O “MAKRONALEZIŠTÍCH”, ANEB JAK ARCHEOLOGICKÉ NÁLEZY NA UKRAJINĚ VYVRACÍ NAŠE DOSAVADNÍ ZNALOSTI O PRVNÍCH MĚSTECH
Nejstarší dějiny zemí Černomoří jsou zaplaveny zlatem. S takovým dojmem by mohl odejít nejeden návštěvník významných muzeí v Sofii, Kyjevu nebo Tbilisi a my mu to nemůžeme mít za zlé.
Výsledkem je, že termín “prehistorie” (popř. někde “protohistorie”) bývá v těchto zemích asociován s dědictvím aristokratických kmenů a přepychovými hrobkami plnými pokladů. Ty jsou zde rozhodně k nalezení; podívejme se např. na západní hranici regionu, do bulharské Varny, kde se nachází více než 6 000 let stará nekropole z doby měděné, která oplývá zlatem.
Ukázalo se však, že to není všechno. Velkolepé hrobky válečníků možná ani nejsou to nejzajímavější, co pravěké dějiny tohoto regionu skýtají. Mohou se totiž pyšnit i městy. Archeologové na Ukrajině a v Moldavsku o nich poprvé získali povědomí v 70. letech minulého století, když si začali všímat, že existují lidské osady starší a mnohem větší, než s kterými se doposud setkali.
Nebyly objeveny žádné důkazy o centralizované vládě nebo správě, ani o žádné jiné formě vládnutí. Jinými slovy, tyto obrovské osady nesly všechny rysy toho, co by evolucionisté nazvali primitivní, nikoliv komplexní, společností.
Jen těžko si zde člověk nevzpomene na slavnou povídku Ursuly Le Guin “Ti, kdož odcházejí z Omélasu” o smyšleném městě jménem Omélas, městě, které si také vystačilo bez panovníka, válčení, otroctví nebo tajné policie. Máme tendenci, píše Le Guin v knize, zavrhnout tyto komunity jako “primitivní”, ale tito obyvatelé Omélasu nebyli žádní primitivové, ani hloupí pastevci, ušlechtilí divoši ba neteční utopisté. Neměli o nic méně komplexní osobnosti než my. Problém tkví v tom, že máme zlozvyk, podporován různými světoznalci, považovat štěstí za cosi přihlouplého.