Poznámky ke vztahu k židovské tradici ve 2. stol

Markión ze Sinópy (85–160)

Markión ze Sinópy v Pontu kolem roku 139/140 přijel do Říma a v římské církvi začal vyučovat nauku, kterou se v červenci 144 pokusil neúspěšně prosadit na římské synodě. Byl exkomunikován a založil svou vlastní církev (tzv. markionité). Zakládal církevní obce v Malé Asii a Sýrii. V Iráku a Iránu se udržely až do středověku (hovoří o nich muslimské prameny až do 10. stol.).

Markiónovo dílo známe pouze z polemik křesťanských autorů (zejména Eirénaios a Tertullianus). Základem jeho nauky je dualismus. Bůh Starého zákona je dle něho zlý Bůh, Stvořitel materiálního světa, který vnutil lidem zákon odplaty a dal jim příkaz plodit děti a starat se o potomstvo, majetek a pověst rodu. Je to bůh spravedlivý, ale bez milosrdenství a dobroty, a proto je nedokonalý a zavrženíhodný. Proti němu stojí dobrý a milosrdný Bůh, který je původcem křesťanského zjevení a přebývá nad Stvořitelem ve vlastním nebi. Tento Bůh chce osvobodit lidi od zákona a společenských a rodových struktur. Je Otcem Ježíše, kterého seslal na zemi v těle, aby vytrpěl smrt, k níž ho odsoudil bůh Stvořitel, aniž ho poznal. Po smrti a před návratem k Otci Ježíš sestoupil do podsvětí, kde osvobodil osoby, které byly Stvořitelem zatraceny (Kain, Sodomité, Egypťané), zatímco "spravedlivé" židovských dějin ponechal v podsvětí.

Kurt Rudolph (s. 313–315) předpokládá, že Markiónovu nauku nelze pochopit bez gnostické teologie, ale upozorňuje na výrazné teologické rozdíly: Markiónův Stvořitel nemá žádný (de)generativní vztah k dobrému Bohu a člověk nemá žádnou příbuznost s Boží přirozeností (která je předpokladem gnostické soteriologie návratu k prvotní jednotě). Spása je dána pouhou milostí. Markión nerozvíjí žádné mytologické spekulace, jaké známe u gnostiků, a omezuje se na Bibli jako jediný pramen.

Youngová (s. 63–66) argumentuje, že Markión nebyl apriorním dualistou, ale byl veskrze biblickým teologem. Jeho cílem nemuselo být dokázat předem předpokládanou dualistickou teologii srovnáním židovských posvátných textů a některých křesťanských textů, ale jeho dualistická nauka vlastně mohla vycházet z nezaujaté důsledné exegeze. Jeho hlavní exegetické dílo nese titul Antitheseis ("Protiklady") a ukazovalo rozpory mezi "židovským" pojetím Boha a Bohem Ježíšovým. Markión jako exegeta na základě analýz rozporů mezi židovským Písmem a křesťanskými texty dospěl k dualistickému přesvědčení, že proti sobě stojí dobrý a zlý Bůh.

Markión (na rozdíl od gnostiků) trval na doslovné četbě Písma a odmítal jakoukoli alegorickou interpretaci, která se široce používala k zahlazení rozporů mezi normativním textem a konkrétní filozofickou nebo věroučnou pozicí. Přistoupil proto k radikálnímu rozhodnutí a odmítl židovská Písma jako celek. Za normativní texty pro svou církev vybral z kolujících křesťanských spisů pouze upravené Lukášovo evangelium a Pavlovy listy s výjimkou pastorálních epištol. Vytvořil však vlastní verzi těchto textů, v níž odstranil odkazy na židovské texty, které pokládal za interpolace, a to včetně alegorických interpretací v listě Galaťanům.

Markiónovo rozhodnutí mělo velký dopad na budoucí postoj křesťanů k Písmu. Otázka míry závaznosti židovské literatury, která visela ve vzduchu v prostředí Papia z Hierapole a Ignáce z Antiochie, byla najednou aktuální. Markión byl také prvním, kdo definoval, které křesťanské spisy jsou závazné a které nikoli, a v reakci na něho pokračovala diskuse, které z mnoha kolujících křesťanských spisů přijímat. Můžeme tedy říci, že Markiónovou zásluhou byla vyprovokován, nebo alespoň akcelerován postupný vznik křesťanské Bible, jak ji známe dnes.

Justin Mučedník 100–162/8

Justin začínal jako pohanský filozof. Když se stal křesťanem, působil jako učitel filozofie v Římě, kde sepsal své dochované spisy. Jeho žákem byl mj. Syřan Tatianos. Justin byl spolu se šesti druhy popraven v Římě za vyznávání křesťanské víry po procesu vedeném Quintem Iuniem Rustikem, který zastával úřad praefectus urbi v r. 162–168.

