Nacházíte prosím něco inspirujícího na (osobní) výpovědi prof. Hejného?
Styl výuky, který pan profesor prosazuje, je mi velmi blízký a je dobře, že už je dnes všeobecně poměrně pozitivně přijímaný. Myslím si, že na výuku OV/ZSV a vlastně i na ostatní předměty se dá vztáhnout myšlenka, že je potřeba napojit na životní zkušenosti dítěte a také dát žákům čas, aby se v nich mohla zrodit myšlenka. Také mě zaujala myšlenka rovného přístupu k dětem, které jsou "pozadu", a které jsou "napřed" - umím si představit, že i to může být problémem při výuce ZSV (např. právo, ekonomie..) a je to také něco, s čím je potřeba počítat.
Principy, které prof Hejný popisuje mi do velké míry souzní s tím co jsem si odnesl z různých didaktik, filosofie výchovy apod.
kdybych měl něco vypíchnout, byla by to slova "nechceme trénovat závodní koně". Prof. Hejný zdůrazňuje, že chce, aby žáci měli z matematiky radost a sami nacházeli řešení. V případě např. výuky filosofie, sociologie aj. v rámci ZSV si představuji, že by se takový přístup mohl znamenat, že učitel se snaží aby žáci nějak (alespoň částečně) sami pochopili jaké otázky, témata disciplíny řeší a proč, místo toho aby přednášel seznamy filosofů, sociologů, škol apod.
Jinak mě ještě inspiruje že p. prof. příběh nevypráví jako "zápas osamoceného hrdiny", ale že naopak velmi zdůrazňuje roli svého otce, učitelského týmu.
Ano, prof. Hejný se snaží o přiblížení matematiky dětem. Něco, co může děti děsit, snaží se jim otevřít tak, aby je to bavilo. To samé můžeme my, jako učitelé ZSV přiblížit studentům obory, které je možná děsí (filosofie, psychologie) a připadají jim naprosto vzdálené. Líbí se mi i myšlenka snahy propojit matematiku s dalšími předměty(životem a nepředstavit ji jako předmět, kde budou počítat a počítat - pak netuší, k čemu jim to je. To samé bych ocenila ve výuce ZSV - proč se studenti učí rozdělení moci ve státě? Proč je to tak důležité? - Snaha propojit to s normálním životem a dokázat, že to má smysl. Sami studenti toho hodně vědí a dokáží si mezi sebou předat informace více srozumitelně a učitel je ten, kdo je vede - někdy i vpovzdálí.
Stejně jako u Hejného matematiky není v ZSV potřebná rychlost, ale jde o pochopení, a to nejen aktuální, ale spíše zvnitřnění sociálních mechanismů. Jsou i různé průsečíky mezipředmětových vztahů mezi ZSV a matematikou, třeba finanční gramotnost nebo např. vyučování výpočtu dávek sociálního zabezpečení. U společenských věd je pak na místě učit žáky tak, aby se principy SV staly součástí intelektu, protože to podporuje sociální inteligenci. Navíc i SV jsou v pozadí mnoha dalších oborů a předmětů ve škole. Problémová metoda se hodí právě i pro ZSV. Stejně tak je vhodné nedávat žákům jasný „vzorec“, ale spíše situaci a nechat je o ní samotné přemýšlet a synteticky vyvozovat závěry. Můžeme se tak vyhnout dilematu „Jak učit o něčem, co nemá jednoznačnou odpověď?“, „Jak neovlivnit žáky svou ideologií, ale přesto jim dát nějaký vhodný rámec řešení problému?“ Roste tak pružnost přijímání problémů a argumentů ostatních. Hejný pak mluví o matematickém prostředí, když si ho převedeme na „občanské prostředí“, je to vlastně svět kolem nás. Žáci tak nemusí myslet abstraktně a počítat v kozách a kuřatech, ale mohou si představit reálné prostředí okolo a každodenní situace.
U pana profesora se mi však mi líbí jeho odhodlání a odvaha prosadit něco nového. Dle mého názoru by určitě nebylo od věci prosadit něco nového v oblasti občanské výchovy či základů společenských věd. Líbí se mi též myšlenka přizpůsobení výuky všem žáků (tj. úlohy pro slabší a úlohy pro silnější jedince). Oceňuji též snahu o propojení s dalšími předměty - to by měl učitel ZSV či OBV také mít na paměti. Hranice předmětu OBV či ZSV je velmi propojena s dalšími, nejen humanitními, předměty - např. dějepisem, zeměpisem. V tomto směru by bylo možné určité prvky, např. v oblasti politických systémů, ideologie, či náboženství, propojovat s dalšími předměty a ukazovat žákům jasnou provázanost. Žáci tak postupně mohou získávat širší rozhled a "vypomáhat" si tak ostatními předměty pro lepší pochopení problematiky.
Čím může prof. Hejný inspirovat vyučující SV?
