Ahoj všichni, ráda bych se zeptala na názor ohledně tykání a vykání dětí ve školní družině. Rok pracuji ve školní družině v obci, kde bydlím. Znám tedy většinu rodičů i dětí velmi osobně, ne ale všechny. Nyní do první třídy nastoupila moje dcera a tedy i její kamarádky, se kterými jsem odmalička chodila na procházky a vždy jsem pro ně byla teta. Ještě než jsem do této práce nastoupila, měla jsem dlouhý rozhovor s psycholožkou, která mi radila, abych od všech dětí vyžadovala vykání, že jsou dost velké na to, aby rozpoznaly, kdy jsem paní učitelka a kdy teta. Také radila, aby i moje dcera dodržovala ve škole vykání. Upřímně mi to přišlo přitažené za vlasy, doporučila mi to ale i později paní ředitelka, která ale nechala volbu na mě s tím, ať si to zkusím. Nicméně po pár měsících ve družině, kdy jsem tedy po dětech, které znám nevyžadovala vykání se to zvrhlo tak, že mi teto říkali všichni, kdo mě neznali a děti, co mě znaly, mi říkaly paní učitelko. Nevím proč, po nikom jsem to nevyžadovala, ale asi jak byly zvyklé vykat ostatním kolegyním, přišlo jim to přirozené. Navíc, především starší žáci byli velmi drzí. Mluvili se mnou jako se svojí kamarádkou, což tedy lze, ale jen do určité míry. Bohužel si děti dnes i ke svým rodičům dovolí až příliš. Vzhledem k tomu, že bych příští rok měla přejít na pozici učitelky, přišlo mi nevhodné, aby mi tykali i ti, kteří mě mimo školu neznají. Strhlo by se to v řetězovou reakci, kde bych byla teta pro všechny následující ročníky. Od nového školního roku jsem je tedy požádala, aby mi vykali všichni, i ti, kteří mě znají od miminka. Musím říct, že s tím vůbec nemají problém. Ve škole jsem paní učitelka a jakmile opustíme školu, jsem zas teta. Až mě to udivovalo, jak přirozeně jim to jde. samozřejmě nikoho nelynčuji zato, když se přeřekne. Od dcery nevyžaduji aby mi říkala paní učitelko, ale i jí to ve škole někdy ujede a osloví mě tak. Nekomentuji to. Zajímal by mě váš názor na tykání a vykání v kroužcích, které se konají jednou (dvakrát týdně) a názor na tykání ve školní družině, kde jste s dětmi každý den a trávíte s nimi více času, než jejich vlastní rodiče.
Ahoj,
za mě se přikláním ve školní družině k vykání a v kroužkách mimo školu k tykání. Tvoje (Vaše) situace je ale opravdu složitá. Je výborné, jak děti opravdu umí rozlišit prostředí školy od vnějšího světa. Mám s tím vlastní zkušenost, kdy maminka mojí nejlepší kamarádky učila na naší základce - mimo školu to pro mě byla teta Jitka a normálně jsem jí tykala, ve škole se z ní ale automaticky stávala paní učitelka - nikoho jsem se na to neptala, prostě mi to tak přišlo automaticky správně.
Co se týče učení vlastních dětí, tam se situace s tykáním a vykáním ještě ztěžuje. S tím mám zkušenost jen jako spolužačka dcery učitelky, a to až na gymnáziu, proto jsem se tam k dané věci všichni chovali v rámci možností dospěle - spolužačka své mamince normálně tykala a říkala "mami". Gymnázium se ale nedá srovnávat s mladšími dětmi, tam je to složitější no...
V kroužkách se mi v různých kategoriích (od 4 do 18 let) vždy spíše osvědčilo tykání. Samozřejmě musí být jasná hranice, že tu velím já, ale takovýten kamarádský přístup je podle mého názoru v mimoškolních aktivitách potřeba - aby měli děti další příležitost se někomu svěřit, důvěřovat.
Tohle je můj názor na věc, netvrdím, že je jediný správný, věřím, že se s tím společně s dětmi popasujete!
Kamča
Ahoj,
já se také přikláním ve školní družině k vykání a v mimoškolních aktivitách k tykání. Myslím, že v tomto ohledu pracující v družině je na podobné úrovni jako učitelé. Podle mě je fajn, když děti družinářům vykají, ale mohou je oslovovat křestním jménem. Je to takové přátelštější. V mimoškolních aktivitách, kdy se s dětmi nevidíme denně, je podle mého názoru v pořádku tykání.
