Simultánní přepis
Ahoj. Bydlím sama. Líbí se mi to. Je tu stále klid. Všechno tu je moje. Ale bydlení o samotě může být nebezpečné. Například… včera tu byl pavouk. Takhle velký. Měl vlasy! Fuj. Normální pavouci mi nevadí. Můžou být v koupelně, v kuchyni. Nevadí mi. Klidně je pozdrdavím. Jsou to pomocníci. Ale tento pavouk… ten byl blízko mé postele, Hodně blízko. Hned vedle polštáře. Fuj. Nemohla jsem spát. A teď co s ním? Mohla jsem ho rozplácnout. Ale nechtěla jsem. Zvířata se mají nechat žít. Bylo proto potřeba ho vyhodit ven. Vzala jsem skleničku, papír a přitiskla sklenici na zeď. Mezi ní a zeď jsem vložila papír. Lehká věc. No, měfla to být lehká věc. Ale… číhala jsem u té zdi, kde stál ten pavouk. Připravovala jsem se. Pět minut jsem plánovala, jak to udělám .Ale nešlo to. Moc jsem se bála. Vím, že to není logické. Ale bála jsem se. Dostala jsem pak nápad. Vzala jsem si lahev piva a několikrát si lokla. Cítila jsem se líp! Tak nějak statečněji. Znovu jsem si vzala sklenici, papír… Tentokrát jsem ale u toho stála deset minut! Stále jsem se bála. Ptala jsem se sama sebe, čeho se bojím. Že mě kousne? Ne. Bálej jsem se, že na mě vyskočí, že po mně bude lézt. Brrr.
Překlad
Ahoj! Bydlím sama a líbí se mi to. Je tu stále klid a všechno to tady mám pro sebe. Bydlení o samotě ale také může být nebezpečné! Například včera tu byl pavouk… takhle velký! A měl vlasy! Fuj. Pavouci mi normálně nevadí. Mohou být v koupelně. Klidně ať jsou i v kuchyni. Nevadí mi to. Ráda je i pozdravím. Takoví tvorečkové jsou přece i užiteční. Ale tento pavouk… ten byl blízko mé postele! Dost blízko! Hned vedle polštáře! Fuj. Nemohla bych do toho polštáře večer složit hlavu a usnout. Ale co s ním? Mohla jsem ho rozplácnout. Ale nechtěla jsem. Je to přece malé zvířátko. Jistě touží také žít v klidu. Musela jsem ho prostě dát jinam. Vyhodit ven. Vzít si sklenici do jedné ruky, papír do druhé a pokusit přiložit sklenici ke zdi tak, aby v ní pavouk zůstal, a nakonec vložit papír mezi sklenici a zeď. Žádná věda. No, neměla to být žádná věda. A víte, jak to dopadlo? Číhala jsem se sklenicí a papírem u zdi a připravovala se… potřebovala jsem si to pořádně naplánovat. Uběhlo pět minut a já stále plánovala. Nešlo to udělat. Bála jsem se. Vím, nezní to moc logicky. Ale fakt jsem se bála. Něco mě pak napadlo. Lahev piva. Otevřela jsem ho a dala si pár loků. Cítila jsem se líp! Tak nějak jako statečněji! Znovu jsem si vzala sklenici do jedné ruky, papír do druhé a… tentokrát jsem u toho stála deset minut. Nic se nezměnilo. Nešlo to. Strach mi to nedovolil. Ptala jsem se sama sebe, čeho se vlastně tak bojím. Toho, že mě kousne? Ne. Bála jsem se, že na mě nějak vyskočí. Že na kůži ucítím, jak po mně leze. Brrr.