Muzea jako místa vzdělávání (2021

Muzea jako místa vzdělávání (2021

by Hana Havlůjová -
Number of replies: 13
  • Do jaké míry podle Vás edukační nabídky vybraných muzeí odpovídají charakteristikám tzv. tradičního nebo nového muzea? (Ve své odpovědi uveďte konkrétní argumenty a příklady.)
  •  Ze kterých pedagogických teorií podle Vás čerpají vybraná muzea nejvíce? (Uveďte jednu až dvě teorie zmíněné v přednášce a ilustrujte na konkrétním příkladě.)
In reply to Hana Havlůjová

Re: Muzea jako místa vzdělávání (2021

by Jan Sobotka -
V případě všech čtyř muzeí můžeme vidět, že se více snaží fungovat jako „nová“ muzea, ale stále zde nacházíme prvky tradičního muzea. Mezi jednotlivými muzei je i tak celkem velký rozdíl. Například Muzeum umění v Olomouci je více otevřené různým interpretacím ze strany návštěvníků, větší komunikace, přemýšlení nad postavením člověka ve společnosti. Na druhou stranu Slezské zemské muzeum je více zaměřeno na klasické výklady, kdy se interpretují artefakty jedním pohledem, se kterým se pracuje v několika rovinách. Výjimkou v tomto případě je nový program Muzeum – známé i neznámé, kde se už řeší i trochu jinak. U Slezského muzea ale dávám velké plus k tomu, že poskytlo různé pracovní listy k různým programům online a rodiče je tak můžou využít s dětmi i v době zavřených muzeí. Moravská galerie má také více zaměřené programy na artefakty nebo určité umělecké styly a teprve ty nejnovější se více zaměřují na možnosti rozdílných pohledů a intepretace. Na velice podobné úrovni mi přijde UMPRUM s tím rozdílem, že mi přijde lehce konzervativnější, ale jako velké plus beru, že v rámci jednoho téma můžeme najít kategorie pro různé věkové skupiny.

Řekl bych, že všechny instituce se pohybují především mezi teorií transmisivní/akademické a personální/interpretativní. Nejvíce se ale doopravdy bavíme o té druhé. Skoro ve všech programech se pracuje s pocity účastníků, jejich vnímání a práce ve skupinkách či pracování i s názory ostatních. Za příklad můžu dát UMPRUM – Český kubismus, Mor. Galerie – Rajlich 100, Olomouc – Místo – město – já, Slezské zemské – Muzeum – známé i neznámé. Stále ale ve všech částečně stále hraje roli transmisivní teorie. V některých případech můžeme najít i konstruktivismus. Samozřejmě můžeme vidět i zbylé teorie, ale více už záleží na jednotlivých programech. Celkově můžu říct, že více dominuje snaha používat teorie typické pro „nové“ muzeum.
In reply to Hana Havlůjová

Re: Muzea jako místa vzdělávání (2021

by Lucie Jindrová -
Je vidět, že muzea odpovídají charakteristikám spíše nového muzea. Snaží se dost vyhovět současným potřebám žáků (ale samozřejmě i učitelů, co od programů očekávají). Hodně jim jde o tu vzájemnou komunikaci mezi muzeem a zájemcem o program. Zdá se mi, že UPM je takové proaktivní - stačí se jen podívat, jak mají podány informace u programů. Také je zde široká škála v nabídkách programů - pro MŠ, ZŠ, SŠ (to bych dala nejspíše za všechny čtyři muzea). Programy nabízené "na doma" i v době covidu, aby rodiče zabavili své děti doma (týmová práce). Moc hezky (i když pravda jednoduše) je zpracovaná nabídka programů v Olomouci (znalost návštěvníků; multikulturní řízení).
Všechny instituce nabízejí spíše (nebo nejvíce) personální/interpretativní teorii, tedy dost často muzea pracují s žákovými dosavadními zkušenostmi (a aby je při práci v programu aktivně využíval anebo s něčím porovnával), práce individuální, ale také v kolektivu; jejich vlastních pocitů, smyslového vnímání aj. Dle mého názoru je nejlepší interpretací očekávaných výstupů, o čem program je a co si žák z programu odnese - UPM.
In reply to Hana Havlůjová

Re: Muzea jako místa vzdělávání (2021

by Mirka Salavová -
Všechny čtyři dotčené instituce ve svých edukačních strategiích kombinuje prvky tradičního muzea s muzeem moderním. Tradičním pojetím je zde chápán prvotní výklad „problematiky“, ten je však absolutně nutný, aby se vzdělávaný dozvěděl vstupní informace, které bude v následujících krocích upevňovat, zkoušet, rozvíjet atd. Bez těchto vstupních informací by mohlo dojít k nepochopení celého programu a tím by nedošlo k naplnění jeho cílů.
Co se týče prvků moderního muzea u UMPRUMU, dle mého názoru, obsažena jak snaha, aby se muzeum ve spolupráci s návštěvníkem spolupodíleli na tvorbě světa, tak rozvinutí osobnosti každého individuálně. Vidět je to na programu „V lesku zlata, v záři barev“, kde si každý může vyzkoušet vytvořit siluetu různými technikami a vymyslet její uplatnění (módní doplněk, vyjádření jistého názoru atd.). U programů Muzeum uměni v Olomouci se mi zdá, že se oproti UMPRUMu „snaží“ do celého programu více zapojit návštěvníka (v tomto případě dětského), jeho chápání a vidění světa, nechá ho rozvinout fantazii a věci chápat v širším kontextu. Moravská galerie v Brně nabízí programovou škálu pro děti od mateřinek až po střední školu. V některých svých programech se zaměřuje nejen na jednotlivé prameny v galerii uložené, ale i rozvoj znalostí v oblasti kultury (jednotlivý umělci, umělecké směry – např. program Art Is Here, Expresionismus: strom může být červený nebo modrý), materiálů, které umělec používá (Jiří Pelcl: Jak se dělá design?) či tradic, se kterými se návštěvníci setkávají ve svém světě na pozadí umění 19. století (program Lidový rok). U Moravské galerie velmi oceňuji, že v „brožurách“ pod jednotlivými edukačními programy uvádí procentuální zastoupení jednotlivých částí během akce (výklad, zážitek atd.), i kompetence, které žák absolvováním rozvíjí. Díky tomu, si myslím, se učitelé/rodiče atd. mohou lépe orientovat a rozhodnout se, která akce je pro jejich dítě/svěřence vhodnější. Ve srovnání s těmito třemi, mi přijde Slezské zemské muzeum nejvíce „konzervativní“, v jeho programech se nepracuje tolik s fantazií a originálním nazíráním návštěvníků, jako spíš na práci s předloženými materiály (texty, obrázky), představení vystavených artefaktů či opakování školních znalostí. Oceňuji, že u většiny programů je uveden jejich cíl a někde i návaznost na RVP.