Co se týče tykání/ vykání u vlastních dětí. S tímto mám vlastní zkušenost. Moje maminka mě učila dříve hudební výchovu a nyní učí mého bráchu naprosto všechno. Od paní ředitelky mají ve škole nařízeno vykání, a tak to funguje i u jiných učitelů, co vyučují vlastní děti. Naše škola se nachází v malé vesnici, kde tyto případy nejsou výjimky. V takových to případech se tu vykání už bere jako samozřejmost. Podle mě je to v pořádku. Uznávám, že je to zvláštní, když přijdu do školy a můj brácha říká vlastní mamce paní učitelko, ale je to potřeba, aby vše fungovalo, jak má.
Právě, že jsme na malé vesnici také, normálně si mezi sebou všichni tykáme. Ve škole se mi ale zdálo, že se mi to trochu vymyká a děti mě braly jako kamarádku. Přesto jsem u dcery nepřemýšlela ad tím, že bych po ní chtěla aby mi vykala. Snažím se ji neupřednostňovat ani na ni nemít přehnané nároky. Naštěstí je ona taková samostatná a hodná, takže ve třídě o ní skoro nevím. Jsou dny, kdy přijde a chce se pomazlit, ale to přijdou i jiné děti:-) Jsem ale ráda, že s tímto děti nemají problém a jsou schopny rozeznat společenské role ve škole a mimo ni. A musím říct, že i rodiče to respektují. Samozřejmě tykáme si s rodiči, ale když o mě mluví jako o učitelce,před dětmi mě tak oslovují (např. řekni paní učitelce, že dnes nejdeš do družiny), venku mě pak oslovují před dětmi jako Báru nebo tetu.
Ahoj,
když jsem začala pracovat s dětmi přišlo mi nepřirozené, aby vykaly (byla jsem o pár let starší než oni sami) Tudíž už několik let děti nechávám, aby mi tykali, když chtějí. Zjistila jsem, že pro některé z nich je to těžké a tak mi říkají paní učitelko. Jsem si vědoma toho, že ke mě mají blíž, a proto jim jasně nastavuji hranice, co si smí dovolit a co ne. Když je vyjasněné, kde hranice ,,kamarádství" končí, nejsou na mne drzé a nedovolují si.
Ahoj Báro,
u dětí na kroužcích dětem nabízím jak tykání, tak i vykání. Děti se poté mohou rozhodnout, jaká varianta jim spíše vyhovuje a zároveň vědí, že když se přeřeknou, tak nemusí být smutné ani naštvané, protože ví, že se nic nestalo, jelikož to ve třídě slyší oběma způsoby.
Co se týče školní družiny, tak tam mám pár známých a děti jim vždy vykají, dokonce i když jsem tam byla na praxi, tak paní vychovatelka důrazně připomněla, že jsem jako další pedagog a není slušné si ze mě dělat kamarádku a tykat my. Přišlo mi to divné, protože tyto děti jsem znala už déle a některé dokonce jménem, ale musela jsem respektovat přání pí. vychovatelky.
Když mi toto tenkrát říkala ta psycholožka, klepala jsem si na čelo. Jako že "proč by mi Pepík nemohl říkat teto, když jsem mu milionkrát utírala zadek:D". Ona mi říkala: "zkuste si to a uvidíte sama"... škoda, že ji už ted asi nepotkám, abych jí mohla říct - měla jste pravdu:-)
Vážená paní kolegyně,
děkuji za podnětné téma.
Řešili jsme jej i minulý semestr. Doporučuji do tohoto vlákna také nahlédnout.
S pozdravem, Krátká
Dobrý den, velice děkuji, již jsem nahlédla. Hezký den:-)
Dobrý večer,
toto téma jsem také řešila a přijde mi velmi zajímavé přečíst si názory ostatních, děkuji tedy za založení této diskuze.
Shoduji se s většinou příspěvků, i z mého pohledu by se ve škole mělo vykat všem pedagogům, bez ohledu na to, zda jsou to učitelé nebo družinářky. Když se podívám 14 let zpět do doby, kdy jsem navštěvovala školní družinu, vykali jsme všichni, ač někteří z mých spolužáků paní družinářku znali už od malička.