- Nedávat žákům hned nějaký vzorec, tj. v SV např. nejprve po žácích chtít, aby daný jev/problém zkusili sami charakterizovat, a až poté je seznámit s nějakou platnou definicí
- Snažit se rozvíjet diskuze, učit se argumentovat a uznávat názory druhých, když zjistí, že mají pravdu, důležité jsou také kompromisy
- Důležitá není rychlost a kvantita probrané látky, ale její důkladné pochopení
- Dávat žákům různé příklady z jejich okolí (SV jsou součástí jejich životů)
Má výuka matematiky něco společného s výukou OV a ZSV?
- Existují mezipředmětové vztahy mezi matematikou a OV/ZSV jako je např. výuka finanční gramotnosti.
- Nedávat žákům hned nějaký vzorec, tj. v SV např. nejprve po žácích chtít, aby daný jev/problém zkusili sami charakterizovat, a až poté je seznámit s nějakou platnou definicí
- Snažit se rozvíjet diskuze, učit se argumentovat a uznávat názory druhých, když zjistí, že mají pravdu, důležité jsou také kompromisy
- Důležitá není rychlost a kvantita probrané látky, ale její důkladné pochopení
- Dávat žákům různé příklady z jejich okolí (SV jsou součástí jejich životů)
Má výuka matematiky něco společného s výukou OV a ZSV?
- Existují mezipředmětové vztahy mezi matematikou a OV/ZSV jako je např. výuka finanční gramotnosti.
Hejného metoda je jistě využitelná i v OV/ZSV, protože společenskovědní témata jsou vlastní každému člověku a každý člověk je nějak na vlastní kůži poznává. Je tedy možné na výuku společenských věd aplikovat Hejného myšlenku, že učivo by mělo vycházet z vlastní zkušenosti žáků a že žáci by měli pravidla a principy nacházet sami. Dokonce si myslím, že v OV/ZSV je tato metoda přijatelná lépe než v matematice, protože na rozdíl od matematiky nemá OV/ZSV přesný systém symbolů, zápisů a postupů. Tradiční a alternativní výukové metody tedy lze v OV/ZSV poměrně dobře kombinovat, zatímco v matematice může být přechod od Hejného metody k tradičním metodám problematický, protože žák nebude seznámen s tradičními zápisy, symboly a postupy, jejichž znalost se v tradiční výuce předpokládá.
Do této doby jsem nevěděla, v čem Hejného metoda spočívá. Samozřejmě jsem o ní věděla, ale ačkoli je to velká ostuda, detaily jsem neznala.
Když jsem poslouchala rozhovor s profesorem Hejným, neustále jsem si říkala: ano, ano, ano! Myšlenka, kterou pan Hejný představuje, je dle mého názoru obecně platná pro všechny předměty. Ve chvíli, kdy žáci / studenti budou na věci přicházet sami, budou v nich tyto znalosti zůstávat, budou zažívat úspěch. Sama mám zkušenost, že když jsem na něco přišla sama, mělo to mnohem pevnější zakotvení. Indukce je zkrátka z hlediska uchovávání znalostí pravděpodobně úspěšnější než dedukce. Hejného přístup odpovídá tomu, co se nám snaží vyučující předat v oborových didaktikách.
Ještě jedna zásadní věc mi udělala velkou radost, a to když pan Hejný řekl, že ho překvapilo, jak jsou děti chytré. Neustále kolem sebe slyším, jak se děti zhoršují a jak jsou čím dál hloupější. Slýchám to o své generaci a s každou generací se toto tvrzení stává frekventovanějším. Tento přístup mě naplňuje optimismem.
Propojenost matematiky s OV / ZSV je dle mého názoru málo akcentovaná. Přitom se objevuje mnoho míst, kde lze hovořit o potřebě matematických znalostí. Jak může být někdo finančně gramotný, pokud neumí počítat? Jak si někdo může spočítat hrubou mzdu, pokud neumí počítat? Jak si může žák vypočítat, kolik mandátů strana získá, pakliže ve volbách dostane x % hlasů, pokud neumí počítat? Mohla bych takto pokračovat ještě dlouho. A existují i souvislosti implicitní, tedy ne čistě tematické, neboť matematika rozvíjí intelektové schopnosti, které jsou potřebné pro jakýkoli předmět, učí člověka přemýšlet.
Pan profesor Hejný může určitě inspirovat také učitele jiných předmětů. Myslím si, že dát žákům prostor něco vymyslet , nebo na něco přijít sám, či najít vlastní způsob řešení nějakého problému a umět ho pak představit ostatním, je pro ně velmi přínosné a zábavné. Navíc tito žáci mohou dle mě mít i vyšší sebevědomí, protože nebudou frustrovaní z toho, že jim nejde vyřešit nějaká úloha "jediným správným způsobem". Touto metodou je žákovi dána možnost, aby objevil ten styl řešení úloh, který jemu vyhovuje a může to prakticky používat celý život.
Inspirující na řeči pana profesora je, že dává žákům možnost sám sebe zdokonalovat, což je potom pozitivní i pro učitele, že vidí, jak se jeho žáci zlepšují. Učitel, který žáky nutí přemýšlet jedním způsobem, je potom sám frustrovaný, protože má pocit, že to žáky nedokáže naučit.