Z prostudovaných materiálů se mi zdá, že z teorií je tu zastoupena jak personální/interpretační, tak transmisivní/akademická, ale ve větším procentu je to prvně jmenovaná. Téměř ve všech programech je kladen důraz na poznatky/zkušenosti/znalosti návštěvníků (ať už získané v muzeu při programu, ve škole, v rámci každodenního života atd.) a jejich rozvoj a získávání zkušeností/znalostí nových. Nejvíce mi to přijde u programů UPM a Moravské galerie. Vidět je například na programu Za sedmero horami a devatero řekami, do kterého děti vstupují se znalostmi pohádkových postav, společně pátrají po jejich historii a sami pak pohádky „vylepšují“ a vymýšlí; či Český kubismus pracující s vizuálnem. Přímo z pedagogických teorií jsou zde zastoupeny prvky transmisivní i konstruktivistické. Nelze plošně určit, které teorie jsou zastoupeny nejvíce, velmi záleží na každém programu a pro rozvoj jaké kompetence je určen.
In reply to Hana Havlůjová

Re: Muzea jako místa vzdělávání (2021

by Veronika Valtová -
Nabídka spíše odpovídá novému muzeu. Moravská galerie Brno a Muzeum umění v Olomouci, kde kromě vyloženě edukačních programů nabízejí výtvarné dílny, mají zpracované reprezentační materiály s přehledem programů. Umělecko-Průmyslové muzeum vypracovává metodiky a nabízí je ke stažení. Muzeum umění Olomouc se zaměřuje na současné trendy a nové technologie (práce s tabletem), mají dobře zpracovanou záložku vzdělávání, kde podrobně a přehledně seženu veškeré dostupné informace, také mají zpracovanou nabídku edukačních programů pro určité období, přehledně uvedené kontakty a návod, jak se na program přihlásit. Všem těmto muzeím jde o podle mého názoru o osvětu, o snahu získat pro své edukační programy další zájemce a rozšiřovat jejich obzory – a to ale prostřednictvímvzájemného dialogu. Všechny instituce komunikují – skrze stránky, propagační materiály a edukační programy s návštěvníkem, nevedou jednostranný monolog, ale snaží se své návštěvníky zapojit do aktivit. Nechtějí o své návštěvníky přijít, tyto instituce připravily řadu aktivit i na doma (např. Muzeum Umění v Olomouci připravuje „Muzeum v pokoji“, nechybí ani edukační videa. V těchto muzeích je také možnost své práce odeslat na jejich e-mail s nabídkou zveřejnění na sociálních sítích. Objevuje se u nich nejen zájem o muzejní artefakty, ale právě o návštěvníka, kooperaci s ním, přihlížejí na potřeby návštěvníků – vycházejí při sestavování programů z RVP, popisují cílové skupiny apod. Muzeum umění v Olomouci u každé anotace v brožuře programů uvádí i předmět, pro které je edukační program nejvhodnější (což pak může být přínosné pro učitele – nejen výtvarky, ale třeba českého jazyka, dějepisu atd.)

Co se týká pedagogických teorií, například Slezské zemské muzeum v programech Národního památníku II. světové války využívá (re)konstruktivismus, kdy si kladou k programům například tyto cíle: „Žáci pochopí funkci armády v rámci státu, vysvětlí pojem vlastenectví, porozumí, co je povinností občana v době konfliktu a získají prvotní poznatky o minulosti země v níž žijí.“ Žáci hledají význam či smysl toho, co se učí. Muzeum nejen že tak předá nové znalosti, ale žáci pochopí samotnou hloubku problému, s kterou se v muzeu seznámí. Edukační program je podle krátké anotace založen na pohybu, práci s prostorem a pomůckami, neprobíhá jako ve škole. U Moravské galerie jsem zase našla program Chvála plakátu zaměřený na seznámení se s dílem Jana Rajlicha, toto dílo navazuje na pochopení důležitosti plakátu pro propagaci výrobku apod. Řekla bych, že se tento program také váže na rekonstruktivismus a částečně i personální teorii – čemuž by možná mohl odpovídat zmiňovaný program výše, kdy může žák porovnat své zkušenosti (jeho život X život vojáka, druhy plakátů – a vycházení z vlastní zkušenosti při porovnávání plakátů, reklama a plakát, reklama a Rajlichovo dílo apod.). Obecně všude v programech, které jsem pročítala, mi připadá hodně patrný rekonstruvitismus, kde se muzeum snaží předat znalosti, ale zároveň v nich žáci účastnící se programu mohou najít smysl toho, proč tyto znalosti získávají. Ke znalostem se přistupuje skrze nějaký zážitek a vstupními znalostmi bývají osobní zkušenosti žáků nebo znalosti, na které tyto programy navazují.
In reply to Hana Havlůjová

Re: Muzea jako místa vzdělávání (2021

by Marcela Poláková -
• Do jaké míry podle Vás edukační nabídky vybraných muzeí odpovídají charakteristikám tzv. tradičního nebo nového muzea? (Ve své odpovědi uveďte konkrétní argumenty a příklady.)
Moravská galerie v Brně – pokud se dívám na muzeum jako takové, dle mého názoru je na pomezí tradičního a moderního muzea. Expozice jsou realizovány jako prohlídkové trasy, jednotlivé artefakty jsou vystaveny s popiskami nebo určeny pro výklad.
Pokud se podívám na edukační programy – pak se samozřejmě strategie získání návštěvníků, zaměřuje otevřeně, tedy více jako moderní muzeum. Pokouší se nalákat návštěvníky na rozličné nevšední zážitky a laicky řečeno „ rozšíření obzorů“. Současně se jedná o různé činnosti pracovní a současně zábavnou formou.

