Portréty slovenských divadelních autorů

Marián Amsler

 (*1979)

Současný slovenský divadelní režisér, dramaturg a spoluzakladatel Divadla Letí. 

„Myslím, že nestačí jen vyprávět příběhy, vždy musí zaznít názor. Myslím, že divadlo má sílu měnit lidi.“

Vystudoval divadelní dramaturgii a následně postgraduální studium v oboru činoherní režie na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. Od roku 2008 působil jako interní režisér v brněnském HaDivadle. Po odchodu Luboše Baláka roku 2010 působil v divadle nadále jako umělecký šéf až do června 2015. V září téhož roku se pak stal uměleckým šéfem bratislavského divadla Astorka Korzo ´90, jímž je až do současnosti.

Vstup do profesionálního divadelního života předznamenala jeho absolventská inscenace Platonov z roku 2003, s níž téhož roku navštívil brněnský festival Setkání/Encounter a pak i pražský Zlomvaz. Tam ho Miroslav Krobot vyzval k režijní spolupráci s jeho absolventskými studenty na inscenování Plastelíny Vasilijeva Sigareva (posléze i k spolupráci s Dejvickým divadlem). Právě tito absolventi společně s Marianem Amslerem, dramaturgem Danem Přibylem a manažerkou Lenkou Stárkovou založili roku 2005 divadelní soubor pojmenovaný po hře současné ruské dramatičky Olgy Muchiny Letí, kterou s nimi Amsler inscenoval. 

Marian Amsler spolupracoval s několika českými divadly: kromě Divadla DISK a Dejvického i s Činoherním studiem v Ústí nad Labem, s brněnskou Redutou, se Západočeským divadlem v Chebu, s Klicperovým divadlem, s Městským divadlem v Kladně, s Divadlem J. K. Tyla, s Divadlem Petra Bezruče. Spolupracoval však i se slovenskými divadly, jmenovitě Slovenským národním divadlem v Bratislavě, s Divadlem Aréna tamtéž, se Slovenským komorným divadlem v Martině či s Divadlem Andreja Bagara v Nitře. 

Kromě inscenace Platonova, díky níž mu byl roku 2008 nabídnut půl úvazek v HaDivadle, inscenoval Amsler i další Čechovovy hry: Ivanova na VŠMÚ, Tři sestry v Činoherní studiu v Ústí nad Labem, Višňový sad v Astorce. V rozhovoru pro Divadelní noviny odpovídá na otázku, proč zrovna Čechov, následovně:

 „Myslím si, že jsou to jedny z nejlépe napsaných her. Nejenže jsou vystavěny s matematickou přesností, je tam navíc obdivuhodný mix tragiky a komiky, která tu dokonalou kostru překryje životností. A i když je na první pohled každá Čechovova hra o lásce, je za tím vždy nějaká nadstavba. Bohužel jich napsal málo a nedají se inscenovat pořád stejně.“

Také inscenoval několik dramat inspirovaných čechovovskou dramatikou: Jsem Kraftwerk Viliama Klimáčka a novou verzi Platonova Sežereš sám sebe v HaDivadle, Plantáž Davida Gieselmanna v SND nebo Fajčiarky a spasiteľky Anny Saavedry na VŠMÚ. Další jím inscenované ruské hry byly Táňa, Táňa, Letí a You Olgy Muchiny, Sny Ivana Vyrypajeva a Plastelína Vasilije Sigareva. Vztah k hrám z ruského prostředí získal díky známosti s rusofilem Lubomírem Vajdičkou. Inscenoval však i současné autory z jiných zemí jako například Falka Richtra, Michala Hvoreckého, Evu Maliti-Fraňovou, Davida Drábka a další. 

Za své inscenace Čechovových her Platonov, Ivanov a hry Anny Jablonské Pohania získal slovenskou cenu Dosky. Inscenace Platonov pak získala další ocenění na festivalech Zlomvaz v Praze, Setkání v Brně, také hlavní cenu poroty za inscenaci a za režii na Mezinárodním festivalu vysokých divadelních škol ve Varšavě. Za inscenaci You Olgy Muchinové získal cenu Literárního fondu a za režii hry Davida Gieselmanna Plantáž cenu nadace Tatra banky. Za dramatizaci románu Vyhnání Gerty Schnirch a její inscenaci dostal Cenu Divadelních novin.

Kromě dramatizace prózy Kateřiny Tučkové, zdramatizoval i román Honoré de Balzaca Lesk a Bída kurtizán a také Janou Eyerovou Charlotty Brönte. Po zkušenostech s dramatizacemi se rozhodl napsat původní hru On, kterou roku 2016 inscenoval v HaDivadle. 

V sezóně 2017/2018 je možné navštívit 5 Amslerových inscenací. Bang a Small Town Boy Divadla Letí ve Vile Štvanice, Kámen a bolest v brněnské Redutě, Vyhnání Gerty Schnirch v HaDivadle, Velký sešit v Divadle Petra Bezruče.

(autor hesla: Tomáš Blatný)

Rastislav Ballek

autor, režisér a dramaturg

[* 1971, Bánská Bystrica]

________________________________

jedna z otázek diváků, ze záznamu NetHovoru (18. září 2002)

Za divadlom ste už cestovali do Martina, Žiliny, Prešova. Vybrali by ste sa za ním aj do vesmíru?

Nie, vo vesmire nie su dramaticke situacie a herci.

