Už moji rodiče říkali, že zkušenosti jsou nepřenosné. Proto jsem se při stavbě trefil tátovým kladivem mezi oči, protože jsem viděl, jak opracovává cihly, ale už jsem si neuvědomil, že to kladivo je těžké. Když mi v pokročilém věku říkali, abych po sobě uklízel nástroje, třeba hrábě po hrabání čerstvě posečené trávy, protože na ně můžu jinak šlápnout. Neuposlechl jsem a samozřejmě jsem si udělal veprostřed čela velkou fialovou bouli.
Vše jsem jsi od dětství musel zažít. Byl jsem jako dítě stále venku. Rodiče mne podporovali. Abych si upevnil zdraví, nechali mne vybrat sport. Cokoli jsem tvořil, tak má fantazie zformulovala do maxima.
V každém věku si dítě posunuje své mantinely. Je správné, že prvními mentory vztahu dítěte s přírodou a světem jako takovým, jsou rodiče.
- Sledují a pamatují si: lehne si dospělý jen tak do trávy? Vykoupe se v bahnitém rybníku? Scvrnkne mravence z předloktí, nebo ho naštvaně rozdrolí mezi prsty? Od svých dospělých průvodců se také mimoděk učí, zda jsou zabahněné boty, pád do potoka, bouřka nebo píchnutí vosy zvládnutelné situace, nebo pohromy dramatických rozměrů. (strana 4, první odstavec)
Děti se postupně vyvíjejí. Postupně se socializovat. Možná až na puntičkářsky škatulkované dovednosti dětí od tří let věku bych s textem souhlasil a utvrzuje mne, že já, jako otec, dělám správně, když děti vedu k přírodě a věcem které nás obklopují a ony, k mé radosti, mají o vše zájem.