Portréty slovenských divadelních autorů

(17. září 1974 - 22. srpna 2013)

Slovenský režisér, dramaturg, herec, autor.

Dětství a mládí

Narodil se 17. září 1974 v Zelenči (Linči), obce nedaleko Trnavy, do rodiny Víta Bednárika a Rozálie Bednárikové, rozené Chladné. Otec Vít působil jako spojař za Slovenského národního povstání ve Starých Horách (jižní úpatí Velké Fatry), zde se s Rózkou také seznámil. Rózka Chladná pocházela z hornické rodiny. Chladní se vyznamenali za druhé světové války, kdy ukrývali židovskou rodinu Bodnerových a pomáhali partyzánům. Po válce obdrželi vyznamenání Spravedliví mezi národy.

Po svatbě se Bednárikovi usadili ve Vítově rodném Zelenči. Otec byl silně věřící, se zápalem hrál na varhany a stal se prvním zdejším učitelem. Rozálie byla taktéž učitelkou, vedla dětský sbor a zastávala funkci předsedkyně Červeného kříže. Postupem času se rodina stala středobodem kulturního a společenského života v Zelenči.

Jozef byl druhorozeným synem z pěti dětí. Jeho sourozenci byli Janko, Vítek, Julka a Rózka. Nejstarší Milan po porodu zemřel. Cílem rodičů bylo vychovat rovné a čestné lidi. Ačkoliv právě stáli za katedrou, nedostávali jejich potomci žádné úlevy. Jožko, jak mu v rodině říkali, se odmalička vzpouzel. Byl zvídavý, rýpavý, všechno komentoval. Po otci zdědil tvrdohlavost, která mu vydržela až do dospělosti. V rámci rodiny měl nepřátelský vztah s máminou sestrou Annou Liliózou Chladnou. Silně věřící žena nenechala na svém synovci jedinou nit suchou, v dalších letech se ho snažila nejrůznějšími způsoby odvést od života umělce a nasměrovat ho na jí vytyčenou cestu faráře.

Už od mala zbožňoval jídlo, nejraději měl nudle s mákem, u oblíbené knihy dokázal spořádat i několik kompotů v řadě. Sportu a manuální práci se vyhýbal. Už kdysi se v něm probouzeli režisérské sklony, nepohodlnou práci organizoval tak, aby nemusel dělat nic.  

První zkušenosti s divadlem čerpal již v Zelenči. Otec pravidelně pořádal hudební večery, Rózka založila divadelní soubor. Jožko byl přítomen celému procesu vzniku inscenace. Jako herec se účastnil každého představení. S radostí se spolužáky nacvičoval scénky na rodičovská sdružení.

Studium

ŠUP

Jeho nadšení pro umění vyústilo k podání přihlášky na Školu uměleckého průmyslu. Přijímací zkoušku z kreslení zvládl hravě a na školu byl přijat. Již ve čtrnácti letech se mu otevřel svět osobitosti, volnomyšlenkářství a svobody. Velký svět Bratislavy. Věřící rodiče jeho profesním směřováním nebyli příliš nadšeni, nejhůře to nesla Anna Lilióza. Jožko se sice svým způsobem vymezoval proti církvi, za věřícího se ale považoval. Věřil svým vlastním způsobem.

Tou dobou zastával funkci ředitele Jozef Brimich, který se snažil tuto oázu svobody všemožně ubránit před vlivy režimu. Bednárikovým oblíbeným profesorem se stal Rudolf Fila, s jehož názory se ztotožnil a stal se mu vzorem. Na škole také potkal svou první lásku, Vieru K., zůstala však platonickou.

Mezi spolužáky byl bavičem, záběr jeho zájmu byl široký, pozornost získával svým charismatem, kam přišel, tam okouzloval. Pro pobavení recitoval úryvky knih či pronášel trefné citace. Odjakživa miloval knihy a film. Nejednou od rána vyčkával před antikvariátem na nejnovější české překlady. Zamiloval si filmy jako Uhrovo Slunce v síti či Obchod na Korze. Když byl v kině někým vyrušován, pěkně peprně, po bednárikovsku, ho okřiknul.

