Je pro mě težké věřit, že podcast, který jsem právě slyšela není učebnicová ukázka, ale realita. Emička má kliku, že má tak užasnou maminku, která se rozhodla problém řešit a vyřešit a ne pouze zamést problém pod koberec a utéct před tím.
Nevěřím, že si paní učitelka nevšimla zvláštního chovaní aspoň u některých dětí, pokud byla situace tak vážná jak bylo zmíněno. Jak se říká "na každém šprochu, pravdy trochu." takže, když už přišla maminka do školy, že její dcera pláče a má podezření na to, že není vše v pořádku, škola je podle mého povinna reagovat. Nějakou třídnickou hodinou s paní psycholožkou a prověřit kolektiv a vztahy ve třídě. Především v první třídě děti ještě neumí lhát a dobře skrývat své pocity tak by se problém měl projevit velmi rychle. Formou her v různých skupinkách a pozorovat jestli nějaké dítě je odtažité k nějakému spolužákovi. Pokud by se potvrdilo podezření pedagogický sbor by se měl sejít a domluvit se na kontaktování ostatních rodičů dětí ze třídy a upozornit je na možnost tohoto problému a začít řešit jej.
Cílem by mělo být udobřit všechny ve třídě, vysvětlit jim jejich chování a zabránit opakování a pokusit se zabránit nějakým pozdějším traumatům. Maminka to řešila velmi dobře a nepodcenila naprosto jasné volání o pomoc svoji dcery. Sice v pozdějším věku mohou být "bolení bříška" kvůli špatné známce nebo psaní testu, ale rozhodně je důležité si to nastavit tak, aby se dítě nebálo promluvit pokud by to bylo opravdu vážné. A škola by měla neustále své děti ujišťovat o tom, že můžou kdykoli přijít a požádat o pomoc nebo se jen svěřit.