Muzeum umění Olomouc – zde vidím interaktivitu, použití médií, které mohou přitáhnout skupiny mladých lidí.

Uměleckoprůmyslové muzeum Praha – množství edukačních programů, snaha o jiný netradiční pohled.

Slezské zemské muzeum Opava – zde v sekci edukační programy na první pohled působí informace tristně, ovšem může to být díky současné situaci a opak může být pravdou. Na druhou stranu je zde uveden program právě pro krizovou alternativní možnost, a to různé aktivity pro širokou veřejnost, které mohou být aktivně provozovány v domácím prostředí, což považuji za flexibilní přizpůsobení se situaci.

• Ze kterých pedagogických teorií podle Vás čerpají vybraná muzea nejvíce? (Uveďte jednu až dvě teorie zmíněné v přednášce a ilustrujte na konkrétním příkladě.)
Moravská galerie v Brně
Její edukační programy se vztahují k průřezovým tematickým celkům, například mediální, osobnostní a sociální výchovy. Také multikulturní a environmentální, výchova k myšlení v globálních souvislostech a další.
Zajímavým programem například shledávám „Máš umělecké střevo“, ovšem vztahuje se tato aktivita pro rok 2019, neškodilo by se možní zamyslet na nějaké modifikaci pro současné období.
Osobně se mi líbí například program Lidový rok, Za sedmero horami, Experiment dr. Weisensteina.
Z mého pohledu výše zmíněné programy rozvíjí fantazii (nejen), která se díky technologiím bohužel dnes dostává na druhou kolej.

Teorie pro vzdělávací role „nového“ muzea:
- obohatit individuální svět každého návštěvníka.
- podílet se spolu s návštěvníky na tvorbě společného světa.
- muzeum napomáhající procesu učení
- poskytuje přímou zkušenost s daným předmětem ve vhodném kontextu
- usnadňuje dobrovolný, vysoce osobní a aktivní styl učení
- usnadňuje a podporuje sociálně orientované učení napříč generacemi
In reply to Hana Havlůjová

Re: Muzea jako místa vzdělávání (2021

by Marcela Jošková -

Z prvotního prozkoumání všech muzeí jsem byla velmi mile překvapena, jaké množství edukačních programů některá muzea nabízejí. Podle mého názoru se všechna čtyři muzea nachází někde na hranici mezi tradičním a novým muzeem, některá možná už spíše odpovídají charakteristikám nového muzea. Z popisu edukačních programů je patrná snaha všech institucí o aktivní zapojení dětí, žáků a studentů. Během programu tak musí zapojit kreativitu, důvtip, logické uvažování, jazykové schopnosti, zručnost, atd.  Všechna muzea se snaží využívat svůj potenciál. Samozřejmě, že ne všechny programy jsou koncipovány tak, aby dostály charakteristice nového muzea, nicméně záleží vždy na daném tématu edukačního programu.

Například Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze a jeho program Plejády skla. Program je smysluplně rozdělen do tří kategorií podle věku dětí. Vždy poté, co si žáci v rámci edukačního programu projdou expozicí, seznámí se sklem, jeho vlastnostmi, výrobou a zdobením následuje tvořivá část. Žáci jsou aktivně zapojeni, sami vytvářejí kompozice ze skla, imaginární skleněnou krajinu, či pro nejstarší kategorii žáků je připravena práce s využitím mobilních telefonů

Moravská galerie v Brně nabízí například program Zbořte hradby. I zde se snaží pracovat s různými pomůckami. S pomocí obrazů, soch, nábytku, skleniček či oděvů žáci druhého stupně ZŠ zakusí každodenní život ve městě a vyzkouší si na vlastní kůži, jak se žilo různým společenským vrstvám.

Muzeum umění Olomouc nabízí například program Promlouvat beze slov. Žáci si prostřednictvím výtvarných a pohybových etud vyzkouší expresivní interpretaci uměleckého díla.

U Slezského zemského muzea mě zaujal program Byli jsme jen čísly. Žákům jsou představeny hrůzy holocaustu. Během programu pracují s muzejním kufříkem, pohybují se v rámci expozice v návaznosti na obsah programu a vystavené exponáty a plní jednotlivé úkoly v rámci skupiny i jako jednotlivci.

Ve všech muzeích bychom v závislosti na edukačním programu nalezly zastoupeny všechny pedagogické teorie. Ponejvíce však nalézám největší zastoupení sociální/ autonomní teorie, jejímž cílem vzdělávání je rozvoj sebevzdělávání, schopnosti sebereflexe a přijetí odpovědnosti za vlastní učení. Žáci během mnoha programů získávají kompetence nezbytné pro sebevzdělávání, spolupráci či řešení problémů (např. již zmíněný program Slezského zemského muzea Byli jsme jen čísly).

Následují programy čerpající z personální/ interpretativní vzdělávací teorie, kdy jsou vyzdvihovány a  vykládány poznatky z osobní zkušenosti žáků (např. Muzeum umění Olomouc, program Pokus o život).