________________________________

Rastislav Ballek studoval původně filozofii a sociologii na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě, odkud přešel na Vysokou školu múzických umění. Na Divadelní fakultě absolvoval obor režie v roce 1996. Během studií se seznámil s tou dobou též začínajícím dramaturgem (a spolužákem) Martinem Kubranem, s nímž později vytvořil několik inscenací, které se mj. orientovaly na zapomenutá a okrajová díla slovenské literatury. Po studiích pak společně začínali v prvních kamenných divadlech 

(Divadlo J. G. Tajovského, Divadlo SNP/SKD,…) a jejich spolupráce přetrvává dodnes. Podobně jako například stejně dlouho trvající spolupráce Kubrana s Martinem Čičvákem. Ballekovy a Kubranovy inscenace měly ohlas nejen u diváků, ale i v divadelních kruzích.

Po zhruba třech letech, kdy Ballek působil jako interní režisér v Martině (někdejší Divadlo Slovenského národního povstání, dnes Slovenské komorní divadlo) se přesouvá do Prešova, kde v Divadle Alexandra Duchnoviča, spolu s překladatelem a dramaturgem Vasiľem Rusiňákem, uvádí hry v rusínském jazyce. Nepočítáme-li pohostinské a jiné režie, setrvá Ballek nejdéle v Městském divadle v Žilině, kde v letech 2002-2009 působil jako kmenový režisér a dramaturg a v letech 2003-2006 i jako umělecký šéf. Za tuto žilinskou éru se mu však údajně nepodařilo překročit uměleckou kvalitu předchozích autorských inscenací. Nicméně, dříve či později jeho divadelní projekty (nejen z éry zdejšího divadla) začnou pravidelně hostovat na festivalu Divadlo v Plzni a dále pak reprezentovat slovenské divadelní umění na festivalech v zahraničí. V roce 2004 stál též u zrodu mezinárodního festivalu otevřených divadel – Žilinská svatojánská noc.

Divadla v Prešově, Martině či Žilině však nejsou jedinými scénami, kde Ballek tvořil a působil. Za svou kariéru prošel minimálně dalšími pěti městy (a k desítce divadel), včetně těch z České republiky. Nejpravidelněji tvoří a vrací se do Bratislavy a Brna. Za své umělecké působení dosud získal nad sedm ocenění (některé další kolektivně) a má za sebou více jak pětapadesát inscenací. (Dále viz přehledy s hypertextovými odkazy.)

přehled inscenací

řazeno dle divadel, dále chronologicky

• všechna divadla mají vlastní odkaz na své aktuální webové stránky
• slovenské inscenace lze dohledat na http://etheatre.sk/du_vademecum/ 
• některé/dostupné (červeně vyznačené) inscenace lze rozkliknout – detail inscenace

Divadlo Jozefa Gregora Tajovského, Zvolen

• 1994 – S. H. Vajanský, R. Ballek: Letiace tiene 

Vysoká škola múzických umení (Divadelná fakulta), Bratislava

• 1995 – S. H. Vajanský, M. Kubran, R. Ballek: Podivíni

– M. Dohnány: Odchod z Bratislavy

Divadlo Slovenského národného povstania (Slovenské komorné divadlo), Martin

• 1997 – S. H. Vajanský, M. Kubran, R. Ballek: Pustokvet
• 1998 – G. Vámoš, M. Kubran, R. Ballek: Atómy Boha
• 1999 – K. Royová, M. Kubran, R. Ballek: Bez Boha
• 2000 – R. Mankovecký, T. Ciller, R. Ballek: Tri prasiatka
• 2001 – P. Dobšinský, R. Mankovecký, R. Ballek: Popolvár najväčší na svete
• 2002 – E. Maliti-Fraňová: Krcheň Nesmrteľný
• 2008 – S. Mrożek: Tango

– L. N. Jégé, P. Pavlac, R. Ballek: Cesta životom

• 2013 – D. Drábek: Akvabely

Divadlo Alexandra Duchnoviča, Prešov

• 2001 – F. Schiller: Paraziti

– K. Horák: La Musica

• 2002 – J. Steinbeck, V. Turok: Rovina Tortilla

– K. Horák: Arbitráž

• 2003 – J. Bodnárová: Sobotná noc
• 2004 – W. Shakespeare: Hamlet
• 2006 – J. Drda: Čertovské roztopaše
• 2008 – E. Ionesco: Nosorožec

Mestské divadlo Žilina, Žilina

• 2001 – R. L. Stevenson, R. Mankovecký, R. Ballek: Dr. Jekyll, Mr. Hyde
• 2002 – T. Rosický, R. Ballek: Dlhý, Široký a Bystrozraký
• 2003 – V. Dyk: Zmoudření Dona Quijota

– W. Shakespeare: Sen noci svätojánskej (dramaturgie)

– M. Jan: Brána slnka (dramaturgie)

• 2004 – B. Ernest: Maľované na skle (dramaturgie)
• 2005 – C. Goldoni: Sluha dvoch pánov
• 2006 – N. Machiavelli: Mandragora (dramaturgie)
• 2006 – D. Evgenij: Cigáni idú do neba (dramaturgie)
• 2007 – Moliére: Lakomec (dramaturgie)
• 2008 – M. Uhde, M. Štědroň: Balada pre banditu (dramaturgie)
• 2010 – M. Walczak: (dramaturgie)

Divadlo Polárka, Brno

• 2003 – J. Swift, M. Kubran: Gulliverovy cesty

Divadlo Rokoko, Praha

• 2005 – A. P. Čechov, I. Volánková: 3sestri2005.cz 

Divadlo Aréna, Bratislava

• 2005 – R. Ballek: Tiso 
• 2007 – G. Dusík, C. Radványi, O. Kaušitz: Pod cudzou vlajkou
• 2011 – M. Čičvák: Kukura
• 2012 – V. Klimáček: Holokaust
• 2013 – H. Ibsen: Rosmersholm
• 2016 – J. Orton: Kľúčovou dierkou
• 2017 – R. Ballek: Tiso (obnovená premiéra)

