diskuse k typologii

Souhlasím s výrokem Jaromíra, že je každé dítě jedinečné, a tudíž se s ním nemůže jednat pouze jako s představitelem jednoho prvku z typologie. Každé dítě je individuální, není ho přece možné považovat pouze za zástupce určité skupiny, která má určité znaky. Je však třeba na tyto znaky brát určitou zřetel. Myslím, že je spíše možné, že bude mít z každé skupiny něco, a bude tedy kombinací více typů. 

Pak si tedy pokládám otázku, když žák vykazuje charakteristické znaky více typů, je rovnou považován za smíšený typ (H), nebo je důležité, jaké znaky převažují?

Zatím jsem neměla moc příležitostí, abych se s nadprůměrnými setkala. I tak jsem se však setkala s žáky, kterým bych přisuzovala podobné znaky jako ty, které charakterizují jednotlivé skupiny v článku. Například s žáky, kteří vyžadují k řešení diváky a rádi řeší u tabule, jsem se setkala několikrát, stejně tak se sólistou nebo třeba vzorem. 

Nadprůměrné baví komplexní úlohy pravděpodobně proto, že rádi odhalují zákonitosti v těchto úlohách ukryté. Žáci jsou tak více motivováni bádáním a nacházením nových pravidel. Žáci mohou také pokládat komplexní úlohy za užitečné, proto jim jsou ochotni věnovat dostatek pozornosti. Dle mého názoru jsou na řešení kladeny vyšší nároky a je třeba při řešení využít i stávajících komplexní vědomosti, ne pouze vědomosti z jedné oblasti, což může být na úlohách další zábavná záležitost.

Dobrý den,

vzhledem k mému zatím krátkodobému působení ve školství nemohu s vlastními zkušenostmi mnoho srovnávat. Zatím mi pod rukou prošla jen jedna třída a nadprůměrný žák se v ní nevyskytoval. I z toho důvodu jsem se přihlásila na tento předmět. Jak postupovat, když se setkám s takovým žákem? Jak s ním, pracovat, abych jeho talent nepohřbila, ale naopak dále rozvíjela? 

Z textu vyplývá, že práce s nadprůměrnými dětmi není jednoduchá. Záleží hlavně na učiteli, který musí správně rozpoznat žákův talent a přizpůsobit práci jeho potřebám. Nadprůměrný žák, jak jsme se dočetli, se projevuje různými způsoby. Stejně jako každý z nás zaujímá nějakou roli ve společnosti, i zde nacházíme několik typů rolí NŽ ve výuce. Je na učiteli, aby mu věnoval potřebnou péči, zejména co se týče kvality připravované práce. Úlohy by v něm měly vzbuzovat touhu objevovat, koukat pod povrch (ne jen spočítat co nejvíce), aby se naučil pracovat/učit se, protože i když to nyní zvládá bez toho, přijde čas(2.st, SŠ), kdy  mu to bude chybět. Když práce pro děti nebude dost těžká a nebudou dávat pozor, mohou jim uniknout důležité věci (viz Sára- krácení zlomků). Děti, které nemusely vynakládat velkou aktivitu na prvním stupni, je těžké motivovat na druhém. 

Podle mě nadané žáky baví komplexní úlohy více, protože vědí, že zvládnou něco, co ostatní ne. Některým třeba vadí, že existuje něco, co nevědí a mají potřebu tomu přijít na kloub. Některé děti se rády předvádějí a toto je k tomu příležitost. Motivace k řešení takových úloh vychází, podle mě, právě z jejich typologie. Naopak normální populace třeba nevyhledává situace, ze kterých tuší, že nevyjde jako vítěz. Alespoň před svědky ne.

V práci s nadanými žáky vidím velkou výzvu a zodpovědnost ze strany učitele, která by se určitě neměla podceňovat a jsem ráda za každou inspiraci a zkušenosti, které zde proběhly. Děkuji. 

Babora Příhodová

Také se mi líbí, jak jsou v článku charakterizovány jednotlivé typy nadaných žáků. Myslím si, že pro zorientování co jakému žáku vyhovuje, je to velmi názorné. Souhlasím ale s tím, co je řečeno v článku, že žádného žáka (ani toho nadaného) nemůžeme zaškatulkovat jen do jednoho "šuplíku" a že na něj musíme pohlížet individuálně. Chápu, že ve třídě s 30 různými žáky je to velmi náročné, ale věřím, že s dobrým zázemím a podporou rodičů i školy se to dá zvládnout.