Střední školu, obor výtvarnictví-aranžérství, dokončil maturitní prací s názvem Výloha s vietnamskými koberci. Tou dobou hráli s Dušanem Jamrichem, kterému přezdíval Tyčinka, v ochotnickém souboru Divadlo mezi rampami (L'uba Vajdička, Stano Párnický), uváděli Machiavelliho Mandragoru. S touto inscenací poprvé procestoval republiku. Ještě před maturitou byl přijat na VŠMU. Tak se stalo, že od výtvarnictví přešel k divadlu.

VŠMU

Roku 1966 nastoupil na Vysokou školu múzických umění v Bratislavě, obor herectví. Mezi jeho profesory patřili Karol L. Zachar, Martin Huba či Viliam Záborský. Znalosti pojímal s plným zaujetím, mnoho toho již díky své vášni ke knihám znal. Herecky se prvně projevil ve filmu K. L. Zachara Rok na vsi, do kterého byly studenti najati jako komparzisti. Účinkoval i v dalším Zacharově počinu, a to sice v Nestroyově Strachu z pekla, ve kterém ztvárnil roli Ignáce. V roce 1967 se spolužáky zahráli Cyrana z Bergeracu, Beďo hrál Paštičkáře.

Kritika mu nepředvídala zářnou hereckou budoucnost, on se však svým odhodláním snažil tato proroctví zvrátit. Jožko byl malého vzrůstu a korpulentních tvarů, neustále tak bojoval s vlastním tělem, které se snažil plně ovládnout. Kvůli jeho tělesným předpokladům mu byly souzeny role komorníků a komických tlouštíků. S tím, že role zamilovaných tragédů mu zůstanou odepřeny, se smířil. Nevadili mu zkoušky do noci, detailní a stoprocentní příprava mu pomáhala v boji s trémou. Často se schovával pod jevištěm, kde meditoval a koncentroval se. Dokázal tam prosedět i celé hodiny. Už tehdy měl při práci nutkání vydat ze sebe to nejlepší. Možná se snažil až příliš, při premiéře Misantropa v Redutě (1970) byl označen za silně přehrávajícího.

Reputaci si však napravil absolventskou inscenací. Předvedl se jako Král Ubu ze stejnojmenného dramatu Alfreda Jerryho. Inscenace byla zamýšlena jako satira na okupaci států Varšavské smlouvy. Role mu sedla na tělo, diktátora maloměšťáka ztvárnil skvěle. Z Králem Ubu se studenti zúčastnily festivalu ve francouzském Nice, který vyhráli. Za odměnu jim byl zprostředkován čtyřdenní zájezd do Paříže. Jožku nejvíce zaujala pařížská Opera. Byl jednak uchvácen operním žánrem, druhak bezmezně obdivoval malíře Marca Chagalla, jehož prací je budova vyzdobena.

Před dokončením studia si zahrál epizodní roli Strážce v tragédii Herodes A Herodias, která byla uvedena k 50. výročí založení Slovenského národního divadla.

Herectví

Nitra

Když mu přátelé tvrdili, že má v SND pracovní nabídku, nevěřil jim. Pak už bylo pozdě, vzali jiného. Podal si tedy přihlášku do Martina, věřil, že bude přijat. Tak se ovšem nestalo a nakonec skončil ve Vojenském uměleckém souboru. S kolegy Norou Kuželovou a Vlado Bartoněm vymysleli inscenaci založenou na commedii dell'arte, Beďo hrál Capitana. S inscenací projezdili a pobavili celou republiku.

Po vojně se hlásil do Divadla Andreje Bagara v Nitře. Prošel přes stranické výběrové řízení a byl přijat. V Nitře se sešla skupina lidí, kteří si k sobě rychle našli cestu. Včetně Evy Matejkové a Martina Slováka, se kterými se znal ze střední školy. Právě toto jeviště zůstalo Beďovi srdeční záležitostí.

