„Hej ty,“ dloubnul si po chvíli Hanák.
„Učim se,“ ohrnul se kámoš; ale netrvalo to ani pět minut, a již letěla kniha do kouta
a student vyskočil.
„Ať už ta filosofie jde někam!“
„Proč se vztekáš?“
„A kdo by se smál? Makám jak ďas, abych konečně dostal něco dobrýho a ještě musím do
práce! Já žádnýho popeláře fakt dělat nebudu!“ a prudce přešel po místnosti.
„Co ti to nalezlo do hlavy? Pojď ty sem, kamarádíčku, pojď, koukej na mě.“
„Nech toho.“
„Nenechám, ven s tím, ty seš zas zakoukanej.“
Kámoš se hned začal červenat a vycouvávat. Nečekal to .
„Kdo to prásknul? Kdo?“
Ale hlas a výraz jeho tváře ho nepřesvědčovaly.