Svou dráhu od filozofie ke křesťanství líčí Justin v první části spisu Dialog s židem Tryfónem (Dialog 1–8). Na úvod poukazuje na protikladnost řešení základních otázek v různých řeckých filozofických školách, ale zdůrazňuje, že pravda je pouze jediná. Justin prý vystřídal různé filozofické směry, až skončil u platonismu, ale potom potkal na opuštěném místě u moře křesťanského starce, který mu odhalil filozofii křesťanů. Ta není založena na řetězení racionálních argumentů, nýbrž opírá se o předpovědi proroků, kteří předvídali věci, které se právě nyní odehrávají.

Justin ve svých spisech dokazuje podobnost křesťanství a řecké filozofie a návaznost křesťanství na židovské tradice. Tvrdil, že univerzální Logos inspiroval řeckého Sókrata a další filozofy, stejně jako židovského Abrahama a Eliáše a další proroky. Zároveň tím dokazoval nadřazenost křesťanství nad filozofií, protože jeho učitelem je Ježíš jako vtělený univerzální Logos.

Justin tedy používal jako kritérium pravdivosti křesťanské filozofie naplnění starozákonních proroctví. Toto je zásadním prvkem jeho čtení Písma a jeho teologie. Justin se jeví jako první, kdo spojil křesťanské vyznání s aktivním zájmem o pohanskou myšlenkovou tradici, a zřejmě právě od něho můžeme odvozovat zvyk starověkých teologů a církevních spisovatelů nazývat křesťanství filozofií.

Kromě Dialogu s židem Tryfónem se od Justina dochovaly také dvě Apologie (obhajoby křesťanství adresované dle Eusebia, HE IV 18.2–6, císaři Antoninu Piovi a jeho synu Marku Aureliovi Antoninovi). Justin v nich hájí křesťanství proti obviněním z kanibalismu, nevázaných sexuálních orgií, nepřátelství k lidskému rodu, a ukazuje přednosti, jimiž křesťanství vyniká nad pohanským náboženstvím (vysoké etické ideály a monoteismus, který byl ceněn mnoha řeckými intelektuály, kteří se obtížně vyrovnávali s tradičním polyteismem).

Starobylost jako téma kulturní propagandy

Křesťanství bylo založeno na osobním vyznání, že "Ježíš je Pán" a na osobní víře, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých,. Ostatní stará náboženství byla spíše soubory kulturních norem, respekt ke zděděným zvykům a smysl pro povinnost vůči bohům, rodičům, státu a předkům. Pro starověké náboženské kultury byly důležitými prvky genealogie a mytologie. Zakořenění v dějinách či legendárních pradějinách bylo důležitým potvrzením vlastního významu a konstitutivním prvkem národní identity. Součástí kultury starobylosti byla také stará literatura.

V takovémto kulturním prostředí platil základní předpoklad, že nic nového nemůže být dobré a pravdivé. Novátorství (neóterismos) bylo negativní nálepkou, vzbuzovalo nedůvěru a podezření. Jednotlivé národy římského imperia (Egypťané, Babyloňané, Féničané, Židé) publikovaly své dějiny v řečtině jako mezinárodním jazyce a stavěly je propagandisticky tak, aby prolázaly svou výjimečnost a starobylost v rámci říše. Podobný záměr měla také kniha Židovské starožitnosti Josefa Flavia nebo jeho apologetický spis Proti Apiónovi, který chtěl rehabilitovat pověst Židů, proti kterým se na různých místech říše často zvedaly vlny antisemitismu.

Apologie Proti Apiónovi se nesnaží dokazovat vysokou etickou hodnotu zvyků a zákonů židovského národa, ale především jeho starobylost. Už v úvodu autor tvrdí, že se mnozí pokoušejí židovský národ potupit tvrzením, že je mladý, protože o něm nikde nepíší řečtí historikové. Proto dokazuje, že řecká historiografie je nedokonalá a že Židé mají přesnější záznamy a přesnější metody uchovávání svých dějin. Argument obrací: ani v nejstarších židovských letopisech se nemluví o Řecích, což může dokazovat mládí řeckého národa (z chronologie Egyptských dějin egyptského historika Manethóa vypočítává, že Židé přišli do Egypta skoro tisíc let před trójskou válkou). Josef pak dokazuje zásluhy židovského zákonodárce Mojžíše, od kterého se prý učili svým názorům na Boha řečtí filozofové.

Justin si byl hodnoty starobylosti a handicapu novotářství vědom a poukazoval na to, že řečtí filozofové vycházejí ze starší tradice moudrosti, jejímž nejranějším představitelem byl právě Mojžíš a proroci. Justinův žák Tatianos později dokazoval, že tito proroci jsou starší než Homér. Youngová (s. 52–56) předpokládá, že Justin i Tatianos takto odpovídali právě na obvinění křesťanství z novátorství, neboli z toho, že nemá oporu u řecko-římských klasiků. Jejich apologetickou strategií bylo přivlastnit si starodávnou židovskou sbírku posvátných textů jako základních dokumentů a klasiků křesťanů.