I přes přátelské prostředí se projevovali Jožkovi samotářské sklony. Pronajal si vlastní byt, často se vytrácel, s nikým se nedělil o své soukromí. Co bylo za dveřmi jeho bytu věděl jen on sám.

Roku 1972 měli premiéru hry Ivana Bukovčana První den karnevalu. Bednárik v ní poprvé úspěšně ztvárnil tragickou roli, čističe bot Pepeho. V jeho další práci ho ovlivnila inscenace Muž jako muž (Galy Gay), jejíž scénu vytvořil Ladislav Vychodil. Zásadní osobnost slovenské scénografie Beďu velmi inspirovala. Poetika, barvitost... každé Vychodilovo slovo ho fascinovalo.

Objevil se také v muzikále Jánošík aneb Na skle malované. Zhostil se role Vypravěče. Dále soubor zahrál Goldoniho Lháře , Beďo se objevil v roli Harlekýna. Roku 1975 pod vedením Juraje Svobody nazkoušeli hru G. Gorina Zapomeňte na Hérostrata! V roli tyrana Hérostrata exceloval. Za Galyho Gaye a Hérostrata obdržel Cenu Janka Borodáče.

Ten samý rok se ujal své první režie. Jednalo se o inscenaci komedie Věštec. Protože bulharský režisér onemocněl, padla volba na Bednárika. Následovalo Shakespearovo dílo Oko za oko. Ztvárnil postavu Lucia. Odjakživa obdivoval Shakespeara, ale měl před ním i přirozený respekt. Obdobný vztah měl i k Čechovovi.

Roku 1979 ztvárnil roli Samsova v Romeu a Julii, další byl Lišák Volpone od Bena Jonsona.

Režie

Z-Divadlo

Mimo Nitru se Bednárik věnoval divadelní činnosti i v rodném Zelenči. Maminka Rózka v Zelenči vedla divadelní soubor s pracovním názvem Divadelní ochotnický soubor. Nejprve pomáhal mamince s organizací, poprvé spolurežíroval Oklamaného manžela od Moliéra. Pod Bednárikovou taktovkou se z ochotníků stávali praví herci. Choreografkou mu byla Eva Matejková z Nitry. I když neustále přejížděl ze Zelenče do Nitry a zpět, nikdy zkoušení neodbyl. Vše měl pečlivě zaznamenáno, ve všem se orientoval, vše si pamatoval.

Bednárik byl puntičkář. Přičítal to svému znamení Panny, ačkoliv na horoskopy nevěřil. Jeho smysl pro detail a tvrdohlavost se projevovaly při zkouškách. Když někdo nehrál na sto procent či zapomněl text, nešel pro jadrnou nadávku daleko. Nejraději měl kosočtverce s čárkami. Vždy to však bylo pro dobro věci, snažil se z herců dostat maximum a to také dostal. Pro něho slovo ,,nejde“ neexistovalo. Když se herec vzpouzel, následovala názorná ukázka režisérova, a to včetně salta nebo operní árie.

V roce 1976 se přejmenovali na Z-Divadlo (Zeleneč, zábava, zájem, zelenáči). Ve stejném roce nacvičili Chlubivého Vojína. Zkombinoval antické prvky s hudbou Bizeta a Offenbacha. Zúčastnili se celostátního festivalu ochotnického divadla Jiráskův Hronov. Následovalo Ze života hmyzu od Čapka. Důraz byl kladem především na vizuál a lidskou představivost, vše bylo ohraničeno Beethovenem v beatovém kabátku. Soubor za tento počin obdržel Jurkovičův stříbrný věnec. Pro Bednárikovy inscenace bylo více než typické užití hudby. Bez obav míchal všechny žánry, jak sám říkal, měl rád všechno kromě dechovky.

