Starobylost jako téma kulturní propagandy

Křesťanství bylo založeno na osobním vyznání, že "Ježíš je Pán" a na osobní víře, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých,. Ostatní stará náboženství byla spíše soubory kulturních norem, respekt ke zděděným zvykům a smysl pro povinnost vůči bohům, rodičům, státu a předkům. Pro starověké náboženské kultury byly důležitými prvky genealogie a mytologie. Zakořenění v dějinách či legendárních pradějinách bylo důležitým potvrzením vlastního významu a konstitutivním prvkem národní identity. Součástí kultury starobylosti byla také stará literatura.

V takovémto kulturním prostředí platil základní předpoklad, že nic nového nemůže být dobré a pravdivé. Novátorství (neóterismos) bylo negativní nálepkou, vzbuzovalo nedůvěru a podezření. Jednotlivé národy římského imperia (Egypťané, Babyloňané, Féničané, Židé) publikovaly své dějiny v řečtině jako mezinárodním jazyce a stavěly je propagandisticky tak, aby prolázaly svou výjimečnost a starobylost v rámci říše. Podobný záměr měla také kniha Židovské starožitnosti Josefa Flavia nebo jeho apologetický spis Proti Apiónovi, který chtěl rehabilitovat pověst Židů, proti kterým se na různých místech říše často zvedaly vlny antisemitismu.

Apologie Proti Apiónovi se nesnaží dokazovat vysokou etickou hodnotu zvyků a zákonů židovského národa, ale především jeho starobylost. Už v úvodu autor tvrdí, že se mnozí pokoušejí židovský národ potupit tvrzením, že je mladý, protože o něm nikde nepíší řečtí historikové. Proto dokazuje, že řecká historiografie je nedokonalá a že Židé mají přesnější záznamy a přesnější metody uchovávání svých dějin. Argument obrací: ani v nejstarších židovských letopisech se nemluví o Řecích, což může dokazovat mládí řeckého národa (z chronologie Egyptských dějin egyptského historika Manethóa vypočítává, že Židé přišli do Egypta skoro tisíc let před trójskou válkou). Josef pak dokazuje zásluhy židovského zákonodárce Mojžíše, od kterého se prý učili svým názorům na Boha řečtí filozofové.

Justin si byl hodnoty starobylosti a handicapu novotářství vědom a poukazoval na to, že řečtí filozofové vycházejí ze starší tradice moudrosti, jejímž nejranějším představitelem byl právě Mojžíš a proroci. Justinův žák Tatianos později dokazoval, že tito proroci jsou starší než Homér. Youngová (s. 52–56) předpokládá, že Justin i Tatianos takto odpovídali právě na obvinění křesťanství z novátorství, neboli z toho, že nemá oporu u řecko-římských klasiků. Jejich apologetickou strategií bylo přivlastnit si starodávnou židovskou sbírku posvátných textů jako základních dokumentů a klasiků křesťanů.

V tomto byla Justinova strategie odlišná od Markiónovy. Markión vsadil na sílu nové náboženské zkušenosti a nebál se obvinění z novátorství. Proto neuznával nejen tradici řecko-římské literatury a kultury, nýbrž ani starobylou tradici židovskou. Justin naproti tomu dokazoval, že křesťanství je pokračováním a naplněním starobylé židovské tradice a že je původnější a pravdivější než tradice řecké filozofie. Přivlastnil si tedy jednak židovská Písma, jednak si ponechal prestižní označení "filozof". Pokud si však chtěli křesťanští apologeté přivlastnit židovskou starobylost a nárokovat pro sebe židovské texty jako svou vlastní literaturu a svou vlastní tradici, museli toto vyvlastnění ospravedlnit. Jakousi obhajobou křesťanské interpretace židovské literatury je Dialog s židem Tryfónem, v němž se obhajuje výhradní nárok křesťanů určovat pravý smysl židovských textů.