„Špíno," začal po chvíli Hanák. „Jsi typ?“
„Studuju," mrzutě odbyl jej druh; ale netrvalo to ani pět minut, a již letěla kniha do kouta a student vyskočil. „Učím se“
„Ďas vezmi všechnu filosofii!" „Do háje s tou zatracenou filozofií!
,,Proč se durdíš?" Proč tak nadáváš?
„A kdo by se smál? Namáhám se jako bloud a dostanu konečně nějakou tu primu a koneckonců – musím přece do kutny! Já tím fráterem nebudu, ne a ne!" a prudce přešel několikráte nevelkou prostoru. „A kdo by nenadával? Dřu tady od rána do večera, abych dostal zápočet. Ale musím jít taky někdy spát! Do háje, já tím bohemistou nebudu a tečka.“
„Jaký brouk ti najednou vlezl do hlavy? Pojď' sem, hošku, pojd', tu se postav." „Co to do tebe vjelo? No, tak co, co se děje?“
,,Nech toho!" „Přestaň s tím!“
„Nevymkneš se mi, přiznej se, tys zamilován!" „Ale nedělej, ty seš zamilovanej!“
Hnědé líce nezkušeného, prostoduchého filosofa zbarvilo se do temna. Byl v rozpacích.
„Kdo ti to pověděl? Co - ti -" „A kdo ti tohle jako řekl? K sak-„
Ale hlas a výraz tváře jeho nepřesvědčovaly.
„Tak se mi svěř, kamaráde!" „No tak, dělej. Vždyť to na tobě vidím