Divadlo Jonáša Záborského, Prešov

• 2006 – F. Ľubomír: Perinbaba (dramaturgie)
• 2007 – H. Florimond: Utekajte, slečna Nituš! (dramaturgie)

Národní divadlo Brno, Brno

• 2006 – R. W. Fassbinder: Hořké slzy Petry von Kantové
• 2013 – H. Ibsen: Nora
• 2014 – W. Shakespeare: Othello
• 2016 – Moliére: Don Juan

Slovenské národné divadlo, Bratislava

• 2007 – M. Burlas: Kóma (opera)
• 2009 – R. Ballek: HOLLYROTH (činohra)
• 2011 – S. Beckett: Koniec hry (činohra)
• 2012 – Aischylos: Oresteia (činohra)

– A. Grusková: Rabínka (činohra; dramaturgie)

• 2015 – V. Klimáček: Mojmír II. alebo Súmrak ríše (činohra)

Jókaiho divadlo Komárno, Komárno

• 2011 – O. Šulaj, R. Ballek: Pomocník

Národní divadlo moravskoslezské (Divadlo Jiřího Myrona), Ostrava

• 2014 – W. Shakespeare: Macbeth

Divadlo Na zábradlí, Praha

• 2015 – V. Bodó, J. Róbert: Anamnéza

Štúdio 12, Bratislava

• 2016 – G. Orwell: Princípy newspeaku

Štúdio L+S, Bratislava

• 2017 – T. Sedláček, R. Ballek: Ekonómia dobra a zla

Divadlo Andreja Bagara v Nitre, Nitra

• 2017 – M. Rázusová-Martáková: Jánošík

Horácké divadlo, Jihlava

• 2018 – L. Lagronová: Svatý Václav

přehled oceněných inscenací

Divadelné DOSKY – uděluje Asociace současného divadla; od svého založení roku 1996 se staly nejznámější cenou udělovanou na Slovensku v oblasti divadla; jsou jediným oceněním svého druhu.

• 2005 Divadelné DOSKY za inscenaci TISO
  • nejlepší inscenace; nejlepší scénická hudba; nejlepší mužský herecký výkon
  • pro kolektiv tvůrců pak také Objev sezony

• 2010 Divadelné DOSKY za inscenaci HOLLYROTH
  • nejlepší inscenace; nejlepší mužský herecký výkon

Cena študentskej poroty festivalu Nová dráma/New Drama za inscenaci HOLLYROTH

• 2012 Cena nadácie Tatra banky za umenie za inscenaci KUKURA
  • cena za režii

• 2015 Divadelné DOSKY za inscenaci MOJMÍR II. ALEBO SÚMRAK RÍŠE
  • nejlepší inscenace; nejlepší režie; nejlepší scénografie a scénická hudba
  • nejlepší ženský herecký výkon

• 2017 Cena Počin na festivalu KioSK za inscenaci PRINCÍPY NEWSPEAKU
  • cena za světelný design

Cena Stana Radiča na festivalu Kremnické gagy za inscenaci EKONÓMIA DOBRA A ZLA

• • cena za Objev roku

______________________________________________

externí (doplňující) odkazy

• Rastislav Ballek – Divadelný ústav Bratislava

(mj. též charakteristika tvorby, kterou si autor – na rozdíl od faktických informací – z důvodu neúplných znalostí a nedostatku zhlédnutých inscenací nedovolil tlumočit, doplňovat či parafrázovat)

• Rastislav Ballek – recenze, články na Wiki iDNES.cz
• „Je to ťažké, ale – o to ide“ – rozhovor pro Kultúra.Pravda, 2009
• „Publikum by bolo vďačné,…“ – rozhovor pro DB, 2011
• Ballekův režijní přístup k Ibsenovi – Bakalářská práce S. Čermákové (JAMU)
• Ballekova režijní tvorba – Diplomová práce S. Čermákové (JAMU)
• – reportáž k inscenaci SND

(autor hesla: Lukáš Křížek)

Jozef Bednárik

(17. září 1974 - 22. srpna 2013)

Slovenský režisér, dramaturg, herec, autor.

Dětství a mládí

Narodil se 17. září 1974 v Zelenči (Linči), obce nedaleko Trnavy, do rodiny Víta Bednárika a Rozálie Bednárikové, rozené Chladné. Otec Vít působil jako spojař za Slovenského národního povstání ve Starých Horách (jižní úpatí Velké Fatry), zde se s Rózkou také seznámil. Rózka Chladná pocházela z hornické rodiny. Chladní se vyznamenali za druhé světové války, kdy ukrývali židovskou rodinu Bodnerových a pomáhali partyzánům. Po válce obdrželi vyznamenání Spravedliví mezi národy.

Po svatbě se Bednárikovi usadili ve Vítově rodném Zelenči. Otec byl silně věřící, se zápalem hrál na varhany a stal se prvním zdejším učitelem. Rozálie byla taktéž učitelkou, vedla dětský sbor a zastávala funkci předsedkyně Červeného kříže. Postupem času se rodina stala středobodem kulturního a společenského života v Zelenči.

Jozef byl druhorozeným synem z pěti dětí. Jeho sourozenci byli Janko, Vítek, Julka a Rózka. Nejstarší Milan po porodu zemřel. Cílem rodičů bylo vychovat rovné a čestné lidi. Ačkoliv právě stáli za katedrou, nedostávali jejich potomci žádné úlevy. Jožko, jak mu v rodině říkali, se odmalička vzpouzel. Byl zvídavý, rýpavý, všechno komentoval. Po otci zdědil tvrdohlavost, která mu vydržela až do dospělosti. V rámci rodiny měl nepřátelský vztah s máminou sestrou Annou Liliózou Chladnou. Silně věřící žena nenechala na svém synovci jedinou nit suchou, v dalších letech se ho snažila nejrůznějšími způsoby odvést od života umělce a nasměrovat ho na jí vytyčenou cestu faráře.

