Ráda bych se zaměřila na teorii, která je dle mého názoru hodně podceňována a zároveň je v naší společnosti naprosto dominantní - nálepkování.
Pokud se podíváme na svět očima Pavla, tak jaké má možnosti? Jeho život plyne naprosto přímočaře - všichni od něj očekávají nějaké chování a proč ho tedy měnit. V rodině matka rezignovala, sestry se od něj drží dál a nebo křičí: "Mami, ať mě nechá!", pokud náhodou potká otce, nesetká se také s vlídnou stránkou, protože doma se zastaví jen proto, aby ho potrestal za všechno, co za dva týdny stihl udělat a ještě k tomu se zřejmě pohádal s jeho mámou o tom, jak má správná výchova vypadat a že to dělá špatně - to může také narušovat pohled Pavla na matku jako autoritu.
Ve vnějším světě, tedy ve škole, je na tom obdobně. Představme si, že se dostáváme do situace, kdy do naší "vypiplané" a milované třídy přijde "grázlík", kterého nikde nechtějí, matka nám ho strčí mezi dveřmi a nejspíš si pro něj přijde až se zavírací dobou MŠ, takže máme vidinu, že si ho opravdu užijeme do poslední kapky.
Když se na to podíváme takto, tak Pavel vlastně nedělá nic jiného, než to, co se od něj okolím očekává. Nikdo (na celém světě) není na jeho straně - má tedy co ztratit? Svým chováním na sebe alespoň strhává pozornost, kterou tolik potřebuje, aby alespoň cítil, že si ho někdo všiml. Východiskem z této situace by mohl být terapeutický přístup, který by dokázal odhalit jeho kladné stránky tak, aby si je sám Pavel uvědomil a dokázal na nich začít pracovat. Stačí začít drobností - např. umí nejlépe ze školky připravit stůl k obědu, nebo je největším pomocníkem paní uklízečky při věšení ručníků podle obrázků - to je vlastně jedno, jde o to, aby si Pavel najednou přišel důležitý pro ostatní a pocítil hrdost na svou práci.
Je před ním dlouhá cesta, podobného kluka jsem opravdu ve školce zažila (a dopadlo to špatně) a já doufám, že tento příběh je jen vymyšlený :)