Hrdinkou tohoto dílu je dítě. Holčička, kterou uslyšíte až na konci. - Píše se na začátku článku. Ale já si troufám tvrdit, že hrdinky v příběhu máme tři. Maminku Pavlu, která možná až přes vlastní stud vyhledala pro svou dceru odbornou pomoc. Terapeutku Lenku, která terapií hrou pomáhá dětem a již zmíněnou holčičku Emičku, která se snad svých všech starostí, fóbií, nočních mur atd. pomocí terapie již nadobro zbavila.
Příběh nám vyprávějí matka Pavla a terapeutka Lenka. Pavla nám vypráví svůj nedobrý vztah s otcem Emičky na základě přílišné adoraci otce Emičky k alkoholu. Proto Pavla Emičku vychovává sama. Emička se začne po pár týdnech ve škole chovat odlišně než by si představoval každý rodič malého prvňáčka. Emička doma pláče, do školy se jí nechce chodit, Pavla vůbec neví, čím to může být, proto se po nějaké době obrátí na terapeutku Lenku a ta po několika sezeních s Emičkou odhalí tu věc, že ve škole probíhá šikana, ba co více, obě dvě (Lenka i Pavla) shodně hovoří o vzájemném týrání dětí ve škole. Přišlo mi, že i zkušená terapeutka byla zaskočena měrou agresivity, o které se dozvěděla, že ve škole probíhá. Z pochopitelných důvodů ani Pavla, ani Lenka konkrétní situace či informace nepodávaly.
Matka Emičky šla do školy tuto věc řešit, ale k jejímu překvapení ve škole o ničem nevěděli a ba co víc, nic takového s Pavlou ani nechtěli řešit. S jasnými slovy, že toto se u nás na škole přeci nemůže dít, Pavlu ,,vyhodili". Zde padla věta, která mi utkvěla v paměti a to, že:,, Rodiče nevěří svým dětem." A to je veliký problém. Můžeme ve školním prostředí vyměnit slovíčko rodiče a nahradit ho slovíčkem učitelé? Může to tak být? Ne nemůže a ani nesmí. Jestli škola nereagovala na teoretické podněty od dětí, což se mi zdá značně nepravděpodobné, neb v první třídě, ve které Emička v době příběhu byla, učitelé tráví s dětmi skoro všechen čas, tak si přeci něčeho všimnout museli. A když nepřišly podněty od dětí, škola přeci musela řešit podnět od matky Pavly, zvláště, přišla-li s tak silným argumentem, že se nejednalo ,,jenom" o šikanu, ale rovnou týrání. Škola měla aktivovat všechny možné prostředky, aby danou situaci alespoň prošetřila, když ne vyšetřila. S dětmi v dané třídě měl mluvit školní psycholog, na zvážení by pak bylo povolání nějaké terapeutky, kterou pak osobně použila Pavla pro svou Emičku. Tento školou povolaný terapeut by mohl právě formou hry zjistit více, kdyby školní psycholog nepochodil - právě i jinou nestandartní metodou.
Z tohoto příběhu bych si vzal ponaučení takové, že i když si děti často a rády vymýšlejí, je nutné jim naslouchat a věřit jim, aby jim nebylo ubližováno. Emička začíná druhý školní ročník a snad jsou již všechny její problémy zažehnány.