Už od mala zbožňoval jídlo, nejraději měl nudle s mákem, u oblíbené knihy dokázal spořádat i několik kompotů v řadě. Sportu a manuální práci se vyhýbal. Už kdysi se v něm probouzeli režisérské sklony, nepohodlnou práci organizoval tak, aby nemusel dělat nic.  

První zkušenosti s divadlem čerpal již v Zelenči. Otec pravidelně pořádal hudební večery, Rózka založila divadelní soubor. Jožko byl přítomen celému procesu vzniku inscenace. Jako herec se účastnil každého představení. S radostí se spolužáky nacvičoval scénky na rodičovská sdružení.

Studium

ŠUP

Jeho nadšení pro umění vyústilo k podání přihlášky na Školu uměleckého průmyslu. Přijímací zkoušku z kreslení zvládl hravě a na školu byl přijat. Již ve čtrnácti letech se mu otevřel svět osobitosti, volnomyšlenkářství a svobody. Velký svět Bratislavy. Věřící rodiče jeho profesním směřováním nebyli příliš nadšeni, nejhůře to nesla Anna Lilióza. Jožko se sice svým způsobem vymezoval proti církvi, za věřícího se ale považoval. Věřil svým vlastním způsobem.

Tou dobou zastával funkci ředitele Jozef Brimich, který se snažil tuto oázu svobody všemožně ubránit před vlivy režimu. Bednárikovým oblíbeným profesorem se stal Rudolf Fila, s jehož názory se ztotožnil a stal se mu vzorem. Na škole také potkal svou první lásku, Vieru K., zůstala však platonickou.

Mezi spolužáky byl bavičem, záběr jeho zájmu byl široký, pozornost získával svým charismatem, kam přišel, tam okouzloval. Pro pobavení recitoval úryvky knih či pronášel trefné citace. Odjakživa miloval knihy a film. Nejednou od rána vyčkával před antikvariátem na nejnovější české překlady. Zamiloval si filmy jako Uhrovo Slunce v síti či Obchod na Korze. Když byl v kině někým vyrušován, pěkně peprně, po bednárikovsku, ho okřiknul.

Střední školu, obor výtvarnictví-aranžérství, dokončil maturitní prací s názvem Výloha s vietnamskými koberci. Tou dobou hráli s Dušanem Jamrichem, kterému přezdíval Tyčinka, v ochotnickém souboru Divadlo mezi rampami (L'uba Vajdička, Stano Párnický), uváděli Machiavelliho Mandragoru. S touto inscenací poprvé procestoval republiku. Ještě před maturitou byl přijat na VŠMU. Tak se stalo, že od výtvarnictví přešel k divadlu.

VŠMU

Roku 1966 nastoupil na Vysokou školu múzických umění v Bratislavě, obor herectví. Mezi jeho profesory patřili Karol L. Zachar, Martin Huba či Viliam Záborský. Znalosti pojímal s plným zaujetím, mnoho toho již díky své vášni ke knihám znal. Herecky se prvně projevil ve filmu K. L. Zachara Rok na vsi, do kterého byly studenti najati jako komparzisti. Účinkoval i v dalším Zacharově počinu, a to sice v Nestroyově Strachu z pekla, ve kterém ztvárnil roli Ignáce. V roce 1967 se spolužáky zahráli Cyrana z Bergeracu, Beďo hrál Paštičkáře.

Kritika mu nepředvídala zářnou hereckou budoucnost, on se však svým odhodláním snažil tato proroctví zvrátit. Jožko byl malého vzrůstu a korpulentních tvarů, neustále tak bojoval s vlastním tělem, které se snažil plně ovládnout. Kvůli jeho tělesným předpokladům mu byly souzeny role komorníků a komických tlouštíků. S tím, že role zamilovaných tragédů mu zůstanou odepřeny, se smířil. Nevadili mu zkoušky do noci, detailní a stoprocentní příprava mu pomáhala v boji s trémou. Často se schovával pod jevištěm, kde meditoval a koncentroval se. Dokázal tam prosedět i celé hodiny. Už tehdy měl při práci nutkání vydat ze sebe to nejlepší. Možná se snažil až příliš, při premiéře Misantropa v Redutě (1970) byl označen za silně přehrávajícího.

Reputaci si však napravil absolventskou inscenací. Předvedl se jako Král Ubu ze stejnojmenného dramatu Alfreda Jerryho. Inscenace byla zamýšlena jako satira na okupaci států Varšavské smlouvy. Role mu sedla na tělo, diktátora maloměšťáka ztvárnil skvěle. Z Králem Ubu se studenti zúčastnily festivalu ve francouzském Nice, který vyhráli. Za odměnu jim byl zprostředkován čtyřdenní zájezd do Paříže. Jožku nejvíce zaujala pařížská Opera. Byl jednak uchvácen operním žánrem, druhak bezmezně obdivoval malíře Marca Chagalla, jehož prací je budova vyzdobena.

Před dokončením studia si zahrál epizodní roli Strážce v tragédii Herodes A Herodias, která byla uvedena k 50. výročí založení Slovenského národního divadla.