Roku 1978 se zúčastnili festivalu ve Villachu s komedií Dobrý konec vše napraví. Bednárik tak své shakespearovské ambice vyzkoušel v rámci amatérského divadla. V Rakousku měli úspěch. Následovala dramatizace Gogolových Mrtvých duší. Vyhráli na přehlídce ve Spišské Nové Vsi. V této inscenaci se objevilo typicky bednárikovské líčení - bílý obličej a černé oči. Scéna byla v odstínech hnědé a modré, inspiroval se obrazem Mrtvé duše, který viděl v Louvru. Touto inscenací se také zrodila jedna z hvězd souboru, poprvé si zahrála Pepka Slobodová.

S Kuličkou se podívali do Paříže. S Donem Juanem (Tirso de Molina) do Monaka. Jako první Slovák se setkal s Grace Kelly. Procestovali mnoho destinací (Belgie, Moskva, Rumunsko,...) nakonec se dostali i do Tokia. Bednárik odjakživa obdivoval japonské divadlo a kulturu. Hráli zde Kuličku a ačkoliv nikdo v hledišti nerozuměl jedinému slovu, obecenstvo nadšeně tleskalo.

Roku 1985 se dostalo na Matku Kuráž, jednu z nejpovedenějších inscenací souboru. Hlavní roli ztvárnila Pepka Slobodová. Následovala Kafkova Proměna. Kvůli režimu, bouřícímu se proti intelektuálnímu Kafkovi, ji Bednárik přetvořil v lidovou záležitost pojmenovanou Proměna aneb O tom, jak se jednoho dne probudil pan Řehoř Samsa ve své posteli a zjistil, že se proměnil v obludný hmyz. I mimo režim bylo Bednárikovým hlavním cílem, aby jeho inscenaci každý pochopil. Mnozí ho hanili za přílišnou doslovnost. Beďo ale chtěl tvořit tak, aby porozuměli i jeho rodiče ze Zelenče. Chtěl předávat emoce, vzbuzovat silné dojmy, předávat poselství. K tomu mu dopomáhala hudba a choreografie s umělecky vybičovanou scénou a kostýmy. Přehnaná zdobnost a stylizovanost někdy vedla až ke kýči.

Poslední inscenací souboru pod Bednárikovým vedením byl Impresário ze Smyrny od Goldoniho. Zapojil playback, herci ,,zpívali“ árie z Madame Butterfly či Carmen. Bednárik se opět pohyboval na hranici vkusu.

Soubor pak nadále ve své činnosti pokračoval. Bez Joži už ale nedosáhli takových úspěchů.

Počátky profesionální režie

Beďo se vrátil do Nitry. Jeho první profesionální režií byl Dům Bernardy Alby od Federika Garcii Lorky. Tíživá hra v surových kulisách domu smutku a utrpení. Inscenace byla vyslána na festival Divadlo národů v Sofii, kde sklidila úspěch. Toužil režírovat velkého Shakespeara. Vybral Tita Andronica. Snažil se vyvolat mrazení po těle. Předlohu přepracoval, stvořil paralelu na současnou politickou situaci. Způsob inscenování byl na svou dobu průkopnický. Na Československé scéně to bylo něco zcela jedinečného. Jednalo se o jednu z nejlepších inscenací u nás.

Roku 1982 odešel poprvé hostovat do Martina. Zrežíroval Marlowova Fausta. Scéna představovala sterilní psychiatrickou léčebnu, spojenectví s ďáblem Fausta dovede k šílenství. Následovaly Euripidovy Trójanky. Bednárik se v nich soustřeďuje na oběti války, ženy a děti. Zazářila především Eva Matejková v roli Hekaby.

Roku 1986 v Nitře uvádí Lady Macbeth Mcenského újezdu s Kateřinou Izmajlovou v hlavní roli. Ten samý rok byl titulován zasloužilým umělcem.

O rok později zavítal do Slovenského národního divadla. K inscenování vybral svého oblíbeného Lorcu a hru Krvavá svatba. Bednárik měl blízký vztah k lidové kultuře, v Lorcovi nacházel obdobnou poetiku, kterou znával z babiččiných vyprávění. SND jeho počin přijalo jak s nadšením, tak opovržením. Novátorství na poli divadelnictví mu však nemohl upřít nikdo.