Ještě nemám moc zkušeností z praxe, protože ještě studuji a zatím nikde dlouhodobě neučím. Ale z průběžných praxí, které jsem v průběhu studia absolvovala, jsem si všimla, že i u "nenadaných" žáků se dají pozorovat jejich role ve třídě. Nejlépe se to dalo poznat při skupinových pracích, kde jsem několikrát v různých třídách zaznamenala aspoň jednoho žáka v roli "koordinátora". A domnívám se, že v každé tžídě se najde nějaký žák typu "herec", který se rád předvádí.

Co se týče kompexních úloh pro nadprůměrné žáky, tak bych řekla, že se o ně zajímají, protože takové úlohy jim poskytují hlubší badání a tím i hlubší poznání. Myslím si, že pro nadprůměrné žáky je vhodné projektové vyučování, které jim nabízí jedno téma uchpené z více pohledů, takže žáci u toho stráví více času a mohou toho i více prozkoumat.

Bohužel nemohu konfrontovat článek s mou osobní zkušeností, jelikož neučím a ani za mých školních let se v mé třídě nevyskytoval nikdo nadprůměrný. 

Souhlasím, ale s tím, že se jen výjimečně bude vykytovat dítě, které bude čistě zaujímat jednu roli z typologie. Zároveň je ale tato typologie dobrým návodem, který mi pomůže zařadit si dítě do role či více a na základě toho se naučit s takovým žákem pracovat a motivovat ho. 

Komplexní úlohy propojují více oblastí a je tak potřeba aplikovat i více poznatků, což je pro nadprůměrné zajímavé. Zároveň jsou to většinou úlohy, které neznají a musí se nad řešením zamyslet, ne jen aplikovat jeden již naučený postup. Aplikace znalostí a hledání zákonitostí jim působí radost, na rozdíl od běžně populace, kde chce být s řešením každý rychle hotov. Tito lidé naopak podle mě preferují naučení se jednoho způsobu řešení, které přinese rychle uspokojivý výsledek. Je to si myslím i dáno rozdílem v motivaci nadprůměrných a běžných. Nadprůměrní jsou většinou silně vnitřně motivováni hledat řešení, vztahy atd. a testovat to, co mohou dokázat. Zatímco běžná populace bere často matematiku jako nutné zlo, které je třeba absolvovat, a jejich motivace je tedy zejména vnější (musím vyřešit úlohu, abych dostal dobrou známku).

Mé pedagogické zkušenosti jsou zatím bohužel minimální, stejně tak má zkušenost (nejen pedagogická, ale i osobní) s nadprůměrnými žáky. Nicméně informace obsažené v článku pro mne byly velmi užitečné a zajímavé. Pokud bych se měla pokusit charakterizovat žáka (prvňáka), s nímž pracuji ve školní družině a který patří k nadprůměrným, využila bych typologie pro předškoláky. Vzhledem k mému působišti totiž nevím, jak pracuje v hodinách ve škole. V popisu daných typů vystihuje jeho chování nejlépe aktér – dítě má vnitřní potřebu se ihned zapojit do jakékoli nové situace, a to bez ohledu na to, zda si s případným problémem ví rady, nebo ne. Ondra v takových situacích často přebírá roli lídra. S velkým zaujetím hledá řešení, ovšem s mnohem menším ho sám realizuje. Vyhovuje mu spíše pozice toho, kdo rozdává úkoly ostatním a pak dohlíží, jestli postupují přesně podle jeho pokynů. Když věc nedopadne podle jeho očekávání, nezdráhá se ji zničit, i když ostatní jsou s výsledkem spokojeni. Nové výzvy ho velmi lákají, propadá jim s obrovskou euforií.

To je, podle mého, také důvodem, proč nadprůměrné děti více baví komplexní úlohy. Láká je jejich náročnost a nutnost při nich více přemýšlet. Zřejmě je také určitým způsobem uklidňuje a dodává jim sebevědomí, zjištění, že si s úlohami, které jsou pro ostatní žáky náročné a pro mnohé nevyřešitelné, vědí rady.