Herectví

Nitra

Když mu přátelé tvrdili, že má v SND pracovní nabídku, nevěřil jim. Pak už bylo pozdě, vzali jiného. Podal si tedy přihlášku do Martina, věřil, že bude přijat. Tak se ovšem nestalo a nakonec skončil ve Vojenském uměleckém souboru. S kolegy Norou Kuželovou a Vlado Bartoněm vymysleli inscenaci založenou na commedii dell'arte, Beďo hrál Capitana. S inscenací projezdili a pobavili celou republiku.

Po vojně se hlásil do Divadla Andreje Bagara v Nitře. Prošel přes stranické výběrové řízení a byl přijat. V Nitře se sešla skupina lidí, kteří si k sobě rychle našli cestu. Včetně Evy Matejkové a Martina Slováka, se kterými se znal ze střední školy. Právě toto jeviště zůstalo Beďovi srdeční záležitostí.

I přes přátelské prostředí se projevovali Jožkovi samotářské sklony. Pronajal si vlastní byt, často se vytrácel, s nikým se nedělil o své soukromí. Co bylo za dveřmi jeho bytu věděl jen on sám.

Roku 1972 měli premiéru hry Ivana Bukovčana První den karnevalu. Bednárik v ní poprvé úspěšně ztvárnil tragickou roli, čističe bot Pepeho. V jeho další práci ho ovlivnila inscenace Muž jako muž (Galy Gay), jejíž scénu vytvořil Ladislav Vychodil. Zásadní osobnost slovenské scénografie Beďu velmi inspirovala. Poetika, barvitost... každé Vychodilovo slovo ho fascinovalo.

Objevil se také v muzikále Jánošík aneb Na skle malované. Zhostil se role Vypravěče. Dále soubor zahrál Goldoniho Lháře , Beďo se objevil v roli Harlekýna. Roku 1975 pod vedením Juraje Svobody nazkoušeli hru G. Gorina Zapomeňte na Hérostrata! V roli tyrana Hérostrata exceloval. Za Galyho Gaye a Hérostrata obdržel Cenu Janka Borodáče.

Ten samý rok se ujal své první režie. Jednalo se o inscenaci komedie Věštec. Protože bulharský režisér onemocněl, padla volba na Bednárika. Následovalo Shakespearovo dílo Oko za oko. Ztvárnil postavu Lucia. Odjakživa obdivoval Shakespeara, ale měl před ním i přirozený respekt. Obdobný vztah měl i k Čechovovi.

Roku 1979 ztvárnil roli Samsova v Romeu a Julii, další byl Lišák Volpone od Bena Jonsona.

Režie

Z-Divadlo

Mimo Nitru se Bednárik věnoval divadelní činnosti i v rodném Zelenči. Maminka Rózka v Zelenči vedla divadelní soubor s pracovním názvem Divadelní ochotnický soubor. Nejprve pomáhal mamince s organizací, poprvé spolurežíroval Oklamaného manžela od Moliéra. Pod Bednárikovou taktovkou se z ochotníků stávali praví herci. Choreografkou mu byla Eva Matejková z Nitry. I když neustále přejížděl ze Zelenče do Nitry a zpět, nikdy zkoušení neodbyl. Vše měl pečlivě zaznamenáno, ve všem se orientoval, vše si pamatoval.

Bednárik byl puntičkář. Přičítal to svému znamení Panny, ačkoliv na horoskopy nevěřil. Jeho smysl pro detail a tvrdohlavost se projevovaly při zkouškách. Když někdo nehrál na sto procent či zapomněl text, nešel pro jadrnou nadávku daleko. Nejraději měl kosočtverce s čárkami. Vždy to však bylo pro dobro věci, snažil se z herců dostat maximum a to také dostal. Pro něho slovo ,,nejde“ neexistovalo. Když se herec vzpouzel, následovala názorná ukázka režisérova, a to včetně salta nebo operní árie.

V roce 1976 se přejmenovali na Z-Divadlo (Zeleneč, zábava, zájem, zelenáči). Ve stejném roce nacvičili Chlubivého Vojína. Zkombinoval antické prvky s hudbou Bizeta a Offenbacha. Zúčastnili se celostátního festivalu ochotnického divadla Jiráskův Hronov. Následovalo Ze života hmyzu od Čapka. Důraz byl kladem především na vizuál a lidskou představivost, vše bylo ohraničeno Beethovenem v beatovém kabátku. Soubor za tento počin obdržel Jurkovičův stříbrný věnec. Pro Bednárikovy inscenace bylo více než typické užití hudby. Bez obav míchal všechny žánry, jak sám říkal, měl rád všechno kromě dechovky.

Roku 1978 se zúčastnili festivalu ve Villachu s komedií Dobrý konec vše napraví. Bednárik tak své shakespearovské ambice vyzkoušel v rámci amatérského divadla. V Rakousku měli úspěch. Následovala dramatizace Gogolových Mrtvých duší. Vyhráli na přehlídce ve Spišské Nové Vsi. V této inscenaci se objevilo typicky bednárikovské líčení - bílý obličej a černé oči. Scéna byla v odstínech hnědé a modré, inspiroval se obrazem Mrtvé duše, který viděl v Louvru. Touto inscenací se také zrodila jedna z hvězd souboru, poprvé si zahrála Pepka Slobodová.

S Kuličkou se podívali do Paříže. S Donem Juanem (Tirso de Molina) do Monaka. Jako první Slovák se setkal s Grace Kelly. Procestovali mnoho destinací (Belgie, Moskva, Rumunsko,...) nakonec se dostali i do Tokia. Bednárik odjakživa obdivoval japonské divadlo a kulturu. Hráli zde Kuličku a ačkoliv nikdo v hledišti nerozuměl jedinému slovu, obecenstvo nadšeně tleskalo.