Následovala éra Bednárikovy pohádkové tvorby. V Nitře nastudoval Maeterlinkova Modrého ptáka, vsadil na své vnitřní dítě, na hravost a fantastično. Vše doplnil písněmi. Dále zvolil rytířskou pověst o Kateřině z Heibronnu či Shakespearovu Zimní pohádku.

Hudební divadlo

Bednárik odjakživa zbožňoval operu. Neměl však potřebné hudební vzdělání (ačkoliv partitury znal do poslední noty), průnik do tohoto žánru tedy nebyl toliko přímočarý. Roku 1989 přistoupil ke své první operní režii, vybral Fausta a Markétku od Gounoda a uvedl ho s podtitulem Cirkus svět. Významnými spolupracovníky mu byli kostýmní výtvarnice L'udmila Várossová, scénograf Ladislav Vychodil a choreograf Libor Vaculík, kteří s ním spolupracovali i na mnoha dalších inscenacích. Každému nechával prostor k tvorbě, nicméně do jimi vytvořených návrhů pak aktivně zasahoval a zhmotňoval v nich své režisérské představy. Bednárikovi imponovala jarmareční a snová atmosféra kusu, toužil po opeře moderní a pohybové. Tento přístup však příliš nevítali přívrženci klasického operního inscenování. Nadšení ovšem převládlo a premiéra byla oceněna ohlušujícím a dlouhotrvajícím potleskem.  Následně vycestovali na festival do Edinburghu, který vyhráli.

Souběžně s vyvrcholením Sametové revoluce vrcholila i jeho druhá operní inscenace ve Státním loutkovém divadle, kde nastudoval Mozartovu Kouzelnou flétnu. Bednárik se stavěl mimo politiku, nechtěl se jí nijak nechat ovlivňovat. Jeho primárním zájmem bylo vždy divadlo, kterému věnoval svůj veškerý čas a životní zápal.

Biblické hry

Bednárik, ačkoliv nebyl typický věřící, měl silný vztah k Bibli. Už od mala si s nadšením pročítal biblické příběhy, ve kterých nacházel krásu životních pravd. Rozhodl se je předat prostřednictvím Hry o umučení a slavném vzkříšení Pána a Spasitele našeho Ježíše Krista, kterou uvedl v Nitře. Nejednalo se o hru nábožensky moralizující, snažil se i nevěřícímu přiblížit ony výjevy o životě a smrti, lásce a soucitu tak, aby se v nich mohl každý najít dle libosti.

V televizním cyklu, v jehož rámci již uvedl pohádky z nejrůznějších koutů světa, se rozhodl nastínit příběhy biblické. Svou trilogii nazval Trpký vůz naděje. Jednalo se o vagón mířící do koncentračního tábora, v němž Chava vypráví příběhy z Bible svým malým posluchačům.

Zásadním pak bylo zpracování samizdatového dramatu A. M. Volodina Ježíšova Matka s Emílií Vašáryovou v hlavní roli. V televizní inscenaci se z mýtu snažil udělat srozumitelný příběh o vdově po tesaři se čtyřmi dětmi, která ztrácí svého milovaného syna. Tvrdil, že na Pannu Marii se musí nahlížet jako na vlastní maminku. On sám na svou matku pohlížel jako na nejdůležitější ženu svého života. Byla mu vším. Snažil se tedy Marii polidštit. Kvůli této inscenaci, jinak přijímanou velice kladně, se na dlouhou dobu odcizil svému silně věřícímu otci.

Po příchodu na Novou scénu se vyznamenal svou první rockovou operou Evangelium o Marii. Roli Ježíše alternoval Maťo Ďurinda, Pavol Habera a Peter Slivka. Kritika Evangelium označila jako kýč, s tím si však Bednárik hlavu nedělal. Představení byla vyprodaná, slavil úspěch.

