Dobrý den,
přidávám k úvaze a k diskusi tři zážitky, které se staly, když jsme s dětmi opustily prostory školy.
1. Prohlížely jsme si s dětmi záhony květin v parku. Děti jsme s kolegyní upozornily, že je nesmí trhat a raději na ně ani nesahat. Našly však nějaké již utržené a ve chvíli, kdy nám je přinesly, kolem procházela skupinka důchodkyň. Okamžitě nás začaly okřikovat, jak to že jsme dovolily dětem květiny trhat! Jak je to vychováváme a k čemu je vedeme!
2. Jely jsme autobusem hromadné dopravy, děti seděly a stály mezi ostatními cestujícími. Jedna s nich telefonovala - "Jedu v autobuse plném za...ných par....tů, už mě to s..e! …"
3. Na dětském hřišti již při našem příchodu seděla čtveřice dospělých a hrály si tam jejich děti. Po chvíli vidíme, že cizí dítě strká do "našeho školního dítěte" a povalilo ho na zem. Když se dotyčné dítě zvedlo, cizí ho chytlo za nohu a zakouslo se mu do lýtka. Po našich výtkách cizí dítě uteklo. Dospělí dál v klidu seděli a povídali si. Ptali jsme se jestli je to dítě jejich." Jo to je můj kluk" říká mladá maminka. Požádaly jsme jí s kolegyní, zda by si svého syna mohla hlídat, že strká a kouše do dětí. Její odpověď zněla "tak mu asi koupíme košík" a dál se bavila s ostatními.
Uvedeným chci podotknout, že musíme řešit nelehké situace nejen se svěřenými dětmi, ale i s dospělými, se kterými se setkáváme. Má smysl se s nimi dohadovat, vysvětlovat, obhajovat děti či sebe? Máme přece na starosti svěřené děti! Nemůžeme trávit čas často marnou diskusí, která se stává dvěma monology. Jak dětem vysvětlit, proč dospělí zrovna tak reagovali. Jak se "poprat" s ignorancí dospělých? Děti vedeme k slušnému chování a vyjadřování, toleranci, vztahu k přírodě.
Možná slovy - vítejte v reálném životě! Cizí děti má málokdo rád, většina má ráda jen ty vlastní a cizí ho vůbec nezajímají.