In reply to Hana Havlůjová

Re: Muzea jako místa vzdělávání (2021

by Kateřina Nývltová -
Domnívám se, že i díky těmto edukačním nabídkám můžeme tyto vybraná muzea řadit k tzv. novým muzeím. A to z toho důvodu, že mají bohatou nabídku programů, kterou se snaží přilákat k návštěvě a zapojení. Při bližším pohledu je také vidět, že se v těchto muzeích snaží, aby si účastníci z programu odnesli nějaké vědomosti, aktivně se zapojili a zároveň je tato činnost bavila.
Např. v Moravské galerii Brno si dokáží děti ze druhého stupně základní školy po absolvování programu Rýsování podle architekta lépe představit co musí architekt znát a to na základě toho, že se zkusí do jeho role vžít. Nebo se v Za sedmero horami a devatero řekami zapojí do diskuze a použijí svou fantazii při vymýšlení vlastní pohádky.

Vybraná muzea podle mého názoru nejvíce čerpají z personální/ interpretativní teorie. Např. ve Slezském zemském muzeu se v rámci programu Ozvěny Slezských písní si děti ze základní nebo střední školy na základně toho, co se dozvěděli, dokáží vytvořit knihu s vlastním designem. Či v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze odcházejí podle popisu děti z programu Fenomén portrétních siluet nejen s pocitem toho, že ví, jak silueta vzniká, ale dokonce ji i sami umí podle svých představ vyrobit.
In reply to Hana Havlůjová

Re: Muzea jako místa vzdělávání (2021

by Anna Fišerová -
Všechny čtyři instituce podle mě více či méně naplňují charakteristiky jak tradičního, tak i nového muzea. Pokud bych je řadila na pomyslnou škálu, tak Slezské zemské muzeum je nejvíce tradiční a naopak Muzeum umění Olomouc je pro mě nejvíce „novým“ muzeem. V případě olomoucké instituce to tak vnímám na základě programů jako Pokus o život, či Místo – město – já, které jsou zaměřené na současné (a budoucí) problémy společnosti jako život ve městě a urbanismus. Naopak opavské muzeum se mi záběrem svých programů (kupříkladu těch v rámci Národního památníku II. světové války) jeví nejvíce „konzervativní“ – absence prostoru pro pluralitu interpretací a dialogu, velký důraz na práci s muzejními artefakty, zaměření čistě na minulost, apod. Moravskou galerii a Uměleckoprůmyslové muzeum jsem vnímala na podobné úrovni jako muzeum olomoucké.

Vybraná muzea nejvíce čerpají z transmisivních/akademických a personálních/interpretativních teorií. Principy transmisivní teorie byly časté v programech Slezského zemského muzea, například Cestou odporu, či pracovní listy ke stažení na doma jako Anežka česká nebo Božena Němcová. Anotace k Cestě odporu („Příběhy dvou mužů, kteří se rozhodli položit život za vlast. A našim úkolem je si jejich činy připomínat“) myslím pěkně ilustruje předání poznatků a tradičních hodnot jako cíl programu. Ponejvíce zastoupená mi ale přišla personální teorie, které se vyskytovala prakticky ve všech institucích. V Muzeu umění Olomouc se jednalo třeba o program Je to ještě umění? (žák má získat zkušenost s veřejným happeningem; obdobný program Umění akce také v Moravské galerii), v Moravské galerii o Expresionismus: strom může být červený nebo modrý (zkušenost s vnímáním barev a asociací jimi vyjadřovaných pocitů) a v UPM kupříkladu o programy k výstavě Mezi kýčem a akademií. Chromolitografie ve službách reklamy a umění (O míchání barev – zkušenost s mícháním barev a technikou výtvarné tvorby).
In reply to Hana Havlůjová

Re: Muzea jako místa vzdělávání (2021

by Vladimír Talíř -
Moravská galerie Brno - z on-line zveřejněných informací vyplývá snaha galerie o zařazení do proudu nového muzea. Odpovídá tomu nejvíce např. zajímavý nápad artotéky, umožňující si registrované osobě zapůjčit obraz. V tradičním muzeu by zřejmě něco takového nebylo vůbec možné. Doprovodné akce - vyzkoušej si práci galerijního kurátora, zapůjči si do třídy umělecké dílo z naší sbírky - určitě odráží personální/interpretativní teorii, zároveň vidíme využití i prvku konstruktivistického - vybraná díla mají v dětech vytvořit jejich konstrukt týkající se konkrétního uměleckého směru. Stále galerijní expozice ART IS HERE, Brno předměstí Vídně, Josef Hoffman nebo Dušan Jurkovič mně svým vyzněním nevybočují z charakteristiky tradičního muzea, tak jako výstava Rajlich 100. Naproti tomu výstava věnovaná uměleckému seskupení Rafani podle informací z webu respektuje svébytnost Rafanů a komplexním představením jejich umělecké činnosti se v tomto případě znovu blíží charakteru nového muzea - akcentují se performance a zásahy do veřejného prostoru, velkou roli mají hrát dle popisu výstavy nová média.
Muzeum umění Olomouc - Svými edukačními programy, jako je Kunstkomora v tabletu, využitím videí pro výuku dětí s ohledem na probíhající pandemii a zajímavými videi k probíhajícím výstavám, jako je Babyluna s přiblížením osobnosti Jiřího Koláře se olomoucké muzeum jasné hlásí k přístupům nového muzea. A ačkoliv právě Babyluna využívá prvků muzea tradičního, ve výstavě Mnemocinema představující umělce Mateje Kréna jasně vidíme nové trendy - projekce na LCD monitorech, využití virtuální reality. Na návštěvníky jsou podle mého názoru kladeny větší nároky než u tradičních muzeí a třeba právě u Mnemocinemy předpokládám použití konstruktivní teorie - každý si musí z Krénovy představy vytvořit vlastní myšlenkový konstrukt. Edukační programy se (výborné zaměření !) obracejí na různé věkové skupiny v duchu pedagogické teorie personální/interpretativní.
Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze - Ať jsem si prohlížel programy pro školy (Plejády skla, 100 let grafické školy v Praze, Mezi kýčem a uměním), nebo obsah výstav (Duch, který pracuje, Muzeum porcelánu, Expozice textilního tisku), působilo na mě Uměleckoprůmyslové muzeum jako čítankový příklad muzea tradičního. Podotýkám, že v tomto případě mnohá rozhodnutí pro tuto volbu chápu (charakter exponátů, jedna z výstavních prostor využívá zámek), na druhou stranu i zde by se daly prvky nového muzea využít ve velké míře, napadá mě třeba zpřístupnění některých cenných muzeálií formou virtuální reality. Ta by mohla být následně navštěvována zájemci i z jiných zemí. Ruku v ruce s tradičním pojetím muzea lze jasně charakterizovat použitý pedagogický přístup označením personálním/interpretativním, obsah a způsob prezentace využívané v expozicích nedávají prostor takovému využití konstruktivní teorie jako u výše charakterizovaných institucí.
Slezské zemské muzeum - Po shlédnutí jednotlivých specifických expozic Slezského zemského muzea jsem se ponořil i do jejich edukačních nabídek a mohu je hodnotit jako nejrozmanitější ze všech zpracovávaných institucí. Kolegové ze severovýchodního cípu republiky se nebojí v expozicích využít haptické prvky (v Arboretu, Areálu čs. opevnění i Srubu Petra Bezruče), nabídky zapojují řadu smyslů zúčastněných a nejvíce se mi v nich ozývá přístup konstruktivní (zvláště Ozvěny slezských písní nebo program Lolo a druhové). Smekám před kolegy i v případě jejich nebojácnosti, kdy se pouští na led i kritických diskusí (Zdenka Tomášková a Ortel samoty) a na rozdíl od výše zmíněných galerií a muzeí ho jasně staví naroveň přístupu personálnímu/interpretativnímu (to akcentuje třeba nabídka Muzeum - známé i neznámé). Vzhledem k orientaci edukace vidíme i jasné směřování k charakteristikám nového muzea, přístupy tradičního muzea, byť použité, ustupují do pozadí.
In reply to Hana Havlůjová