Hudba a tanec

Jakmile objevil kouzlo hudebního divadla, činohra ho již nepřitahovala. Roku 1993 připravil na Nové scéně muzikál Grand hotel. Jednalo se o spleť příběhů specifických postaviček, které přišli hledat smysl života do Grand hotelu Berlín. Na jevišti představil obraz o životě a smrti, ztvárněný jak činoherně, tak pěvecky či baletem. Ve stejném roce uvedl muzikál Pokrevní bratři. V inscenaci se mimo jiné objevila Zdena Studenková. Opět došlo k symbióze všech tří složek.

Bednárik mimo knihy a film miloval cestování. Ve svém diáři měl pečlivě naplánováno, i rok dopředu, kam který den vycestuje. Na každé své výpravě do světa se snažil zhlédnout co nejvíce představení a vstřebat maximum kulturních zážitků. Tak nepřetržitě čerpal inspiraci pro svá představení.

Roku 1993 si přišel na Novou scénu pražskou vyzkoušet režii baletu. Pokud pro operu neměl dostatečné vzdělání, pro balet to platilo dvojnásob. Bednárik neznal baletní terminologii, stejně však věděl, co by se mu na jakém místě líbilo. Jeho představám dával formu choreograf Libor Vaculík. Společně stvořili balet Malý pan Friedmann podle novely Thomase Manna a Psycho dle stejnojmenného filmu Alfréda Hichcocka. Zkoušky nebyly jednoduché, křehké baletky nebyly zvyklé na Bednárikovy svérázné způsoby. Úspěch při premiéře však ono strádání předčil.

Další rok se rozhodl uvést operu Romeo a Julie v Národním divadle v Praze. V té době už byl na české scéně dobře znám, zvědavost, co jeho další baletní inscenace přinese, rostla. Bednárik na scénu umístil výtah, automobily, sólisté jezdili na bruslích, typickým doplňkem byli dva tanečníci, představující Hněv a Nenávist. Bednárik premiéru přečkával jako obvykle v šatně. Objevil se až při konečném potlesku, pak zase zmizel neznámo kam, jak už bylo jeho zvykem. Premiéry se mimo jiné zúčastnili jeho rodiče, kteří na něho byli poprvé opravdu pyšní. V hledišti seděl i někdejší prezident Václav Havel, který mu přišel osobně pogratulovat.

Následoval muzikál Jozef a jeho barevný plášť od Andrew Lloyd Webera a Tima Rice, příběh ze Starého zákona, opery Nápoj lásky, Hoffmanovy povídky či Don Quijote a mnoho dalších hudebních kusů.

Stěžejním bodem v jeho tvorbě se stal muzikál Dracula z roku 1995. Námět zpracoval Richard Hes, Bednárik spolu s textařem Zdeňkem Borovcem napsal libreto a hudbu složil Karel Svoboda. Kostýmy vymyslel výtvarník Theodor Pištěk (Oscar za kostýmy k filmu Amadeus). Představitelem hlavní role se měl stát Daniel Landa, kvůli zranění ho však nahradil doposud neznámý Daniel Hůlka. Ačkoliv jejich práce při zkouškách byla nejednou vyhrocena snůškami nadávek, Hůlka Beďu dodnes považuje za svého divadelního otce. Dalšími účinkujícími byli například Lucie Bílá, Jiří Korn či Leona Machálková. Premiéra se konala v někdejším Paláci kultury. Poutavý námět, výprava, hudba, taneční choreografie, vše přispělo k tomu, že muzikál sklidil nebývalý úspěch. Dnes je již považován za muzikál kultovní.

Po Draculovi se usídlil v Česku. Zatímco zde ho obdivovali, na Slovensku byl přebytečný. Ve Státní opeře nastudoval Rossiniho Turka v Itálii. Inscenace byla lehká, exoticky laděná a mimo jiné oslavovala gurmánství.