Inspirující na řeči pana profesora je, že dává žákům možnost sám sebe zdokonalovat, což je potom pozitivní i pro učitele, že vidí, jak se jeho žáci zlepšují. Učitel, který žáky nutí přemýšlet jedním způsobem, je potom sám frustrovaný, protože má pocit, že to žáky nedokáže naučit.
Prof. Hejný může inspirovat kantory OV a SV v mnohém. Lze zmínit zejména objevování učiva žákem (šikovným způsobem žáka nasměrovat tak, aby si mnohé našel sám). Dobrý je také pohled na matematiku jako na celek, stejně tak učitele zejména SV mohou nahlížet na svůj předmět jako na celek, nikoliv jako na naprosto oddělené vědní disciplíny, které spolu nesouvisí. Můžeme tak nacházet různé spojitosti mezi sociologií a ekonomií, filosofií a náboženstvím,.....
Myslím si, že pan profesor Hejný může inspirovat vyučující SV v mnoha směrech. Jako nejdůležitější shledávám to, že výuka (zde matematiky, ale vlastně jakéhokoliv předmětu) by měla být pro žáky především radost a aby v rámci předmětu viděli žáci přesah i do dalších předmětů a oborů. Líbí se mi také myšlenka, že se žáci snaží na věc(i) přijít bez učitele a ten jim pouze nepředkládá fakty a vzorce, které by se měli pouze pamětně "nabiflovat". Přijde mi, že Hejného metoda, oproti běžné výuce, rozvíjí více klíčové kompetence, např. k řešení problémů, či sociální/personální, které jsou nutné nejen ve škole, ale především pak v osobním a profesním životě, na které má škola žáky přichystat.
Domnívám se, že pochopit souvislosti a vidět použitelnost naučeného v reálném životě je pro žáky to nejcennější. Nejde tedy o naučení se definic, vzorečků atd. Jde o pochopení smyslu, postupu a souvislostí. Domnívám se, že v tomto směru právě SV poskytují velký prostor pro to ukázat, jak moc právě SV ovlivňují náš každodenní život. A dokázat tak, že to žákům "rozhodně k něčemu v životě bude".
Na přístupu pana prof. Hejného se mi líbí respekt k dítěti a k jeho postupu. Proč by dítě mělo být trestáno za to, že nezopakovalo zavedený postup, ale použilo jiný, který je též správný? Proč někteří učitelé stále tak lpí na "pouhé" reprodukci? Není vlastní přemýšlení nad problematikou a uvažovaní nad ní mnohem cennější? Dle mého názoru ano a jsem přesvědčena, že právě pro tyto postupy dávají SV prostor.
Pan profesor Hejný se svým stylem výuky snaží odpovědět na velmi častou otázku adresovanou od žáků „A k čemu mi to v životě bude?“ Tedy snaží se přimět učitele k vedení výuky tak, aby žáci v předložené látce našli smysl, nikoli pouze povinnost, kterou si musí za určitých podmínek splnit.
Zejména ve vyučování společenských věd shledávám Hejného přístup jako velmi prospěšný. Než nutit žáky k bezhlavému memorování informací, které si v takovém množství nemohou ani zapamatovat, je lepším řešením zvolit maximální zapojení žáků a snaha o to, aby si sami našli způsob, jakým se dostanou k požadovanému výsledku.
Během praxe na základní škole jsem se setkala s vyučováním na základě „dotazování“. Vyučující se ptala, než předala žákům definici k danému tématu, co si pod daným pojmem představují. Na základě dalších otázek se snažila dojít do fáze, kdy si danou definici žáci vytvořili sami. Osvědčilo se mi, že si žáci takové informace zapamatují lépe než předloženou definici, ať ji jakkoliv zjednodušíme. Raději výuku, jež je naplánovaná na jednu vyučovací hodinu, prodlouží na dvě, aby žáci pochopili její podstatu a jak jí dále využít, než aby danou látku dovykládala a více se jí nezabývali.
Dokonce si myslím, že takový přístup lze lépe aplikovat v SV než v matematice. A to z toho důvodu, že v matematice máme přesně zadané symboly a vzorce. V Občanské výchově lze snadněji přizpůsobit slova dané problematice, za účelem snadnějšího pochopení podstaty látky.
Na metodě pana profesora Hejného nacházím několik pozitiv. Zejména bych chtěla vyzdvihnout argumentaci, při které si žáci mají svoje závěry obhájit. Tato schopnost je důležitá nejenom v hodinách OV, ale rovněž ve všech životních situacích, ve který se nacházíme, nebo budeme nacházet. Ve společných diskuzích o zjištěných závěrech je nezbytné naslouchat a v případě, že žák zjistí, že došel k mylným zjištěním, je na místě změnit názor.
