Příběh začíná vyprávěním maminky, která se rozhodla vyhledat odbornou pomoc na doporučení své kamarádky. Pro maminku je velmi těžké se o příběh, týkající se její dcerky podělit s někým dalším. Na samém počátku byli budoucí rodiče, kteří čekali neplánované dítě, Emičku. Vztahy rodičů nebyly příznivé, kdy hlavním důvodem byl alkoholismus otce. Krátce po narození Emičky vztah ztroskotal a pro maminku začalo velmi těžké a bolestivé období. Důležitý zlom, kdy se maminka obrátila na terapeutku, byl v období, kdy Emička začala chodit do první třídy a každé ráno plakala, nechtěla chodit do školy. Maminka nevěděla, jak by mohla dceři pomoc, proto se obrátila na terapeutku. První setkání se uskutečnilo v čekárně. Emička využila ke komunikaci svou hračku, protože měla strach. Na dalších setkáních bylo znatelné zlepšení, Emička se začala svěřovat.
Formou hry terapeutka zjistila, že se jedná o šikanu, která se změnila v týrání. Při prvním kontaktování, škola šikanu naprosto odmítla a nechtěla se problémem vůbec zabývat. Bohužel zde musím zmínit, že dospělí velmi často zlehčují problémy malých dětí. V tomto případě selhali pedagogové a největším překvapením je pro mě selhání třídního učitele, který s dětmi tráví téměř veškerý čas na školní „půdě“. Třídní učitel by měl být pro takto malé děti velkou oporou, mnohdy dochází k situacím, že dítě bohužel nenajde pochopení u rodičů, ale naopak v učiteli. Dále se ve škole vyskytují speciální pedagogové a výchovní poradci, kteří by měli s vedením školy konzultovat a zajišťovat různé preventivní programy.
Aby se celková atmosféra ve třídě zlepšila, měla by především třídní učitelka více komunikovat s dětmi i rodiči. Preventivní programy o šikaně formou přednášek by nebyly u malých dětí, tak účelné, jako u dětí starších. Naopak malé děti se velmi rády zapojují do tzv. terapie hrou, kdy si mohou z domova přinést svou oblíbenou hračku a s její pomocí se učit co je správné a co ne (kdy už hra není hrou, ale přechází v ubližování).