Na Slovensko se vrátil s Verdiho operou Don Carlos. (SND). Chtěl tak vzdát hold velkému skladateli. Ovšem ještě před premiérou mu zemřel otec, což Bednárika těžce zasáhlo. Vyrovnal se s tím však po svém, ještě zvýšil své pracovní nasazení.

V Košicích připravil muzikál Oliver! Zkoušky, řečeno s nadsázkou, neblaze zapůsobily na Bednárikovi nervy, pro puntičkáře byla práce se třinácti malými chlapci vyčerpávající.

Do Prahy se vrátil s dalším muzikálem, tentokrát s Dvořákovou Rusalkou. Po Draculovi však následovala studená sprcha. Ačkoliv hvězdně obsazený (Bára Basiková, Petr Muk, Kamil Střihavka), u českých vlastenců budil pobouření. Byl obecně označen za hanobitele Dvořákova odkazu. Muzikál byl uveden v Divadle Milénium, po dvou letech byl však stažen.

Úspěch teď zažíval pro změnu na Slovensku. V Nitře uvedl muzikál Šumař na střeše. Spojil tak svou fascinaci židovstvím s milovaným muzikálem. Předvedl sobě vlastní humor s tragikou, inspiroval se svým oblíbeným Chagallem. Lpěl na detailech, nejedl, nespal. Jako vždy věnoval přípravě veškerou svou energii.

Následovala Carmen v Národním divadle v Praze. Za svou Carmen si zvolil Dagmar Peckovou. Ta v roce 1999 získala za roli Thálii.

V roce 2000 přišel další muzikálový úspěch – Johanka z Arku. Byla uvedena v divadle Ta Fantastika Lucie Bílé, která s Bárou Basikovou alternovala hlavní roli. Hudbu složil Ondřej Soukup a text napsala Gábina Osvaldová. Bednárikovi v Johance chyběl rádiový hit, který měl v Draculovi (Jsi můj pán). Soukup s Osvaldovou se nenechali zahanbit a předčili Beďova očekávání. Vznikla píseň Most přes minulost. Když ji poprvé uslyšel, rozplakal se. Lucie Bílá získala v roce 1999 za svou roli Johanky Thálii.

Jeho dalším muzikálem byl Monte Cristo. Jednalo se o produkci velikých rozměrů. Už jen kostýmů bylo nad tři sta padesát, scéna byla třináctkrát větší než ta pro Johanku. Kritici mluvili o komerční záležitosti, což se zřejmě nedá popřít. Úspěch byl veliký a představení hrané sedmkrát týdně bylo stále vyprodané.

V roce 2001 mu ale zemřela maminka, nejdůležitější člověk v jeho životě. Vyčítal si, že netrávil dost času doma, dokud byla máma ještě naživu.

Po velkém Monte Cristovi v Praze se vrátil do své domovské Nitry, kde nazkoušel muzikál Řek Zorba. Měl tak blíž do Zelenče ke svým sourozencům.

V SND pak na vyžádání připravil klasičtější inscenaci opery Dona Giovanniho. Bednárik zařadil Mozartova Giovanniho mezi opery nevzpurné, tedy ty, které by byly jakoukoli reinterpretací znesvěceny. Poddal se svému respektu a neexperimentoval. Kostýmy byli historicky výpravné, vše bylo zahaleno do červené, cítit byla jeho momentální obsese smrtí.

Dále uvedl Mistrovské lekce Marie Callas s Emílií Vašáryovou v hlavní roli. Monodrama o lásce, disciplíně a osamění velké operní divy. Na Bednárikovy poměry se jednalo o klidnou inscenaci bez přidaného tance a hudebních experimentů. Vašáryová dostala v roce 2002 ocenění Dosky.

Na Novou scénu se vrátil s muzikálem Klec Bláznů. Komedie, která groteskním způsobem poukazuje na život gayů. Bednárik se otevřeně hlásil jako příznivec gay komunity, sám do ní však podle vlastních slov nepatřil. V muzikále si zahráli Csongor Kassai či Viktor Horján.