Re: Muzea jako místa vzdělávání (2021

by Václav Vlažný -
- U všech čtyř muzeí je snaha o to prezentovat se jako interaktivní „nové“ muzeum, pořád je tu ale dost prvků „starého“ muzea. Otázkou je, kolik k tomu byli donuceni současnou situací, ale mnohá muzea měli tento přístup již před dobou „covidovou“. Co se Především mě zaujala proaktivita a netradiční prohled u UMPRUMU, kde nejsem vázán na jednu věkovou skupinu. V moravské galerii v Brně mě zaujala možnost vypůjčení obrazu. Muzeum umění v Olomouci má zase nejlepší program pro děti a nejvíce zaujali mého synovce, který mi nakukoval přes rameno (to tam nebylo žádný star wars ). Slezské muzeum mi přijde nejklasičtější ze všech čtyř i když má zajímavé edukační programy (zvláště II. světová válka mě poměrně zaujala, ale to je dáno vlastními koníčky).
- Všechny čtyři muzea užívají především personální/interpretativní teorii. Pracují podle mě především s pocity, které má návštěvník.
In reply to Hana Havlůjová

Re: Muzea jako místa vzdělávání (2021

by Magda Pojerová -

Po shlédnutí všech stránek daných institucí jsem byla velice překvapena a to za prvé z jejich webových stránek, které byly pro mě na první pohled atraktivní a slibovaly velké množství informací. Dále z nabídky programů pro veřejnost. Díky tomu se mi zdá, že tyto instituce přistupují k interpretaci světa a artefaktů modernějším způsobem a méně tím tradičním. 

Řekla bych, že dané instituce odpovídají díky svým nabízeným programům především charakteristice moderního muzea po stránce - médium, které "zprostředkovává" řád světa laikům, např. formou názorného výkladu nebo právě přímým kontaktem s uměleckým dílem. Toto právě přímo nabízí pro školy Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze - respektive například v rámci programu Plejády skla 1946 - 2019 - Již v popisu tohoto programu je zřejmé, že to nebude jen nudná procházka, kde budeme bát na něco sáhnout - Co všechno je možné vytvořit ze skla? A mohou se některé skleněné předměty stát muzejními exponáty? Společně se projdeme rozšířenou expozicí Plejády skla 1946–2019, ve které plastiky komorních rozměrů doplnilo bezmála padesát rozměrných autorských exponátů, rovněž ze sbírek Uměleckoprůmyslového musea v Praze. 

Ze kterých pedagogických teorií podle Vás čerpají vybraná muzea nejvíce? Dané instituce nejvíce podle mého čerpají jak z transmisivních/akademických teorií, tak i z personálních/interpretativních teorií. Více se ale kloní právě k té teorii personální/interpretativní. Chtějí více vtáhnout veřejnost, především děti a dát jim tak pocit, že si na vše mohou sáhnout a stát se součástí daného díla, artefaktu apod. Například v Muzeu umění Olomouc se v rámci svých programů snaží využít i dětské emoce a pracovat s nimi - např. na programu PROMLOUVAT BEZE SLOV – základní princip komunikace, který nás provází každý den. Co se ale stane, když přestávají platit zažitá pravidla a písmenka se nám zatoulají do obrazů slavných umělců? Jak máme rozluštit jejich význam? A jakými způsoby k nám promlouvají nehybné, tiché sochy? Odpovědi na tyto otázky budou žáci objevovat ve stálé expozici Muzea moderního umění. Otevřeme téma možností komunikace, vyjadřování emocí a žáci si prostřednictvím výtvarných a pohybových etud vyzkouší expresivní interpretaci uměleckého díla.