V tomto byla Justinova strategie odlišná od Markiónovy. Markión vsadil na sílu nové náboženské zkušenosti a nebál se obvinění z novátorství. Proto neuznával nejen tradici řecko-římské literatury a kultury, nýbrž ani starobylou tradici židovskou. Justin naproti tomu dokazoval, že křesťanství je pokračováním a naplněním starobylé židovské tradice a že je původnější a pravdivější než tradice řecké filozofie. Přivlastnil si tedy jednak židovská Písma, jednak si ponechal prestižní označení "filozof". Pokud si však chtěli křesťanští apologeté přivlastnit židovskou starobylost a nárokovat pro sebe židovské texty jako svou vlastní literaturu a svou vlastní tradici, museli toto vyvlastnění ospravedlnit. Jakousi obhajobou křesťanské interpretace židovské literatury je Dialog s židem Tryfónem, v němž se obhajuje výhradní nárok křesťanů určovat pravý smysl židovských textů.

Důkaz naplněním proroctví

Justin svou metodou navazuje na lukášovskou tradici (jak předpokládá i Wendelová, 2011). Lukášovské texty znají jednak princip čtení Písma z hlediska naplnění mesiánských proroctví Ježíšem, jednak ve Štěpánově řeči ve Sk 7 ukazují kontinuitu i diskontinuitu křesťanství ve vztahu k židovství. Křesťané jsou v Lukášových textech nahlíženi jako dědici židovské tradice a pokračování židovských dějin, avšak nikoli na základě kulturní kontinuity, nýbrž na základě uznání Ježíše jako židovského mesiáše.

V tomto můžeme vidět další protiklad mezi Justinem a Markiónem. Markión kladl důraz na divy a zázraky, které konal Ježíš a apoštolové a na zázračnost vzkříšení, a těmito zázraky legitimizoval nové náboženství. Justin naproti tomu vsadil při legitimizaci křesťanství na historickou kontinuitu se židovstvím a jako hlavní argument používal argument naplnění proroctví. Pro Justina stejně jako pro Lukáše je Ježíš klíčem k porozumění Písmům, který učí vnímat Mojžíšův zákon jako předobraz budoucí skutečnosti. V tomto Justin navazuje na Pavla a Barnabášův list: vtělení Krista je klíčem k porozumění pravému smyslu Písem, který Židé nepoznali, protože je interpretují pouze literně v jejich doslovném a historickém smyslu. Jako referenčního textu pro důkaz naplnění proroctví Justin užívá textu evangelií, které nazývá "vzpomínky apoštolů"(apomnémoneumata tón apostolón). Používá je tedy jako spolehlivé historické dokumenty, nikoli jako posvátné texty.

Židé začali v reakci na křesťanskou exegezi a v obraně proti ní dokazovat, že různá mesiánská proroctví, která křesťané vztahovali na Krista, se už dávno naplnila ve starších dějinách Izraele. S touto interpretací Justin také počítá a polemizuje s ní. Když pojednává o výkladu Žalmu 110 (srov. Dialog. 33–34.), předpokládá, že Tryfón ho bude vztahovat na historického krále Ezechiáše, a chce dokázat, že tato reference je chybná. Proto z žalmu vybírá verš "Ty jsi kněz navěky podle Melchizedechova řádu" a upozorňuje, že král Ezechiáš nebyl kněz a už vůbec ne kněz navěky, a trvá na tom, že verš vypovídá o Kristu. Dále přechází k Žl 72, který by Tryfón vztahoval na krále Šalomouna a dokazuje, že žádná z jeho předpovědí se nenaplnila na Šalomounovi: neuctívali ho všichni králové, nevládl až ke koncům země, nenechal nepřátele lízat prach.

Kristologický výklad prorockých textů byl klíčovou částí procesu přivlastnění si židovských Písem, ale křesťané zároveň potřebovali interpretovat ambivalentním pohledem celou židovskou minulost: jednak pozitivně, aby si mohli pro sebe nárokovat starodávné židovské dědictví, jednak negativně, aby popíráním židovských tradic mohli ospravedlňovat vlastní existenci. Justin totiž na rozdíl od Markióna trvá na tom, že Bůh křesťanů je totožný s Bohem Židů, ale Zákon vyhlášený na Chorebu prohlašuje za "starý" a připisuje ho pouze Židům; "nový" Zákon je univerzální a platí pro všechny. Zde u Justina se poprvé objevuje rozlišení "starý" a "nový zákon", ale ještě se nevztahuje na dvojici sbírek textů. Křesťané jsou pravý Izrael a toto má rozhodující dopady pro výklad Písma.

Justin při kristologickém výkladu starozákonních textů užívá testimonií, aniž by si všiml, že jejich text je redakčně modifikovaný, aby lépe odpovídal křesťanskému smyslu. Vytýká například Židům, že vypustili z Žl 95,10 výraz „dřevo“, který byl však křesťanskou interpolací (srov. Dialog. 73). Limitem Justinovy exegeze, podobně jako u dalších autorů této doby, je tedy nedostatečná kritičnost a chybějící filologická průprava. Justin přitom věřil, že předává apoštolskou tradici výkladu Písma a že tato apoštolská exegeze se odvozuje od Kristova učení (srov. Dialog. 76,6). Předpokládal, že se Ježíš zjevil apoštolům po vzkříšení a učil je studovat proroctví podobně, jak to prezentuje Lukáš na konci svého evangelia, když Ježíš doprovází učedníky do Emauz.