Už na začátku podcastu terapeutka zmiňuje, že Ema má v 1. třídě problémy jít do školy, má strach a něco jí tam děsí, pokaždé když má jít do školy pláče. Už z tohoto vyplývá, že je něco ve škole v nepořádku, protože z vlastní zkušenosti můžu říci, že se dítě v jejím věku do školy těší, proto by se mělo jednat ihned a přijít na příčinu problému co nejdříve.
Škola nechtěla problém řešit a přehlížela ho i když bylo z příběhu jasné, že o problému ví. Její přístup byl od prvního momentu velice neprofesionální. Už jen to jak matka Emy zmínila, že škola věděla o tom, že si děti ubližují a nikdo to neřešil mi přijde alarmující. Matka se také škole svěřila, že s Emou dochází na terapie a že má podezření na šikanu. V tomto okamžiku měla zakročit jako první třídní učitelka, která mohla uspořádat s dětmi třídnickou hodinu, tam si obecně s dětmi o šikaně promluvit. Další možností by bylo uspořádat třídní schůzku s rodiči, protože jediným rodičem, který chtěl tuto situaci řešit byla Emičky matka. Na ní by informovala rodiče o možném výskytu šikany a ty by se opět obecně mohli o tématu šikany promluvit s dětmi doma. Společnými silami s rodiči přijít na to, kdo je vůbec agresorem a kdo obětí.
Pokud by se potvrdil výskyt šikany ve třídě informovat o problému vedení školy a pokud je na škole přítomen tak i školního psychologa. Celá věc by se měla brát velice vážně a nepodceňovat tak, jak nám to v tomto případě škola ukázala. Je evidentní, že je důležité věnovat se prevenci šikany již od takhle nízkého věku.