Roku 1985 se dostalo na Matku Kuráž, jednu z nejpovedenějších inscenací souboru. Hlavní roli ztvárnila Pepka Slobodová. Následovala Kafkova Proměna. Kvůli režimu, bouřícímu se proti intelektuálnímu Kafkovi, ji Bednárik přetvořil v lidovou záležitost pojmenovanou Proměna aneb O tom, jak se jednoho dne probudil pan Řehoř Samsa ve své posteli a zjistil, že se proměnil v obludný hmyz. I mimo režim bylo Bednárikovým hlavním cílem, aby jeho inscenaci každý pochopil. Mnozí ho hanili za přílišnou doslovnost. Beďo ale chtěl tvořit tak, aby porozuměli i jeho rodiče ze Zelenče. Chtěl předávat emoce, vzbuzovat silné dojmy, předávat poselství. K tomu mu dopomáhala hudba a choreografie s umělecky vybičovanou scénou a kostýmy. Přehnaná zdobnost a stylizovanost někdy vedla až ke kýči.

Poslední inscenací souboru pod Bednárikovým vedením byl Impresário ze Smyrny od Goldoniho. Zapojil playback, herci ,,zpívali“ árie z Madame Butterfly či Carmen. Bednárik se opět pohyboval na hranici vkusu.

Soubor pak nadále ve své činnosti pokračoval. Bez Joži už ale nedosáhli takových úspěchů.

Počátky profesionální režie

Beďo se vrátil do Nitry. Jeho první profesionální režií byl Dům Bernardy Alby od Federika Garcii Lorky. Tíživá hra v surových kulisách domu smutku a utrpení. Inscenace byla vyslána na festival Divadlo národů v Sofii, kde sklidila úspěch. Toužil režírovat velkého Shakespeara. Vybral Tita Andronica. Snažil se vyvolat mrazení po těle. Předlohu přepracoval, stvořil paralelu na současnou politickou situaci. Způsob inscenování byl na svou dobu průkopnický. Na Československé scéně to bylo něco zcela jedinečného. Jednalo se o jednu z nejlepších inscenací u nás.

Roku 1982 odešel poprvé hostovat do Martina. Zrežíroval Marlowova Fausta. Scéna představovala sterilní psychiatrickou léčebnu, spojenectví s ďáblem Fausta dovede k šílenství. Následovaly Euripidovy Trójanky. Bednárik se v nich soustřeďuje na oběti války, ženy a děti. Zazářila především Eva Matejková v roli Hekaby.

Roku 1986 v Nitře uvádí Lady Macbeth Mcenského újezdu s Kateřinou Izmajlovou v hlavní roli. Ten samý rok byl titulován zasloužilým umělcem.

O rok později zavítal do Slovenského národního divadla. K inscenování vybral svého oblíbeného Lorcu a hru Krvavá svatba. Bednárik měl blízký vztah k lidové kultuře, v Lorcovi nacházel obdobnou poetiku, kterou znával z babiččiných vyprávění. SND jeho počin přijalo jak s nadšením, tak opovržením. Novátorství na poli divadelnictví mu však nemohl upřít nikdo.

Následovala éra Bednárikovy pohádkové tvorby. V Nitře nastudoval Maeterlinkova Modrého ptáka, vsadil na své vnitřní dítě, na hravost a fantastično. Vše doplnil písněmi. Dále zvolil rytířskou pověst o Kateřině z Heibronnu či Shakespearovu Zimní pohádku.

Hudební divadlo

Bednárik odjakživa zbožňoval operu. Neměl však potřebné hudební vzdělání (ačkoliv partitury znal do poslední noty), průnik do tohoto žánru tedy nebyl toliko přímočarý. Roku 1989 přistoupil ke své první operní režii, vybral Fausta a Markétku od Gounoda a uvedl ho s podtitulem Cirkus svět. Významnými spolupracovníky mu byli kostýmní výtvarnice L'udmila Várossová, scénograf Ladislav Vychodil a choreograf Libor Vaculík, kteří s ním spolupracovali i na mnoha dalších inscenacích. Každému nechával prostor k tvorbě, nicméně do jimi vytvořených návrhů pak aktivně zasahoval a zhmotňoval v nich své režisérské představy. Bednárikovi imponovala jarmareční a snová atmosféra kusu, toužil po opeře moderní a pohybové. Tento přístup však příliš nevítali přívrženci klasického operního inscenování. Nadšení ovšem převládlo a premiéra byla oceněna ohlušujícím a dlouhotrvajícím potleskem.  Následně vycestovali na festival do Edinburghu, který vyhráli.

Souběžně s vyvrcholením Sametové revoluce vrcholila i jeho druhá operní inscenace ve Státním loutkovém divadle, kde nastudoval Mozartovu Kouzelnou flétnu. Bednárik se stavěl mimo politiku, nechtěl se jí nijak nechat ovlivňovat. Jeho primárním zájmem bylo vždy divadlo, kterému věnoval svůj veškerý čas a životní zápal.

Biblické hry

Bednárik, ačkoliv nebyl typický věřící, měl silný vztah k Bibli. Už od mala si s nadšením pročítal biblické příběhy, ve kterých nacházel krásu životních pravd. Rozhodl se je předat prostřednictvím Hry o umučení a slavném vzkříšení Pána a Spasitele našeho Ježíše Krista, kterou uvedl v Nitře. Nejednalo se o hru nábožensky moralizující, snažil se i nevěřícímu přiblížit ony výjevy o životě a smrti, lásce a soucitu tak, aby se v nich mohl každý najít dle libosti.