Roku 2003 pak v SND uvedl Cerentolu od Rossiniho. Operu zasadil do prostředí posilovny, postavy byly oblečeny do dobových kostýmů, nechyběl ani tanec. Jednalo se o čistě bednárikovsky bláznivou záležitost.

V divadle Aréna s Jurajem Kukurou připravili Židovskou noc, pásmo židovských písní, filmů a jídla.

Do Nitry se pak vrátil inscenovat první původní slovenský muzikál Adam Šangala. Libreto napsal Jozef Pašték, hudbu Vašo Patejdl a text Kamil Pateraj. Soubor v divadle už byl však omlazený, příliš známých tváří už Bednárik nepotkal. Výsledkem byl nicméně další velký bednárikovský muzikál.

Roku 2004 nazkoušel v SND operu-frašku Dceru Pluku od Donizettiho. Poté přišlo kontroverzní Donaha!, jeho první džínový muzikál. Ve stejném roce nazkoušel muzikál Kabaret, který se tou dobou uváděl na sedmi světových scénách. Podle vlastních slov jeden z nejtěžších muzikálů, na kterých se podílel. Už jen proto, že nekončí šťastně. Je bouřlivý, ale zároveň chmurný.

Jeho prvním interaktivním divadlem byla Rocky Horror Show v divadle Aréna. Muzikál měl premiéru na Broadwayi doku 1972. Každý divák byl při představení hercem, sám Bednárik se ale nikdy nezúčastnil.

V SND pak nastudoval Turandot od Pucciniho s Evou Urbanovou v titulní roli. Bednárik chtěl nejprve experimentovat, svými kolegy včetně Urbanové byl však přesvědčen, že lepší bude vsadit na klasiku. Vynahradil si to alespoň ve výpravě, nechybělo množství světýlek a hvězdiček.

Cítil, že jeho éra pomalu končí. V Nitře se rozloučil svým muzikálem Divotvorný hrnec. Inspiroval se verzí s Voskovcem a Werichem a filmovým zpracováním muzikálu od Coppoly.

V Praze spolu s Michalem Davidem a Liborem Vaculíkem nazkoušel muzikál Angelika. Přistoupil na to, že stvoří kýč, ale dělal to pro mámu. Angelika pokořila všechny české muzikálové rekordy v návštěvnosti.

I přes zřejmý konec své kariéry se ještě naposledy vrátil, aby ve Státní opeře v Praze uvedl Manon Lescaut od Pucciniho.

Miloval všechny své divadelní ženy, Carmen, Manon,… v soukromém životě mu ale na vztah nezbyl čas. Mimo jiné tvrdil, že by s ním žádná nevydržela. Ženou jeho života tak zůstala navždy jeho máma.

Konec kariéry

Bednárik se po odchodu z divadel objevil v páté sérii Let's dance jako porotce. Jak už bylo jeho zvykem, na svou funkci se pečlivě připravoval a tance studoval. Profesionálně jim neporozuměl, bavilo ho však sledovat a vnímat pohyb, vyzařování a atmosféru při tanci.  

Založil Šansonový klub. V roce 2011 se konal první Šansonový večer. Každému účinkujícímu vybral písně na míru, takové, které požadují herecké procítění. Zazpívalo mnoho předních slovenských interpretů. Klub pak hostoval i v Praze či Curychu.

Bednárik se také stal spoludramaturgem a režisérem muzikálového festivalu v Brusně, později dokonce jeho patronem.

Jozef Bednárik byl už delší dobu nemocen, návštěvu lékaře však odmítal a své zdravotní problémy přecházel. Chtěl cestovat, poznávat. Jednou se zpozdil na poradu, dalšího dne byl svým synovcem Lukášem Lukačovičem nalezen ve svém bytě ve špatném stavu. Byl odvezen do nemocnice, ale za tři dny, 22. srpna 2013, zemřel. Příčinou smrti byl prasklý žaludeční vřed a následné selhání srdce.

(autorka hesla: Bára Viceníková)