 

 

In reply to Hana Havlůjová

Re: Muzea jako místa vzdělávání (2021

by Lucie Procházková -
MUO – Edukační program MUO Arcidiecézního muzea není na první pohled příliš bohatý, na druhou stranu obsahuje program pro všechny věkové kategorie, od MŠ po SŠ, což hodnotím kladně. Dle popisu se lektor snaží být dětem velmi otevřeným průvodcem, tím vede instituci v tomto směru k formě nového muzea. Dětem vytváří různé kreativní úkoly, které ilustruje na starém umění, či historického areálu. Dále hodnotím kladně fakt, že vychází z RVP, takže školám vychází vstříc a plní povinnou vzdělávací složku dané školy. Program je nápaditý – úsudkový, tvůrčí, a to i v oblasti psaného projevu a jazykové komunikace, rozvíjí abstraktní chápání, poznávání architektonických slohů, učí žáky atributům světců apod. Časové nároky na program jsou adekvátní věkové skupině
a cenově jsou velmi dostupné pro každého žáka. V roli učitele bych jistě na takový program šla.

SZM – Slezské muzeum vytvořilo pro děti doma spoustu pracovních listů s vysokou frekvencí
a přidává na své stránky v průměru po třech dnech nějaký program pro děti, které jsou doma, což hodnotím kladně, stejně tak rozmanitost témat, dále se mi líbí, že v některých listech jsou odkazy
na další rozšiřující informace. Ovšem po vizuální stránce mi listy nepřijdou příliš lákavé, oceňuji poměrně sjednocený rukopis ilustrací, ale když si jsem si pročítala úkoly, tak mi vadilo, že jako dítě v nich nenajdu vodítko a musím informace vyhledávat ještě z jiných zdrojů, abych mohla správně doplnit odpověď a dostat se tak k výsledku. Samozřejmě je správné, že je na dětech nějaký kus badatelské práce, ale v dnešní době, kdy tráví tolik času na pc s online výukou a já jako rodič bych jim chtěla tento list vytisknout a nechtěla bych, aby si informace hledaly na pc, tak si nejsem jistá,
že bych je zaujala a nejsem si jistá, že každý rodič by si dal tu práci a trávil s dětmi čas u hledání odpovědí. V tomto ohledu vidím velké mínus, ale cením snahu edukátorů o vytváření těchto listů,
jen provedení bych volila jinak. Tyto programy na mě působí více charakteristikou tradičního muzea.
V části pro školy v Národním památníku II. světové války je nabídka programu velmi bohatá
a edukátorky zvolily velmi zajímavá témata, jak vysvětit mnoho úhlu války. Učí děti na konkrétním příběhu žida Michala Salomonoviče, pozitivně hodnotím, že děti z regionu poznávají osud ostravského dítěte, které trpělo za své vyznání. Dále mají možnost využít formu hry tipu „Chcete být milionářem?“ to by mohlo děti bavit, jelikož většina z nich zná hru z tv, kladně hodnotím i pojetí běžného života občanů během války v programu U snědeného krámu a Zvířata ve válkách, jen
si u posledně zmíněného neumím představit, jak edukátorky zábavnou formou poukáží na osudy konkrétních zvířat a musím přiznat, že bych program ráda absolvovala. Všechny tyto programy mají adekvátní časovou dotaci a většina z nich je navázána na RVP člověk a společnost, člověk a jeho svět, což je opět dobré i pro učitele a jejich plnění vzdělávacích cílů.

MGB – Zde velmi kladně hodnotím vizuální stránku edukačních programů a zvolenou typografii, která je moderní, působí svěžím a hravým dojmem a zároveň je přehledná. Web vypadá velmi profesionálně, co se týče grafického vizuálu. Nabídka edukačních programů pro všechny věkové kategorie je velmi bohatá a muzeum na mě dělá dojem, že se ubírá cestou nového a otevřeného muzea. Jako pedagog bych ho s dětmi rozhodně navštívila. Líbí se mi, že u každého programu pro žáky 2. stupně udávají procenta zážitku, aktivity a výkladu, to je dobré pro pedagogy, kteří znají své školní skupiny nejlépe, a vědí, co dětem bude vyhovovat. Zároveň je dobré, že mají u každého programu napsáno, ke kterému předmětu se vztahují. Zajímavé je jaká průřezová témata si edukátorky vybrala, a také to, že se některé programy dějí i v Brtnici, což je od Brna poměrně daleko. Líbí se mi, že pedagogové mají možnost výběru i několika budov, či podzemí v Brně – Ringstrasse , Jurkovičovu vilu, ale i to, že si Místodržitelský palác mohou projít i na i běžně nepřístupných místech – půdu – a zároveň tam hrát fantasy příběh o historii paláce. Doposud jsem se nesetkala s tím, že by nějaké muzeum zapůjčovalo díla ze své artotéky, to je pro mě také velmi vstřícný přístup vůči pedagogům a jejich následným školním programům, kladná je i nízká cena půjčovného na tak velkorysou dobu jako je jeden měsíc. V tomto programu zároveň děti náhlednou do tajů práce péče
o umělecké dílo. Programy zaměřené na 19. století i moderní umění, propojení s poezií, ukázka práce s mikroskopem k nahlédnutí jiných perspektiv uměleckého díla a nabídkou zajímavých workshopů mě osobně MG velmi příjemně překvapila a jako pedagog bych velmi těžce vybírala, na který program bych s dětmi šla, protože všechny jsou velmi lákavé.

