Souhlasím, že typologie nadprůměrných lze vztáhnout i na průměrné žáky. Takový pohled "shora" na žáky nám může často vysvětlit příčiny jejich někdy nepochopitelného chování.
Zkušenost s nadprůměrným žákem mám jednu. Do páté třídy mi nastoupil žák, který byl matematický nadšenec. Chvíli trvalo, než jsme se na sebe naladili, protože jsem učila v logopedické třídě, plné dysfatiků a žáků v hraničním pásmu intelektu. Nepouštěli jsme se s dětmi proto do žádné složitější matematiky. Tento žák k nám nastoupil, protože i on měl diagnostikovanou dysfázii. Úroveň jeho matematického přemýšlení byla úplně jinde než zbytku třídy. Navíc byl v posledním ročníku na škole nový žak, psychicky příliš nevyrovnaný. Podle typologie bych ho zařadila mezi gurmána (liboval si v graficky pěkně zpracovaných zadáních a dokázal je ocenit) a sólistu. To tuším vycházelo z jeho nelehké role ve třídě a také s tím, že na intelektuální rovině neměl možnost své dovednosti se spolužáky sdílet.
Obliba komplexních úloh nadprůměrných žáků vychází podle mě hlavně z obliby matematiky vůbec. Běžný žák je rád, že vyřeší standardní úlohu. Má radost, že ji má rychle za sebou, že má pěkně jedno řešení a tečka. Nadprůměrný žák se nejen nezalekne slova obtížnější, ale navíc bude hledat souvislosti a různá řešení i za cenu zjištění, že úloha žádné řešení nemá.