V televizním cyklu, v jehož rámci již uvedl pohádky z nejrůznějších koutů světa, se rozhodl nastínit příběhy biblické. Svou trilogii nazval Trpký vůz naděje. Jednalo se o vagón mířící do koncentračního tábora, v němž Chava vypráví příběhy z Bible svým malým posluchačům.

Zásadním pak bylo zpracování samizdatového dramatu A. M. Volodina Ježíšova Matka s Emílií Vašáryovou v hlavní roli. V televizní inscenaci se z mýtu snažil udělat srozumitelný příběh o vdově po tesaři se čtyřmi dětmi, která ztrácí svého milovaného syna. Tvrdil, že na Pannu Marii se musí nahlížet jako na vlastní maminku. On sám na svou matku pohlížel jako na nejdůležitější ženu svého života. Byla mu vším. Snažil se tedy Marii polidštit. Kvůli této inscenaci, jinak přijímanou velice kladně, se na dlouhou dobu odcizil svému silně věřícímu otci.

Po příchodu na Novou scénu se vyznamenal svou první rockovou operou Evangelium o Marii. Roli Ježíše alternoval Maťo Ďurinda, Pavol Habera a Peter Slivka. Kritika Evangelium označila jako kýč, s tím si však Bednárik hlavu nedělal. Představení byla vyprodaná, slavil úspěch.

Hudba a tanec

Jakmile objevil kouzlo hudebního divadla, činohra ho již nepřitahovala. Roku 1993 připravil na Nové scéně muzikál Grand hotel. Jednalo se o spleť příběhů specifických postaviček, které přišli hledat smysl života do Grand hotelu Berlín. Na jevišti představil obraz o životě a smrti, ztvárněný jak činoherně, tak pěvecky či baletem. Ve stejném roce uvedl muzikál Pokrevní bratři. V inscenaci se mimo jiné objevila Zdena Studenková. Opět došlo k symbióze všech tří složek.

Bednárik mimo knihy a film miloval cestování. Ve svém diáři měl pečlivě naplánováno, i rok dopředu, kam který den vycestuje. Na každé své výpravě do světa se snažil zhlédnout co nejvíce představení a vstřebat maximum kulturních zážitků. Tak nepřetržitě čerpal inspiraci pro svá představení.

Roku 1993 si přišel na Novou scénu pražskou vyzkoušet režii baletu. Pokud pro operu neměl dostatečné vzdělání, pro balet to platilo dvojnásob. Bednárik neznal baletní terminologii, stejně však věděl, co by se mu na jakém místě líbilo. Jeho představám dával formu choreograf Libor Vaculík. Společně stvořili balet Malý pan Friedmann podle novely Thomase Manna a Psycho dle stejnojmenného filmu Alfréda Hichcocka. Zkoušky nebyly jednoduché, křehké baletky nebyly zvyklé na Bednárikovy svérázné způsoby. Úspěch při premiéře však ono strádání předčil.

Další rok se rozhodl uvést operu Romeo a Julie v Národním divadle v Praze. V té době už byl na české scéně dobře znám, zvědavost, co jeho další baletní inscenace přinese, rostla. Bednárik na scénu umístil výtah, automobily, sólisté jezdili na bruslích, typickým doplňkem byli dva tanečníci, představující Hněv a Nenávist. Bednárik premiéru přečkával jako obvykle v šatně. Objevil se až při konečném potlesku, pak zase zmizel neznámo kam, jak už bylo jeho zvykem. Premiéry se mimo jiné zúčastnili jeho rodiče, kteří na něho byli poprvé opravdu pyšní. V hledišti seděl i někdejší prezident Václav Havel, který mu přišel osobně pogratulovat.

Následoval muzikál Jozef a jeho barevný plášť od Andrew Lloyd Webera a Tima Rice, příběh ze Starého zákona, opery Nápoj lásky, Hoffmanovy povídky či Don Quijote a mnoho dalších hudebních kusů.

Stěžejním bodem v jeho tvorbě se stal muzikál Dracula z roku 1995. Námět zpracoval Richard Hes, Bednárik spolu s textařem Zdeňkem Borovcem napsal libreto a hudbu složil Karel Svoboda. Kostýmy vymyslel výtvarník Theodor Pištěk (Oscar za kostýmy k filmu Amadeus). Představitelem hlavní role se měl stát Daniel Landa, kvůli zranění ho však nahradil doposud neznámý Daniel Hůlka. Ačkoliv jejich práce při zkouškách byla nejednou vyhrocena snůškami nadávek, Hůlka Beďu dodnes považuje za svého divadelního otce. Dalšími účinkujícími byli například Lucie Bílá, Jiří Korn či Leona Machálková. Premiéra se konala v někdejším Paláci kultury. Poutavý námět, výprava, hudba, taneční choreografie, vše přispělo k tomu, že muzikál sklidil nebývalý úspěch. Dnes je již považován za muzikál kultovní.

Po Draculovi se usídlil v Česku. Zatímco zde ho obdivovali, na Slovensku byl přebytečný. Ve Státní opeře nastudoval Rossiniho Turka v Itálii. Inscenace byla lehká, exoticky laděná a mimo jiné oslavovala gurmánství.

Na Slovensko se vrátil s Verdiho operou Don Carlos. (SND). Chtěl tak vzdát hold velkému skladateli. Ovšem ještě před premiérou mu zemřel otec, což Bednárika těžce zasáhlo. Vyrovnal se s tím však po svém, ještě zvýšil své pracovní nasazení.

V Košicích připravil muzikál Oliver! Zkoušky, řečeno s nadsázkou, neblaze zapůsobily na Bednárikovi nervy, pro puntičkáře byla práce se třinácti malými chlapci vyčerpávající.