UPM - Web UPM je stejně jako MG velmi přehledný a graficky pěkně zpracovaný. Edukačních programů je poměrně málo, ale to jim neubírá na kvalitě. Přístup muzea je opět pojat cestou nového muzea. Hodnotím program Plejády skla, ke kterému je vytvořen program pro děti všech věkových kategorií od MŠ po SŠ, edukační list je volně ke stažení a je vizuálně přitažlivý, ovšem je v něm na můj vkus velké množství textu. Když si otevřu edukační list k výstavě, tak mě první zaujmou obrázky, také začnu přemýšlet na logikou jejich propojení, kterou na první pohled nejsem schopna rozluštit. Jako druhý
krok si začnu číst text o Plejádách, takže obrázek dostává větší smysl. Jako pedagog bych si říkala, že na tisk ve škole je list nepřehledný, v případě, že ho vytisknu jednoduše černobíle. Zároveň si nejsem jistá, jestli není napsán pro děti příliš složitě, ale pak si zase na druhou stranu říkám, proč k dětem přistupovat omezeně, pokud neví, tak se snad zeptají. Pokračuji dál v textu, končím na druhé straně, vysvětlivky jsou dobře zpracované. Úplně nechápu logiku prostředního sloupce, jak si je mají děti spojovat, a jestli je něco skrytého v tom, že jdou číselně odspodu, ale možná děti to chápou lépe.
Taky jsem nejistá, jestli si mají jména a díla, která je zaujala psát do připravených řádků v trojúhelnících. Typograficky se mi průvodce moc líbí.
Celkově edukační programy UPM hodnotím velmi kladně, jelikož jsou krásně navázané na sbírky muzea, které jsou vybírány s vkusem a citem pro věc. Jako pedagog bych se na program velmi těšila.
In reply to Hana Havlůjová

Re: Muzea jako místa vzdělávání (2021

by Anna Svobodová -
Slezské zemské muzeum si na své tradici a velikosti zakládá: „Jsme nejstarším veřejným muzeem na území dnešní České republiky, naše historie sahá do roku 1814. Zároveň jsme se svými 2 400 000 sbírkovými předměty třetím největším muzeem v ČR.“ Muzeum má bohatý sbírkový fond, několik expozičních budov, velké množství zaměstnaných odborníků, mnoho připravených výstav i edukačních programů. Úctyhodná nabídka domácích úkolů s názvem Muzeum pro děti z pohodlí domova mě vzhledem k filozofii muzea nepřekvapuje. I když se mi líbí, když muzeum pracuje s rozmanitými tématy, která do muzea zdánlivě nepatří, ale dotýkají se našich současných životů a zájmů. Otázkou však je, jestli v případě připravených domácích úkolů ke skutečné komunikaci dochází a zda je pro samotné děti zvolený způsob edukace přinejmenším lákavým, neřkuli přínosným.
Krásným příkladem tradičního pojetí tohoto muzea je podle mě expozice Encyklopedie Slezska. Už samotný název návštěvníkovi napovídá, že se jedná o jakousi „expoziční smršť odborných dat“, kterou předkládají odborníci s cílem poučit a zejména souhrnně přetlumočit „vše“ o Slezsku. Tento model interpretace se však dlouhodobě neosvědčuje, protože běžný návštěvník není schopen ani ochoten přijímat od odborníka „vše“, stejně tak, jako běžný smrtelník není schopen ani ochoten číst lexikon od A do Z. Nabídka (zveřejněná na webu), že „návštěvník by měl získat pocit, jako by listoval živou encyklopedií“ není z mého pohledu přitažlivá, ba právě naopak. A právě tento způsob komunikace ve mně vzbuzuje očekávání až téměř archaického muzea.
I s ohledem na současný stav v ČR si myslím, že instituce, která chce komunikovat kulturní dědictví se svými návštěvníky, by měla neustále reagovat na měnící se podmínky vlastní existence – třeba i ty, že musí být zavřená. Zase a znovu (pravda, teď trochu razantněji) se tvoří nový svět, a i v tomto novém světě je potřeba živit vlastní kořeny, abychom se úplně neztratili. Úvodní PR sdělení muzea, které může kořeny do velké míry nést, komunikovat a živit: „MÁME ZAVŘENO“ nejenže úplně neodpovídá pravdě (vždyť toto muzeum se úplně nezavřelo; zpřístupnilo některé výstavy virtuálně, pořádá online konference, komunikuje s dětskými návštěvníky…), ale hlavně vzbuzuje dojem „uzavřené instituce“ – byť zde myšleno nikoliv symbolicky, ale fyzicky – a to vnímám jako přístup tradičního muzea.

Mám-li hodnotit edukační nabídku vybraných institucí online, v prvé řadě získávám dojem z webové prezentace. Internetové stránky Moravské galerie jsou mi od prvního pohledu blízké (nejen designem, ale i způsobem komunikace, nabídkou a srozumitelností). První dojem ve mně zanechává pocit dobrého díla a tento se mi při virtuální prohlídce edukační nabídky potvrzuje. Programy na mě působí lákavě, vzbuzují ve mně zvědavost a touhu dozvědět se víc – a třeba i vypracovat některý z úkolů pro MŠ s vlastním synem, přestože se nacházíme téměř 200 kilometrů od místa činu. Tento způsob komunikace, který má navíc nadregionální přesah, podle mě charakterizuje pojetí nového muzea. Dílo Jana Rajlicha je zde propojeno s tím, co současné adolescenty oslovuje – jak zaujmout ostatní? Jak vydělat? A ještě se u toho dobře pobavit a projevit… Zvědavá duše předškoláků je uspokojena průzkumem labyrintu galerie s lucerničkami v ruce, při které hledají jednoduché tvary a umělecké náměty pomocí zrcadel… Anebo zde žáci prvních stupňů, kteří již dobře znají tradiční pohádkové příběhy, získávají příležitost rozvinout vlastní fantazii a vytvořit originální konce pohádek. Rovněž atraktivní soutěž Máš umělecké střevo je jedinečná svým nápadem i celostátním přesahem.
Programy jsou promyšlené ve vztahu k daným cílovým skupinám a snaží se o propojení vybraných kulturněhistorických témat s aktuálními tématy školáků i průřezovými tématy RVP, což je z mého pohledu velice nosné. Návštěvník má zde důležité slovo, a to je zásadní. Nabídka edukačních programů cílí i na jiné skupiny než školy – v Moravské galerii objevují svět malé děti v doprovodu rodičů, hendikepovaní lidé či celoživotní fanoušci umění a učení, kteří se mohou přihlásit do specializovaných kurzů. Nabídka, vycházející z potřeb rozmanitých cílových skupin, otevřenost tématům samotných návštěvníků i celková otevřenost a tvárnost galerie v symbolické rovině, podle mě odpovídá filozofii nového muzea – které bude s největší pravděpodobností schopno reagovat na neustále měnící se podmínky vlastní existence, a proto bude asi pořád „nové“. Snad nejpoutavější nabídkou, která nové muzeum vystihuje v tomto případě asi úplně nejvíce, je z mého pohledu projekt MG dětem na doma – připravené edukační programy jsou nejenže nesmírně vtipné, ale hlavně lákají zajet se do otevřené galerie později podívat (sama se svým synem určitě pojedu). ;)