Uvedený článek popisuje prostředí, kde s nadprůměrnými žáky učitelé umí a chtějí pracovat. Jak však takový žák prospívá na základní škole, kde se učitel s podobným fenoménem setká jednou za svůj profesní život? Navíc mám (přestože ve školství zatím působím jen 1,5 roku) dojem, že ačkoli je inkluze zaměřena na všechny děti se speciálními vzdělávacími potřebami, tedy i ty nadané, je nadprůměrným věnována mnohem menší pozornost. České školství se více zaobírá tím, jak pomoci žákům s různými typy poruch učení, než nadprůměrným. To, že jich je méně, neznamená, že by práci s nimi neměly být věnovány kurzy a školení ve stejné míře, jako například pomoci dětem s ADHD nebo autismem. Proto jsem vděčná za tento předmět, který mi, byť jen distanční formou, pomáhá rozšiřovat obzory.

Domnívám se, že nadprůměrné baví řešit komplexní úlohy, protože je to něco, co ostatní nedokáží, ale oni ano. Dokáží v úloze najít zákonitosti, které jiní hledají obtížně. Bohužel to pro některé může působit i problém s odhodláním úlohu dokončit - "všichni přece vědí, že já to umím".

 Moje zkušenosti s výukou v praxi jsou zatím minimální, ale myslím, že jsem se setkala s několika nadprůměrnými na gymnáziu v matematicky zaměřené třídě. Při pročítání kategorií mi na mysli jasně vytanuli dva příklady - herec a gurmán.

      Herec - Spolužák F nejraději řešil vše u tabule, aby ostatním ukázal, že látku bravurně ovládá a je schopný vynechat i několik kroků v postupu bez toho, aby udělal chybu. Při řešení v lavici ale často dělal fatální chyby.

      Gurmán - Naopak spolužák J často vykřikoval, kde je jaká chyba v zadání, ale psát poznámky při hodině jsem ho nikdy neviděla. Testy měl vždy správně. Bohužel se mu to vymstilo na VŠ, kde už látku nezvládal řešit zpaměti a nebyl dost motivovaný, aby na sobě zapracoval a něco změnil.

 Článek krásně ukazuje, že nadprůměrný žák nemusí být všestranně zaměřený ani výrazně nadprůměrný na první pohled. Ukazuje možnou typologii žáků, která (jak už bylo několikrát zmíněno) není jednoznačná. Každý žák je jiný a není snadné ani žádoucí ho pouze zaškatulkovat.

Souhlasím, že typologie nadprůměrných lze vztáhnout i na průměrné žáky. Takový pohled "shora" na žáky nám může často vysvětlit příčiny jejich někdy nepochopitelného chování. 

Zkušenost s nadprůměrným žákem mám jednu. Do páté třídy mi nastoupil žák, který byl matematický nadšenec. Chvíli trvalo, než jsme se na sebe naladili, protože jsem učila v logopedické třídě, plné dysfatiků a žáků v hraničním pásmu intelektu. Nepouštěli jsme se s dětmi proto do žádné složitější matematiky. Tento žák k nám nastoupil, protože i on měl diagnostikovanou dysfázii. Úroveň jeho matematického přemýšlení byla úplně jinde než zbytku třídy. Navíc byl v posledním ročníku na škole nový žak, psychicky příliš nevyrovnaný. Podle typologie bych ho zařadila mezi gurmána (liboval si v graficky pěkně zpracovaných zadáních a dokázal je ocenit) a sólistu. To tuším vycházelo z jeho nelehké role ve třídě a také s tím, že na intelektuální rovině neměl možnost své dovednosti se spolužáky sdílet.

Obliba komplexních úloh nadprůměrných žáků vychází podle mě hlavně z obliby matematiky vůbec. Běžný žák je rád, že vyřeší standardní úlohu. Má radost, že ji má rychle za sebou, že má pěkně jedno řešení a tečka. Nadprůměrný žák se nejen nezalekne slova obtížnější, ale navíc bude hledat souvislosti a různá řešení i za cenu zjištění, že úloha žádné řešení nemá.