Jako další pozitivní věc se mi jeví propojenost učiva s věcmi, které žáci znají a komplexnost probíraných jevů. Mám tím na mysli to, že se žáci snaží přemýšlet v různých souvislostech a neučit se věci pouze nazpaměť. Právě tento fakt je v OV velmi důležitý. Žáci by měli rozumět souvislostem a ne se učit pouze strohé termíny, které jim později v nic neřeknou. Hejného metoda tedy cílí na vyšší kognitivní náročnost výuky, než je pouhé memorování pouček, které jsou v reálném životě k ničemu.
Jako další pozitivní věc se mi jeví propojenost učiva s věcmi, které žáci znají a komplexnost probíraných jevů. Mám tím na mysli to, že se žáci snaží přemýšlet v různých souvislostech a neučit se věci pouze nazpaměť. Právě tento fakt je v OV velmi důležitý. Žáci by měli rozumět souvislostem a ne se učit pouze strohé termíny, které jim později v nic neřeknou. Hejného metoda tedy cílí na vyšší kognitivní náročnost výuky, než je pouhé memorování pouček, které jsou v reálném životě k ničemu.
Jelikož OV je bohužel stále často považována za "nadbytečný" předmět, vidím zde propojení v tom, že i OV by žáci měli vidět v souvislostech, nikoliv jako pouze jakousi izolovanou vědu.
Z mého pohled dávno neplatí, že učitel je nositel moudra, a snažím se tak ke své výuce přistupovat. Stejně jako v rozhovoru profesora Hejného, ani v OV nechceme pouhé memorování termínů, ale chceme, aby žáci tématům skutečně porozuměli a dokázali si je vztáhnout na svůj vlastní každodenní život. Myslím si, že právě v OV je to více než žádané.
Souhlasím s také tvrzením pana profesora, že ani v matematice, ani v OV se nejedná o izolované znalosti, ale o celek.
Naprosto zásadním zde vidím diskuse, při kterých máme jakožto učitelé pomáhat dětem rodit myšlenky. Učitel stojí často na tenkém ledě, pokud otevře diskusi např. na nějaké kontroverznější téma (kterých OV nabízí mnoho), ale myslím si, že pokud je diskuse vhodně řízena učitelem, může být pro žáky přínosná.
S čím také vidím paralelu je to, že nerozhoduje síla hlasu, ale síla argumentu, a také to, že bychom měli žáky vést k respektu odlišných názorů.
Principy této výuky jsou mi tedy blízké a vidím určitou paralelu ve výuce OV.
Pastrnková Nela
Z mého pohled dávno neplatí, že učitel je nositel moudra, a snažím se tak ke své výuce přistupovat. Stejně jako v rozhovoru profesora Hejného, ani v OV nechceme pouhé memorování termínů, ale chceme, aby žáci tématům skutečně porozuměli a dokázali si je vztáhnout na svůj vlastní každodenní život. Myslím si, že právě v OV je to více než žádané.
Souhlasím s také tvrzením pana profesora, že ani v matematice, ani v OV se nejedná o izolované znalosti, ale o celek.
Naprosto zásadním zde vidím diskuse, při kterých máme jakožto učitelé pomáhat dětem rodit myšlenky. Učitel stojí často na tenkém ledě, pokud otevře diskusi např. na nějaké kontroverznější téma (kterých OV nabízí mnoho), ale myslím si, že pokud je diskuse vhodně řízena učitelem, může být pro žáky přínosná.
S čím také vidím paralelu je to, že nerozhoduje síla hlasu, ale síla argumentu, a také to, že bychom měli žáky vést k respektu odlišných názorů.
Principy této výuky jsou mi tedy blízké a vidím určitou paralelu ve výuce OV.
Pastrnková Nela
Čím může prof. Hejný inspirovat vyučující SV?
Prof. Hejný rozhodně inspirovat může. Líbila se mi jeho zásada nespěchat, jak řekl, nejde o „trénink závodních koní“. Zároveň se jedná o velice aktuální věc, protože při dnešním deficitu výuky vzniká problém s doháněním látky a je na žáky poměrně spěcháno. Další inspirací je zásada přiměřenosti. Zkrátka dávat úkoly takové, aby byly zvládnutelné pro ty nejslabší a zároveň stále zajímavé pro ty nejsilnější.
Má výuka matematiky něco společného s výukou OV a ZSV?
Rozhodně ano. Hejný hledí na matematiku jako na soubor problémů a hledání. Stejnou optikou lze hledět i na ZSV, zejména na oblast filosofie. Stejně tak by si předměty rozuměly v pestrosti postupů a přístupů.