U obou předchozích příkladů je pojetí tradičního nebo nového muzea dominantní. Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze se nachází podle mě někde uprostřed. Návštěvník si nemůže nepovšimnout vyšších cen za nabízené programy, na které bude proto přirozeně klást vyšší nároky.
I zde však najdeme způsoby komunikace, které spíše spadají do tradičního pojetí muzea. Z pohledu PR vnímám podobný problém jako u Slezského zemského muzea – na hlavní straně webu je návštěvníkovi sděleno „MÁME ZAVŘENO“ (a pokud správně hledám, tak „zavřeno“ skutečně je – nezaznamenala jsem snahu o komunikaci s návštěvníky v covidové době jakoukoliv formou – snad jen možnost zakoupit si publikace, přičemž takové uspání muzea vnímám dost problematicky).
Edukační programy pro školy jsou zajímavé, hojně využívají dětmi oblíbené tvůrčí aktivity (dominuje výtvarná výchova), pořádají se přímo ve výstavních prostorách, pracují s exponáty a navazují na RVP. Z webu už nelze vyčíst, jakým způsobem lektorky se školami komunikují, zda školy navštěvují programy opakovaně či jaký je o programy obecně zájem. Celkově edukační nabídka odpovídá spíše pojetí nového muzea, i když čistě intuitivně vnímám některé programy už jako přežité či spíše potlačující určitou svobodu a flexibilitu (asi nejvíce kvůli silně protlačované metodické formálnosti a přísné vazbě na RVP).
Pokud k filozofii nového muzea patří otevřenost a ochota pracovníků vyjít za návštěvníky z muzejní budovy ven do ulic (čehož si ostatně u muzeí cením nejvíce), pak toto pojetí dobře vystihují komentované procházky kubistickou Prahou. Zajímavou nabídkou pro rodiny s dětmi jsou narozeniny v muzeu s programem ve výstavě Plejády skla, při kterém se účastníci zabývají estetickými hodnotami a vlastnostmi skla. Jedná se o dost specifickou nabídku, která podle mě stojí na hraně edukace – do jaké míry je o oslavu v muzeu zájem, nedovedu posoudit, ale samotný program ve výstavě (pravděpodobně přenesený ze školní programové nabídky do nabídky pro rodiny s dětmi) se zase o krok přibližuje návštěvníkům, kteří mohou strávit v muzeu svůj volný čas. Velmi mile mě překvapilo, když jsem na stránkách muzea objevila metodické dokumenty pro muzejní pedagogy – zpřístupnění metodických materiálů na webu dosvědčuje nejen zájem o vlastní promyšlenou tvorbu edukačních programů, ale i snahu o komunikaci s kolegy muzejními edukátory, kteří se mohou metodikami minimálně inspirovat.

Muzeum umění Olomouc – zvýrazněný velký tučný kříž a heslo „JSME UZAVŘENI“ na hlavní stránce webu nevnímám jako dobrou PR strategii. Všichni návštěvníci vědí, že všechna muzea jsou fyzicky uzavřená. Ovšem první vizuální sdělení mně, jako návštěvníkovi webu, podprahově přináší dojem uzavřenosti olomouckého muzea obecně.
Přitom muzeum „uzavřené“ není ani náhodou. Jeho příznivci se mohou v aktualitách na webu dovědět o současném dění anebo si přečíst zajímavé texty. Velikonoční poučení přináší například cyklus pašijových příběhů, které doplňují fotografie vzácných děl z expozic muzea. Dokonce i ručkující Lupič není očím návštěvníků zcela odepřen. Snahu o komunikaci v covidové době a celkovou tvárnost dokládají i projekty Muzeum z pokoje, EDU na drátě… Tyto snahy muzejních pracovníků svědčí o přijatých přístupech nového muzea.
Muzeum v Olomouci nabízí (v normálním režimu) nesmírně zajímavé edukační programy, které kladou důraz na učení s autentickými předměty v autentickém prostředí. Programy pro školy využívají atraktivní aktivizační metody (např. zážitkovou pedagogiku, dramatickou výchovu, výtvarné a tvůrčí aktivity) a jsou provázané s mnoha vzdělávacími oblastmi z RVP.

U všech muzeí a galerií, které jsem virtuálně prozkoumala, je zřejmé, že preferovaný přístup nelze jednoznačně určit. Jeden program stejného muzea může zastupovat pojetí tradičního muzea, jiný nového muzea. Převažující přístupy ovlivňuje mnoho faktorů (nejen zvolená metodika programů, ale i například PR atd.). Kromě toho dnes vnímáme nové muzeum nějak, ale i to (nebo určité principy) může být za určitý čas vlastně už přežité (= tradiční), protože najednou najdeme jiný trend anebo budeme muset zareagovat na měnící se podmínky vlastní existence (viz covid a kdo ví, co bude dál).

Pokud bych měla vybrat jeden příklad vzdělávací teorie nového muzea a propojit ho s konkrétním programem, myslím si, že personální/interpretativní vzdělávací teorii hezky prezentuje projekt Moravské galerie MG dětem na doma. Umělecká díla jsou poznávána prostřednictvím osobních zkušeností a vlastních aktivit dětí. Děti přitom mohou doma s rodiči diskutovat nad rozdílnými výklady a hledat shodu anebo přistoupit na rozdílné vnímání uměleckého díla každým jednotlivcem.

Anna Svobodová