Zda tykat či vykat na kroužku je poměrně složitá otázka. Myslím, že dost záleží na tom, jak je kroužek veden. Jedná-li se například o výuku flétny, kde si dítě 'odsedí' 60 minut a jde domů, přijde mi logičtější vykat, protože se to více podobá školní výuce. Když se jedná například o sportovní kroužek, při kterém se i sám lektor/trenér do sportovních aktivit zapojuje, přijde mi naopak příjemnější tykání. Já sama jsem trenérkou na veslování. Děti, které mě znají z dob, kdy jsem byla jednou z nich (závodnice), mi automaticky tykají a přijde mi to normální. Nově příchozí členové mi naopak zásadně vykají, vždy jim řeknu, že mi mohou říkat jménem a nebo i tykat. Obvykle mi přesto dále vykají. S postupem času, když spolu absolvujeme závody, víkendové brigády ( zimní/jarní úklid loděnice) nebo klubové oslavy a lépe mě poznají, mi začnou tak nějak postupně přirozeně tykat. Vyhovuje mi to, mám pocit, že se k dětem díky tykání dostanu 'blíž' a svěří se mi s problémy, které se hlavním trenérům sdělit bojí. Možná je to ale také tím, že jsem jim přeci jen věkově výrazně bližší než ostatní trenéři. Je možné, že se můj názor na tykání/vykání s mým 'stárnutím' třeba ještě změní.
Nevidím nic špatného na tom, když si vedoucí/lektor/trenér/družinářka řekne o vykání, přeci jen je to autorita. Dle mého názoru by ale nikdo neměl po svých svěřencích přímo vyžadovat tykání. Z vlastní zkušenosti vím, že mi tykání u některých osob, které byly starší a relativně cizí, bylo nepříjemné a přišlo mi nepřirozené.
Markéta
Ahoj Báro,
zcela vím, o čem píšeš. Já jsem měla svého syna v družině dva roky. Se spoustou mých žáků - svých kamarádů se stýkal mimo školu. S některými chodil na kroužek fotbalu. Musím říct, že naprosto z jejich strany nebyl problém s vykáním, které jsem striktně vyžadovala. Ve škole mě oslovovali paní vychovatelko, když jsme se viděli mimo školu teto, ale vždy mi vykali.
Pracuji v družině již pátým rokem a po zkušenosti musím říct, že jsem jednoznačně pro vykání. Žáci, s kterými navážu bližší vztah, mi mohou říkat teto. Při každodenním kontaktu a navíc do pěti hodin odpoledne, už jsme opravdu jako rodina. Ale z hlediska autority a kázně jsou vykání a pravidla opravdu nutná.
Co se týká zájmových kroužků, tam je situace jiná. Dítě není v tak častém kontaktu s lektorem a navíc je jeho aktivita dobrovolná, tedy je motivovaný kroužek navštěvovat a chovat se podle toho. Každé dítě to však vnímá jinak. Pro mého syna je naprosté tabu trenérovi na fotbale tykat, je to pro něj autorita. Oslovuje ho sice jménem, ale vyká mu.
Ahoj Báro,
díky za zajímavé téma k diskusi. Napíšu vlastní zkušenost. Od letošního roku jsem paní učitelkou. Dostala jsem třídu, kterou navštěvuje neteř mé kamarádky. Když jsem je dříve někde potkala, říkala mi ta holčička "ahoj, teto" a tykala mi. Trochu jsem se "bála", že to tak bude i ve škole. Opak je ale pravdou. Dívčina mi vyká a oslovuje mě "paní učitelko". Nevím, zda je to tím, že s ní o tom rodiče doma promluvili, či zda pouze volí takový způsob komunikace, jakým se mnou komunikují ostatní žáci a žákyně... Zároveň vedu ve škole zájmový kroužek, který navštěvuje i dcera mojí kamarádky, která mě zná od narození. Ta mi tyká a říká mi "teto". Vzhledem k tomu, že kroužek probíhá pouze jednou týdně, moc to neřeším. Upřímně - mě by bylo vcelku jedno, zda mi budou děti tykat či vykat. Obě moje děti navštěvují alternativní školu, a tam je zvykem všem učitelům a učitelkám (včetně ředitelky) tykat a oslovovat je jménem a není s tím žádný problém. V tom vidím obrovský rozdíl oproti klasické škole, ve které učím. Tam všechny kolegyně striktně trvají na tom, aby jim děti vykaly a oslovovaly je "paní učitelko". Když se např. malý prvňáček splete a řekne ahoj nebo použije oslovení "teto", hned dostane vyčiněno. Já takové chování vnímám jako vynucování autority nebo jak to pojmenovat. Je ale pravdou, že jsem zažila i podobnou situaci, kterou popisuješ. Jedna vychovatelka od nás ze školy nechala děti všech ročníků, aby jí tykaly a říkaly jí jménem a vedlo to k tomu, že děti z vyšších ročníků s ní jednali jako s nějakou kamarádkou, někdy byly i drzé... Takže asi všeho s mírou. :-) Pokud je ve škole nepsaným pravidlem vykání, nechme děti, ať nám vykají. Pokud se ale spletou, netrestejme je za to...