Zaujala mne teze pana prof. Hejného, že matematika je souborem problémů a důležité je hledání řešení. Myslím, že tento přístup je pro výchovu k občanství inspirativní. Ve své praxi bych ráda žákům předkládala občanskovědní problémy (které by byly blízké jejich aktuální životní zkušenosti) k zamyšlení a umožnila jim hledat možná řešení. Jak již napsala mnoho kolegů přede mnou, také já se ztotožňuji s větou: "Nechceme trénovat závodní koně." Ráda bych na ni reagovala citátem Jana Ámose Komenského: "Všeliké kvaltování toliko pro hovado dobré jest." :-) S tím souvisí také diferenciace výuky - nadanějším žákům se zájmem o daný předmět by mělo být umožněno se rozvíjet (a to nad rámec průměrné úrovně), stejně tak jako by žákům s menšími předpoklady pro zvládnutí daného předmětu mělo být umožněno procvičit si základy a netrápit se s úlohami převyšujícími jejich schopnosti. Dále na přístupu Hejného metody oceňuji různorodost cílů výuky, resp. rozvoj různých kompetencí (jak sám prof. Hejný uvádí, kromě rozvoje matematických a v podstatě i obecných intelektuálních schopností dochází k rozvoji sociálních kompetencí, jako např. dovednost argumentace, schopnost uznat pravdu někoho druhého apod.).
SK
Dlouho si kladu otázku sám pro sebe, jestli v každém žákovi je skryt potenciál být v daném oboru/předmětu úspěšný, a zároveň, jakou v tomto směru hraje roli rodič a zejména učitel. Zaprvé si myslím, že profesor Hejný správně upozornil na roli svého otce v poznávání matematiky. Nebýt tohoto důležitého momentu, možná by se nikdy nestal natolik uznávaným profesorem. Stejně tak bylo důležité, že nebyl za nezdary ve škole otcem kárán. Naopak se synovi dostalo podpory, kterou v dospělosti sám poskytoval vlastnímu dítěti a jeho vrstevníkům coby učitel. Zadruhé, jeho setkání s odlišnými metodami bylo rovněž důležitým poznáním. Důležitým proto, že měl srovnání. Líbí se mi jeho komplexní přístup k matematické disciplíně, kde se navíc snaží upozorňovat na přesah předmětu. I to by měl být úkol pro nás "občankáře". Ačkoliv jsem zastáncem, aby současná podoba a struktura předmětů zůstala zakotvena, mělo by docházet k probouzení interdisciplinárního porozumění vyučované problematice. Ve společenských vědách a občance se žákům často předkládá učivo, které si bez širších znalostí a kontextu mohou sotva zapamatovat, natož mu porozumět. Naopak, probouzení zvědavosti a otázek, propojování s vlastními zkušenostmi, to by mohl být úkol pro učitele ZSV/OV. Od základních otázek filosofie dále k ostatním předmětům SV. Jestliže je klíčové naučit žáky myslet, měli bychom nejprve sami zapřemýšlet, jestli náhodou nejde i "občanka" učit trochu jinak, a také, jaký prostor k tomu učitel má.
Inspirativní může být osobní zkušenost prof. Hejného v tom, že se rozhodl začít uvažovat jinak poté, co měl osobní negativní zkušenost s výukou, která mu zkrátka nedávala smysl. Myslím, že i mezi nám jsou tu tací, kteří se během svých školních let v různých předmětech setkali s ne zrovna příliš podnětnými, a někdy přímo nesmyslnými metodami i obsahy výuky – a právě proto by to chtěli změnit.
Využití jeho metody je pak myslím možné téměř ve všech předmětech, tedy nejen ve společenských vědách: právě konstruktivisticky pojaté vyučování – založené na osobních zkušenostech žáků, na něž se ve výuce navazuje; úlohy jako prostor k hledání, vlastnímu uvažování; i společná, obohacující diskuse o různých možnostech a perspektivách –, to vše lze v určité míře zapojit do téměř všech předmětů, konkrétně u OV/ZSV se pak nabízí poukázat na provázanost různých disciplín, a tedy opět poskytnout co nejširší pole pro různé pohledy.
Využití jeho metody je pak myslím možné téměř ve všech předmětech, tedy nejen ve společenských vědách: právě konstruktivisticky pojaté vyučování – založené na osobních zkušenostech žáků, na něž se ve výuce navazuje; úlohy jako prostor k hledání, vlastnímu uvažování; i společná, obohacující diskuse o různých možnostech a perspektivách –, to vše lze v určité míře zapojit do téměř všech předmětů, konkrétně u OV/ZSV se pak nabízí poukázat na provázanost různých disciplín, a tedy opět poskytnout co nejširší pole pro různé pohledy.
O metodě prof. Hejného jsem dosud jen slýchala, ale o jejím konkrétním fungováním jsem se dozvěděla až díky videu. Inspirující pro učitele OV/ZSV mi přijde hned ve více ohledech. Sám pan profesor hovoří o tom, že by nemělo jít o dril a učení se vzorečků. Stejně tak vnímám učení občanské výuky. Kde jinde, než právě v hodinách OV by mělo docházet spíše ke vzájemnému diskutování, sdílení názorů a přicházení na to, že jeden "postup" (v OV pak spíše názor nebo myšlenka) neexistuje/není ten správný. I v občanské výuce by měl být učitel hlavně průvodcem v dané problematice, už vůbec by neměl podávat věci jako hotové a jednou provždy dané, ale naopak nechat žáky, aby si k nim našli svůj vlastní přístup a ten jejich pohled aby poté sdíleli se svými spolužáky a odůvodňovali ho.
