmu, blízkosti a také v něm potřebuje vidět ideál. Nemůže například svou matku zavrhnout. K tomu všemu nemá dostatečné psychické schopnosti, aby si svou situaci i motivy matky vysvětlilo. Soupeří v něm sebezáchovné tendence (bolest, frustrace, zlost) s potřebou být s mámou zadobře, být jí nablízku a cítit bezpečí.
Výsledkem může být to, že se ztotožní s tím, že je s ním opravdu něco v nepořádku – dělá stále chyby, zlobí, je líné, nikdy nic pořádného nedokáže, „na co šáhne, to zkazí“. Pokud to tak je, má matka vlastně právo na své chování a není nutné se mu vymezovat. Ve vnějším projevu se to může projevit poslušností, snaživosti a absencí konfliktů. Aniž by si to takové dítě uvědomovalo, odnáší si do dalšího života takový zvnitřněný negativní obraz sebe sama. V dospělosti se pak může projevit obdobně: v situacích, kdy by se tento člověk měl vymezit, trvat si na svém, nenechat se deptat a podobně, snadno zaujme názor druhého anebo pohotově zpochybní své stanovisko nebo potlačí své přání.
Vztah
Psychodynamické a hlubinné přístupy se kromě takzvané objektivní reality zabývají zejména psychickou, subjektivní realitou – vycházejí z vnitřního světa myšlenek, pocitů a konfliktů.
Nezbytnou součástí psychodynamického přístupu je využití psychoterapeutického vztahu, který je chápán jako klíčový prostor pro možnost hlubší změny v osobnosti.
Psychoterapeutický vztah lze chápat jako vztah o třech rovinách (Mikota, 1995): 1. Reálný vztah dvou lidí, 2. Pracovní spojenectví (terapeut je upřímně odhodlán klientovi pomoci a klient mu to věří a je v zásadě s ním pracovat), 3. Přenos a protipřenos (do aktuálního vztahu vstupují vědomé i nevědomé pocity, představy, očekávání, postoje…které patří některým důležitým vztahům ze života klienta či terapeuta).
Uspořádání a průběh terapeutického rozhovoru
Klient během rozhovoru v rámci pojetí většiny psychodynamických směrů při rozhovoru sedí. Je vyzván, aby mluvil o tom, co ho napadá – „co mu jde hlavou“, „o čem přemýšlí“, „jak se cítí“ a podobně. Může se ale v rámci toho věnovat určitému tématu, které je pro něj důležité, navazovat na předešlý rozhovor, klást otázky nebo mlčet. Současná praxe i teorie se již nedrží závazně volných asociací. Terapeut nenaléhá na klienta ani přesvědčováními ani nepřímo dlouhým mlčením – spíš jde o to, aby klient měl v rámci rozhovoru dostatečný prostor pro vyjádření vlastních myšlenek, přestav a pocitů, kterým se pak oba dva věnují. Psychoterapeut má za úkol si o tom něco myslet, snažit se porozumět a něco z toho sdělovat. Některá z těchto sdělení mají speciální povahu (snaží se nově propojit některé souvislosti, například mezi událostmi z minulosti, současnosti života klienta a aktuálním děním v rozhovoru) – o těch pak mluvíme jako o interpretacích.