Po přečtení příběhu jsem si všimla několika prvků, které charakterizují poruchy chování. Pokud vezmeme v úvahu věk chlapce a odklad školní docházky, ukazuje se, že porucha chování se objevila již v předškolním věku. Otázkou tedy zůstává, jakým způsobem s Pavlem pracovali rodiče a zda navštívili nějakého odborníka. Zároveň se porucha chování projevuje v různých sociálních prostředích - školky, domácnost. Problémem je, že se takto chová i doma, kde by se měl cítit bezpečně. Neznáme přesné zázemí rodiny a vztahy, které tam aktuálně panují. Rodiče si mohou procházet ošklivým rozvodem, může být v rodině domácí násilí nebo jiné patologické jevy, které se pak odrážejí v chování Pavla.
V jeho chování jsou výrazné i prvky agresivního a destruktivního chování, a to nejen vůči jiným osobám, ale i vůči předmětům a zvířatům. Týrání zvířat bývají velmi často znakem u začínajích deviací. Pavel si svým chováním může získávat pouze pozrnost, ale také se mu to může líbit a uspokojovat ho.
Mohli bychom pracovat s dispozičním přístupem u teorie osobnosti (lidé s vysokým skórem psychocitismu tíhnou k impulsivitě, agresivitě a necitlivosti k druhým). Zároveň bych vzala v potaz i teorii nálepkování. Chlapec se již dlouhodobě setkává s nálepkováním - několikrát byl ze školek vyloučen za agresivní chování - pro 7letého chlapce může být těžké se s tím vyrovnat a je to znak sekundární deviace.
Ve hře zůstává i Bandurova sociálně kognitivní teorie osobnosti.