Oba autoři se shodují na tom, že slovo je základní dílek jazyka, který prostě poznáme podle toho, že má svůj tvar a svůj smysl . Slovo je taky „svobodné“ – můžeme ho ve větě oddělit od ostatních slov mezerou nebo pauzou. Navíc oba texty připomínají, že slovo není jen nedělitelný špalek, ale skládá se z menších částí, jako jsou kořeny, předpony nebo koncovky.
Každý text se na slovo dívá z trochu jiného úhlu: Čeština – řeč a jazyk: Tenhle text bere slovo hlavně jako nástroj pro lidi. Zajímá ho, jak slova používáme, když si chceme něco říct a vzájemně si porozumět. Nejdůležitější je pro něj to, jakou má slovo funkci v běžném mluvení.
Příruční mluvnice češtiny: Tady je pohled víc technický a vědecký. Slovo vnímá jako „krabičku“ (lexém), ve které jsou schované všechny jeho tvary (třeba pes, psa, psovi...). Rozlišuje tedy mezi slovem jako pojmem a slovem jako konkrétním tvarem, který zrovna vidíme v textu.
V obou knihách je možné stejné hlavní znaky: slovo musí mít význam, podobu, musí být samostatné a mít svou vnitřní stavbu. Rozdíl je jen v tom, že první kniha řeší, jak se s ním mluví, zatímco druhá zkoumá, jak je uspořádané v systému.