Daný příběh budu analyzovat optikou labellingu, neboli teorií nálepkování. V příběhu je několikrát uvedeno, jak se k Pavlovi chovají ostatní lidé, ale i instituce, zde konkrétně škola. Pavel je kvůli svému chování stigmatizován, komentován jako nezvladatelný, sourozenci s ním nemluví a jeho otec ho dokonce fyzicky trestá, což může mít určitě na Pavla negativní vliv. Celý příběh můžeme rozdělit na Pavlovo porušování sociální normy, což je například týrání psa, napadání sourozenců, ničení věcí v domácnosti, nezvladatelné chování v rámci školních institucí atp. Veškerá výše uvedená porušení sociální normy jsou podle labellingu objektivními fakty, ale samy o sobě neznamenají deviaci. Deviace se z těchto věcí stává v okamžiku, kdy je tak označí druzí lidé. Což se v příběhu Pavla děje opravdu požehnaně. Jeho chování stále někdo hodnotí a tato hodnocení se dostávají i k Pavlovi, kdy mohou, a podle teorie nálepkování to tak je, způsobit sekundární deviaci (nálepkovaný, zde Pavel, se vypořádává se svým označením a dost možná to vede k frustraci a k prohloubení jeho deviantního a nepřijatelného chování).
Labelling zde probíhá na mnoha frontách a z mnoha zdrojů. V příběhu se ale neříká, čím to celé začalo, z jakého konkrétního důvodu byl Pavel vyloučen ze čtyř škol. Nezvladatelné chování je široký pojem a extrémně důležité je s takovým dítětem pracovat a snažit se přijít na důvody pro jeho chování, nejen ho označit na nezvladatelného. Pokud je dítě takto označováno a tato nálepka se k němu dostane třeba i přímo z úst učitele či nepřímo skrze jeho chování, dítě si to začne zvnitřňovat. Možná byla důvodem pro jeho nezvladatelné chování potlačená agrese z domova, kdy ho otec bezdůvodně trestal a on tuto svou potlačovanou agresi ventiloval ve škole, nebo ho trápilo něco jiného, měl problémy se spolužáky, mohl mít ADHD, cokoliv. Řešením není dítě označit za nezvladatelné a dále to neřešit, ale naopak s dítětem pracovat a snažit se přijít na původ. To stejné je označování chování dítěte za nekontrolovatelné, případně tvrzení sourozenců, že je bezdůvodně napadá.
Pavel se ve svém okolí musí cítit nepochopený, nemilovaný a jen označovaný za špatné dítě. To samozřejmě vede k frustraci a agresi, kterou ventilujeme svými vlastními způsoby. Pavel je veškerým svým okolím označován negativy, brán negativně a také je s ním tak zacházeno a on se s tím vypořádává. To vede k již zmíněné sekundární deviaci, kterou je v tomto případě prohloubení jeho „nekontrolovatelného“ chování. S Pavlem by někdo měl pracovat s pochopením, láskou a tak, aby se ve svém okolí Pavel cítil přijímán a v bezpečí.