Myšlenka matematických prostředí mi přijde inspirující v tom, že stejná prostředí by se dala vytvořit ve výuce OV. Důležité je, aby šlo o prostředí, která budou žákům blízká - tzn. ať už budeme učit o jakýchkoli tématech, snažit se na nich najít vždy to, co by žák buď už sám mohl znát, nebo co by se mohlo týkat jeho každodenního života.
Celkově se mi líbí myšlenka, že se při hodinách jeden učí od druhého. Profesor dokonce zmiňuje příklad, kdy se sám musí žáků ptát, jak na něco přišli. Hodina vedená metodou Hejného tudíž nemusí být užitečná jen pro žáky, ale mnohé si z ní může odnést i sám učitel.
Vše podstatné již bylo v diskusi řečeno. Přesto neuškodí si zásadní myšlenky zopakovat. Prof. Hejný nás může inspirovat v mnohém, zejména pak myšlenkou o propojení výuky a (praktického) života žáka, nebo třeba tím, že je potřeba dát každému ve třídě možnost samostatně pracovat a zvolit si obtížnost úkolu. Důležité je i vnímaní společenských věd v celku, nebát se diskuse a vést žáky ke kultivovanému projevu.
Profesor Hejný môže vyučujúcich SV a OV bezpochyby inšpirovať v mnohých ohľadoch. Jeho metóda rozvíja predovšetkým logické myslenie prostredníctvom riešení rôznorodých úloh. Žiaci sú vedený k tomu aby sa nad úlohou zamysleli samostatne a taktiež sa im dostáva dostatok času, ktorý na riešenie úlohy potrebujú. Vyučujúci SV a OV by na tento princíp nemali zabúdať. Ďalšou inšpiráciou je rozhodne aj komunikačné prostredie a spolupráca, ktorá vytvára v triede nie len príjemnú atmosféru ale rovnako podporuje aj dobré vzťahy v triede. Naučiť žiakov správne argumentovať by mal byť pre vyučujúcich SV a OV jedným z hlavných cieľov. Ako spomínal prof. Hejný: vyhráva sila argumentov.
Metoda prof. Hejného má mnoho společného se současným směřováním výuky občanské výchovy, českého jazyka, literatury a jistě dalších předmětů: navazování na prekoncepty - životní zkušenosti žáků; žáci si na vše mají "přijít" sami - induktivní výuka - tím si následně věci i lépe zapamatují; nechat děti diskutovat - žáci leccos pochopí lépe od vrstevníků než od autority učitele + se učí akceptovat názory ostatních; učit předmět jako jeden celek - nemůžeme jednotlivá témata vykládat odděleně, žáci potřebují vnímat a chápat souvislosti, systém; práce i pro slabší žáky - i ti potřebují zažít úspěch...
Sama jsem byla na náslechu hodiny matematiky vedené Hejného metodou a byla jsem nadšena, jak žáky matematika bavila, hlásili se, diskutovali, navzájem si vysvětlovali postupy atd. Toto pro mě jakožto "odchovance" klasické výuky matematiky bylo velikým a zároveň příjemným překvapením. Přesně takového nadšení, zaujetí, diskutování...bych jednou chtěla dosáhnout u svých žáků, ale jak říkal prof. Hejný, bude stát velké úsilí změnit své myšlení, didaktické uvažování, když jsme sama vyrostla v klasické výuce.
Sama jsem byla na náslechu hodiny matematiky vedené Hejného metodou a byla jsem nadšena, jak žáky matematika bavila, hlásili se, diskutovali, navzájem si vysvětlovali postupy atd. Toto pro mě jakožto "odchovance" klasické výuky matematiky bylo velikým a zároveň příjemným překvapením. Přesně takového nadšení, zaujetí, diskutování...bych jednou chtěla dosáhnout u svých žáků, ale jak říkal prof. Hejný, bude stát velké úsilí změnit své myšlení, didaktické uvažování, když jsme sama vyrostla v klasické výuce.
V rozhovoru s panem prof. Hejným bylo několik věcí, které mohou být inspirující pro všechny předměty. Speciálně pro ZSV mi přišlo velice zajímavé, když mluvil o diskusi mezi žáky - často se může stát, že si učitel myslí, že žáci mluví již mimo téma, ale když si to nechá vysvětlit, tak vidí, že to s tématem stále souvisí. Proto by se takové diskuse neměli ukončovat. Naopak učitel má probouzet v žácích diskusi, aby přemýšleli nad problémem a zkusili sami ze svých zkušeností společně nalézt řešení. Pomocí diskuse se naučí správně argumentovat a také akceptovat jiné názory. Dále prof. Hejný mluvil, že učitel musí být trpělivý a dát žákům čas, což uváděl na Sokratově tezi, kdy se rodí nápady (toto je jasné spojení se ZSV). A následně, když se zrodí myšlenky žáka, má to obrovské pozitivum jak pro něho samotného, tak pro ty, kteří s ním pracovali, ale také pro pouhé pozorovatele. Když bych měla shrnout hlavní myšlenku videa, která by měla být důležitá v předmětu ZSV, ale i ostatních, je: Vést žáky k rozumným diskuzím, které jim dají velice moc, co se týká předmětu, ale i do vlastního života.
