V rámci individuálního doučování doučuji sourozence romského původu, kteří mají značné problémy se zvládáním výuky. Obě děti jsou ve třetí třídě, holčička je starší, jeden rok opakovala. Mají problémy se vším - čeština, matematika a angličtina absolutně nevyhovující - myslím, že i druhá třída je na ně moc. Dle slov učitelek si myslí, že děti již dosáhly svého maxima a víc z nich prostě nedostanou, takže nároky na ně nejsou tak vysoké... moje otázka zní: "Je to tak správně?"
Osobně mě to totiž trošku zklamalo, myslela jsem si, že děti mohou projít i se čtyřkami, ale pokud ani tak nezvládají, tak by měli rodiče spíše volit zvláštní školy. Fungují nyní tak, že doma mají ještě bratra v páté třídě, který upřímně také moc nevím, jak vůbec prochází. Díky tomuto bratrovi mají hotové domácí úkoly, protože mají stejné sešity. Nicméně když se jich na absolutně banální příklad z domácího úkolu zeptám, jak to řešily, tak nevědí, dokonce přiznávají, že to opisují, nebo jim to diktuje matka. Ta se dle slov učitelek opravdu snaží a se školou komunikuje, nicméně já za 14 hodin práce s nimi poznávám spíše to, že to není o snaze je to naučit, ale snaze to mít co nejdříve "z krku."
Na jednu stranu si říkám, že je fajn, že jsou v normální a ne ve zvláštní škole, na druhou stranu je mi líto jak těch dětí samotných, které si musí připadat hloupé, tak sociálního problému, kdy zřejmě nejsou v kolektivu oblíbení. Navíc mi to připadá trošku nefér vůči těm, kteří mají tu nejméně možnou čtyřku zaslouženě. Při posledním doučování (včera) jsem je již po šesté učila odečítat, násobit a dělit jsem začínala mít pocit zoufalství....
Jelikož neučím, ocenila bych nějaké zkušenosti, zda máte takové děti také ve třídě a jaký na to máte názor.
děkuji moc