Obdivuji maminku, že šla hledat pomoc pro svou dceru, určitě to muselo být těžké rozhodnutí, ale určitě to nejlepší co mohla udělat.
"Sněhulák rád bouchá" ..to mne zajalo na rozhovoru s terapeutkou. Je super, že Ema začala komunikovat po terapiích s maminkou a rozpovídala se, začala mluvit o tom co se děje, jak se cítí.
Maminka zareagovala zcela adekvátně, šla do školy a snažila se situaci řešit, informovat o tom paní učitelku. Škola to prakticky odmítla, v jejich škole přeci šikana není a nikdo jiný se neztěžoval. Proč se rodiče za svoje děti nepostavili, možná to jiné děti doma neřekli, nebo jim rodiče opravdu nevěřili? (také zaznělo v rozhovoru a zaujalo mne to)
Myslím, že škola v prvním přídě měla slova maminky vzít v potaz a zkusit se na třídu zaměřit a zjistit zdali tam opravdu k něčemu takovému nedochází. Ne jen mávnout rukou a snažit se to přejít. Chápu i to, že ze strany pedagoga je určitě opravdu těžké přiznat si, že v jeho třídě probíhá šikana. Pedagog to může brát i jako osobní selhání, že situaci neodhalil on, nebo včas, že k tomu došlo, ..
Téma šikana je ale velice ošemetné, složité a nemělo by se prát na lehkou váhu. A tak si myslím, že škola měla učinit nějaké kroky, i kdyby se prokázalo, že se jednalo o nepravdivou/mylnou informaci, asi měli mít alespoň snahu.