Otevřeným a diferencovaným přístupem ke studentům.
Metoda pana profesora Hejného je mi velice sympatická. Musím se přiznat, že v matematice jsem vždy pokulhávala a nebyla jsem schopná držet tempo s ostatními, což pro mě činilo z hodin matematiky noční můru. Když jsem ale slyšela slova pana profesora o tom, že to vlastně není vůbec o čase a o rychlosti, tak mě napadlo, že má vlastně úplnou pravdu a že právě kvůli tomuto přístupu byly mé hodiny matematiky takové, jaké byly. Tato myšlenka se mi opravdu líbí a ve výuce společenských věd si jí dokážu velmi dobře představit. Není nutné, aby žáci pochopili látku co nejrychleji, ale aby na to přišli i trochu svou cestou a připojili k probírané problematice také své vlastní zkušenosti. Dále mě zaujala myšlenka spolupráce ve skupinách a diskuze v průběhu hodiny. Myslím si, že ve výuce ZSV je to rovněž přínosné, a to už proto, že se žáci během hodiny víc uvolní a zároveň mohou pochytit některé myšlenky od ostatních spolužáků, což by jim mohlo také pomoci v pochopení probírané látky. U některých jedinců to navíc bude mít takový efekt, že se budou víc vyjadřovat a zapojovat do hodiny (místo toho, aby jen seděli a poslouchali výklad učitele).
Metoda pana profesora Hejného se mi zamlouvá a uvítala bych ji během mého studia na gymnáziu, kde jsem s matematikou měla značné problémy. Na metodě se mi líbí, že pan profesor dává žákům dostatek času na pochopení a vyřešení příkladů. Dále pan profesor říká, že učitel nesmí brzdit žáky, kteří jsou rychlejší, ani frustrovat ty pomalejší. To si myslím, že je důležité, ale také mnohdy těžké.
Podle mého názoru by se tato metoda by se dala použít i při výuce SV. Důležité je dát dětem dostatečně času k pochopení učiva a neučit příliš rychle. Během hodin SV by žáci měli mít prostor se vyjádřit. Učitel by měl organizovat ve třídě vzájemné diskuze a naslouchat svým žákům.
Podle mého názoru by se tato metoda by se dala použít i při výuce SV. Důležité je dát dětem dostatečně času k pochopení učiva a neučit příliš rychle. Během hodin SV by žáci měli mít prostor se vyjádřit. Učitel by měl organizovat ve třídě vzájemné diskuze a naslouchat svým žákům.
Ve videu zaznělo několik inspirujících myšlenek. Myslím, že i výuka SV by neměla probíhat pouze na paměťové úrovni a rozhodně bychom neměli vést výuku izolovaně (neučit izolované postupy/myšlenky). Ve videu zaznělo, že jde o to vidět matematiku jako soubor problémů, že jde o hledání. Tohoto lze využít i při výuce SV, tedy předkládat žákům různé společenské problémy a spolu s nimi se snažit nalézt řešení. Velmi mě oslovilo, že učitel by měl dokázat vést žáky, korigovat jejich diskuzi, být trpělivý a pomáhat rodit myšlenky. Jako učitelé bychom také měli být schopni přizpůsobit výuku tak, aby každý žák mohl ve škole zažít úspěch.
Z môjho pohľadu, Hejný môže inšpirovať vyučujúcich SV v mnohých ohľadoch. Napríklad v tom, že učiteľ necháva žiakov aktívne sa zapojiť do riešenia problému, žiaci potom prichádzajú so svojimi vlastnými riešeniami, "vzorcami". Rovnako sa mi páčila myšlienka, keď profesor Hejný spomenul, že je dôležité nechať deti diskutovať o danej problematike aj keď niekedy učiteľ sám ich diskusii nerozumie, ale nechá si to spätne od žiakov vysvetliť. Tento prístup rozvíja komunikačné a argumentačné schopnosti žiakov a myslím, že to by malo byť dôležité aj pre vyučovanie OV a SV.
Kolegové již zmínili většinu velmi přínosných myšlenek pane profesora Hejného, já bych ráda ještě vyzdvihla některé z nich.
Velmi se mi líbí, že bychom výuku měli zakládat na zkušenostech dětí, práce s prekoncepty je sice známá, ale mám pocit, že se na ně často zapomíná. Přitom se pak jako učitelé dozvíme, kolik toho žáci o učivu sami ví a můžeme opravit jejich chybné prekoncepty. Jistě důležité je být jako učitel připraven na žáky různých úrovní. Totiž zajistit, aby se žáci, kteří jsou napřed, ve třídě nenudili a aby využívali celý svůj potenciál, ale zároveň obstarat, aby pomalejší žáci nezažívali v hodinách stres a pocit neúspěchu. Také se mi líbí myšlenka objevování poznatků ve vzájemných diskuzí, kde je učitel pouze moderátorem a do rozhovorů žákům neskáče. To mi přijde v hodinách OV a ZSV obzvláště důležité.
