Přestože při mluveném projevu rozhodně automaticky nepoužívám čistě spisovný jazyk a ani mnoho formálních prostředků, v případě psaného projevu mi ta formálnost jde sama od sebe. Formální podoba toho představování mi šla napsat velmi jednoduše, s tou neformální jsem dost zápasila a vlastně s její podobou nejsem ani moc spokojená.
Postupovala jsem následovně: formální jsem prostě napsala, protože to mi zkrátka šlo. Použila jsem spisovné a hovorové jazykové prostředky, používala jsem celé názvy, delší věty a rozsáhlejší souvětí.
V neformální verzi jsem i začala jiným, neformálním, oslovením („čau“). Místo celých slovních spojeních jsem použila zkratky nebo univerbizovaná slova (komunitní tlumočení > komunitko, stopro apod.) nebo nespisovná – slangová slova (filda). Doplňovala jsem text taky vycpávkovými slovy (haluz, a jéje), které mu zároveň přidávala trochu emocí. Oproti spisovným slovům z formální verze jsem použila nespisovná slova obecné češtiny (smát > řehtat). Zároveň jsem, ale tedy už v druhé polovině neformální verze, začala slova zkracovat jakoby do mluvené verze (tím > tim apod.).