Děkuji všem za reakce, jsem za ně moc vděčná. Párkrát jsem se nesetkala s pochopením, že požaduji po dětech, které mě znají vykání a jsem ráda, že to mnohé z vás vidí stejně jako já. Samozřejmě v kroužku bych asi děti nechala si vybrat, ale ve škole, kde mi další rok přijdou nové děti a pak další a další a vlastně by se všichni od sebe navzájem učili mi tykat, si myslím, že je vykání vhodnější. Jiné je to také u škol, kde je tykání běžné a děti jsou na něj zvyklé u všech učitelů. Pak nemají pocit, že je jim jedna učitelka bližší než ostatní. Ještě jednou děkuji
Ahoj,
myslím, že jsme tohle téma spolu už jednou řešily :-) Pracuji na škole, kde si tykáme všichni se všemi. Nemám pocit, že by to jakkoliv ovlivňovalo kázeň dětí. Ale chápu, že pokud takto nastavená situace na škole běžně není, může to vyvolávat otázky. Přidám tedy do diskuze vlastní zkušenost z dětství. Chodila jsem na školu, kde učila moje máma. Zprvu v družině, posléze jako učitelka na 1. stupni. Potkávaly jsme se tedy i jako učitel-žák. Zároveň mnoho mých spolužáků si s mámou tykalo, případně potykalo během školních let. Ani jeden z ředitelů tomu nefandil, nicméně dohoda byla taková, že když si tykáme mimo školu, proč bychom to měli ( i moji kamarádi) měnit na půdě školy. Neuvědomuji si, že by to jakkoliv zasahovalo do výuky. Ostatní věděli, proč to tak je a tak to přijali. Na druhou stranu máma mojí spolužačky po mě vykání ve škole striktně vyžadovala. Jako dítě jsem si uvědomuji, jak to pro mě bylo nepřirozené, až potupné (byla jsem vlastně spíš zakřiknuté dítě) a raději jsem s ní tedy ve škole kontakt nevyhledávala.
Můj názor je tedy ten, že pokud mám s druhým člověkem navázaný nějaký vztah, měla bych se ho držet ve všech sociálních skupinách, ve kterých se setkáme. I nyní řeším podobné věci, když učím děti kamarádů. Oddělit profesní život od osobního, jasně! Ale jestli si při tom vykáme/tykáme mi nepřijde podstatné.
Pokud však tomu nefandí zbytek pedagogického sboru a i ředitel by preferoval vykání i vlastním dětem, dovedu si představit, že vůbec nejsi na jednoduché pozici.
Bára
Ahoj, jojo řešily. Chápu, že ve škole, kde si tykáte všichni není co řešit. Ve škole kde je běžné vykání, je na místě to nějak řešit. Já už to vyřešila, tak jak jsem vyřešila a už to nebudu měnit. Naštěstí ředitelka ani jiné učitelky tohle řešení nechaly na mě, tedy nikdo mi nenařizuje, aby mi dcera vykala.
Ještě bych ráda řekla, že děti za to, že mi řeknou teto nebo Báro nijak netrestám a ani nenapomínám. Když se stane, stane se. Děti ví, co upřednostňuji, ale nemám jim za zlé, když mi řeknou jinak.
Bára
Ahoj,
vypadá to, že se s tím většina z nás už setkala. Pochopitelně častěji ty, které žijí a pracují na vesnici. Začínala jsem také jako vychovatelka, kde mi žáci tykali, protože mě velmi dobře znali. Jak ale všichni dobře víme, tykání vede spíše ke kamarádskému chování. Proto když jsem přešla na pozici učitelky, nastavila jsem si s prvňáčky jasné vykání. Nikdo s tím neměl problém, dokonce ani rodiče. Ti byli naopak rádi, protože sami cítili, že s tykáním jsou děti drzejší.
Takže děti, které mě zažily v družině mi ještě tykají a ty, které prošly mou třídou už vykají. A díky bohu jsem se ještě nesetkala s tím, že by se ptaly, proč mi ti starší můžou tykat a oni ne :D
Ahoj, děkuji za reakci. Také jsem měla původně takový plán. Ve družině to nechat být a až začnu učit, chtít vykání, ale problém je v tom, že všechny děti se mi ve družině potkávaly a tedy když mi jeden říkal teto, naučily se t všichni, i ti, kteří mě nikdy neviděly. Začala jsem se bát, že už se to pak další mladší budou učit od straších a pak už se toho tykání nikdy nezbavím, ani za 10 let, kdy už tam děti kamarádů mít nebudu.
No už jsem to vyřešila tak jak jsem vyřešila, tak snad to bylo správné rozhodnutí.
Hezký den B.