Velmi se mi líbí, že bychom výuku měli zakládat na zkušenostech dětí, práce s prekoncepty je sice známá, ale mám pocit, že se na ně často zapomíná. Přitom se pak jako učitelé dozvíme, kolik toho žáci o učivu sami ví a můžeme opravit jejich chybné prekoncepty. Jistě důležité je být jako učitel připraven na žáky různých úrovní. Totiž zajistit, aby se žáci, kteří jsou napřed, ve třídě nenudili a aby využívali celý svůj potenciál, ale zároveň obstarat, aby pomalejší žáci nezažívali v hodinách stres a pocit neúspěchu. Také se mi líbí myšlenka objevování poznatků ve vzájemných diskuzí, kde je učitel pouze moderátorem a do rozhovorů žákům neskáče. To mi přijde v hodinách OV a ZSV obzvláště důležité.
Čím může prof. Hejný inspirovat vyučující SV?
Rozhovor s panem prof. Hejným mě velmi zaujal. Dosud jsem netušila, v čem Hejného metoda spočívá. Jsem přesvědčena, že jeho metoda je v mnoha směrech inspirující i pro učitele SV. Jeho zásady by se daly v podstatě využít snad ve všech předmětech. Např. "nikam nespěchat". Každý potřebuje jiný čas a nejedná se o závod, ale o porozumění. Dále pak učit v souvislostech, překračovat horizonty... Musí to žákům/studentům dávat smysl a dělat radost. Neučit jen vzorečky, v rámci SV definice, ale rozumět jim a umět je říci vlastními slovy. Prof. Hejný klade důraz na diskusi, a to i v matematice (viz objevování vzorečků apod.). To je podstatné i v rámci SV. Je důležité naučit žáky přemýšlet o problému, myslet v souvislostech, diskutovat, správně pokládat otázky... Důležité je, aby učitel uměl moderovat takovou diskusi a byl trpělivý. Velmi mě zaujala myšlenka "pomáhat dětem rodit myšlenky". Je to výstižné a všeříkající.
Rozhovor s panem prof. Hejným mě velmi zaujal. Dosud jsem netušila, v čem Hejného metoda spočívá. Jsem přesvědčena, že jeho metoda je v mnoha směrech inspirující i pro učitele SV. Jeho zásady by se daly v podstatě využít snad ve všech předmětech. Např. "nikam nespěchat". Každý potřebuje jiný čas a nejedná se o závod, ale o porozumění. Dále pak učit v souvislostech, překračovat horizonty... Musí to žákům/studentům dávat smysl a dělat radost. Neučit jen vzorečky, v rámci SV definice, ale rozumět jim a umět je říci vlastními slovy. Prof. Hejný klade důraz na diskusi, a to i v matematice (viz objevování vzorečků apod.). To je podstatné i v rámci SV. Je důležité naučit žáky přemýšlet o problému, myslet v souvislostech, diskutovat, správně pokládat otázky... Důležité je, aby učitel uměl moderovat takovou diskusi a byl trpělivý. Velmi mě zaujala myšlenka "pomáhat dětem rodit myšlenky". Je to výstižné a všeříkající.
V rozhovoru zmiňuje prof. Hejný několik obecných problémů, které se týkají vzdělávání. Cílem jeho pedagogického působení není "trénovat závodní koně", to je velmi důležitá myšlenka, která v sobě nese vědomí individuálních možností každého žáka, který by měl dostávat ve škole adekvátní podněty. Silně se mnou rezonuje i pojetí vyučovaných předmětů jako souboru problémů, nikoli jako balíku znalostí. V duchu konstruktivismu věří, že téměř vše důležité lze objevit ve vzájemných interakcích mezi žáky, na učiteli je pak jen provést abstrakční zdvih. Tento přístup umožňuje aplikovat získané vědomosti na další oblasti a otevírá obor - stejně tak mluví pan prof. Hejný o matematice, která by měla být v kontaktu s žitým životem žáků.
Z jeho osobního příběhu a vztahu k matematice je vidět, že známky ne vždy objektivně vypovídají o reálných schopnostech dítěte. Rovněž ukazuje, že rychlost není klíčová, pomalejší proces neznamená zákonitě nižší intelekt.
Jako rámec výše zmíněného bych použila slova vášeň a zapálení a orientace na žáky.
Z jeho osobního příběhu a vztahu k matematice je vidět, že známky ne vždy objektivně vypovídají o reálných schopnostech dítěte. Rovněž ukazuje, že rychlost není klíčová, pomalejší proces neznamená zákonitě nižší intelekt.
Jako rámec výše zmíněného bych použila slova vášeň a zapálení a orientace na žáky.