Do Prahy se vrátil s dalším muzikálem, tentokrát s Dvořákovou Rusalkou. Po Draculovi však následovala studená sprcha. Ačkoliv hvězdně obsazený (Bára Basiková, Petr Muk, Kamil Střihavka), u českých vlastenců budil pobouření. Byl obecně označen za hanobitele Dvořákova odkazu. Muzikál byl uveden v Divadle Milénium, po dvou letech byl však stažen.

Úspěch teď zažíval pro změnu na Slovensku. V Nitře uvedl muzikál Šumař na střeše. Spojil tak svou fascinaci židovstvím s milovaným muzikálem. Předvedl sobě vlastní humor s tragikou, inspiroval se svým oblíbeným Chagallem. Lpěl na detailech, nejedl, nespal. Jako vždy věnoval přípravě veškerou svou energii.

Následovala Carmen v Národním divadle v Praze. Za svou Carmen si zvolil Dagmar Peckovou. Ta v roce 1999 získala za roli Thálii.

V roce 2000 přišel další muzikálový úspěch – Johanka z Arku. Byla uvedena v divadle Ta Fantastika Lucie Bílé, která s Bárou Basikovou alternovala hlavní roli. Hudbu složil Ondřej Soukup a text napsala Gábina Osvaldová. Bednárikovi v Johance chyběl rádiový hit, který měl v Draculovi (Jsi můj pán). Soukup s Osvaldovou se nenechali zahanbit a předčili Beďova očekávání. Vznikla píseň Most přes minulost. Když ji poprvé uslyšel, rozplakal se. Lucie Bílá získala v roce 1999 za svou roli Johanky Thálii.

Jeho dalším muzikálem byl Monte Cristo. Jednalo se o produkci velikých rozměrů. Už jen kostýmů bylo nad tři sta padesát, scéna byla třináctkrát větší než ta pro Johanku. Kritici mluvili o komerční záležitosti, což se zřejmě nedá popřít. Úspěch byl veliký a představení hrané sedmkrát týdně bylo stále vyprodané.

V roce 2001 mu ale zemřela maminka, nejdůležitější člověk v jeho životě. Vyčítal si, že netrávil dost času doma, dokud byla máma ještě naživu.

Po velkém Monte Cristovi v Praze se vrátil do své domovské Nitry, kde nazkoušel muzikál Řek Zorba. Měl tak blíž do Zelenče ke svým sourozencům.

V SND pak na vyžádání připravil klasičtější inscenaci opery Dona Giovanniho. Bednárik zařadil Mozartova Giovanniho mezi opery nevzpurné, tedy ty, které by byly jakoukoli reinterpretací znesvěceny. Poddal se svému respektu a neexperimentoval. Kostýmy byli historicky výpravné, vše bylo zahaleno do červené, cítit byla jeho momentální obsese smrtí.

Dále uvedl Mistrovské lekce Marie Callas s Emílií Vašáryovou v hlavní roli. Monodrama o lásce, disciplíně a osamění velké operní divy. Na Bednárikovy poměry se jednalo o klidnou inscenaci bez přidaného tance a hudebních experimentů. Vašáryová dostala v roce 2002 ocenění Dosky.

Na Novou scénu se vrátil s muzikálem Klec Bláznů. Komedie, která groteskním způsobem poukazuje na život gayů. Bednárik se otevřeně hlásil jako příznivec gay komunity, sám do ní však podle vlastních slov nepatřil. V muzikále si zahráli Csongor Kassai či Viktor Horján.

Roku 2003 pak v SND uvedl Cerentolu od Rossiniho. Operu zasadil do prostředí posilovny, postavy byly oblečeny do dobových kostýmů, nechyběl ani tanec. Jednalo se o čistě bednárikovsky bláznivou záležitost.

V divadle Aréna s Jurajem Kukurou připravili Židovskou noc, pásmo židovských písní, filmů a jídla.

Do Nitry se pak vrátil inscenovat první původní slovenský muzikál Adam Šangala. Libreto napsal Jozef Pašték, hudbu Vašo Patejdl a text Kamil Pateraj. Soubor v divadle už byl však omlazený, příliš známých tváří už Bednárik nepotkal. Výsledkem byl nicméně další velký bednárikovský muzikál.

Roku 2004 nazkoušel v SND operu-frašku Dceru Pluku od Donizettiho. Poté přišlo kontroverzní Donaha!, jeho první džínový muzikál. Ve stejném roce nazkoušel muzikál Kabaret, který se tou dobou uváděl na sedmi světových scénách. Podle vlastních slov jeden z nejtěžších muzikálů, na kterých se podílel. Už jen proto, že nekončí šťastně. Je bouřlivý, ale zároveň chmurný.

Jeho prvním interaktivním divadlem byla Rocky Horror Show v divadle Aréna. Muzikál měl premiéru na Broadwayi doku 1972. Každý divák byl při představení hercem, sám Bednárik se ale nikdy nezúčastnil.

V SND pak nastudoval Turandot od Pucciniho s Evou Urbanovou v titulní roli. Bednárik chtěl nejprve experimentovat, svými kolegy včetně Urbanové byl však přesvědčen, že lepší bude vsadit na klasiku. Vynahradil si to alespoň ve výpravě, nechybělo množství světýlek a hvězdiček.

Cítil, že jeho éra pomalu končí. V Nitře se rozloučil svým muzikálem Divotvorný hrnec. Inspiroval se verzí s Voskovcem a Werichem a filmovým zpracováním muzikálu od Coppoly.

V Praze spolu s Michalem Davidem a Liborem Vaculíkem nazkoušel muzikál Angelika. Přistoupil na to, že stvoří kýč, ale dělal to pro mámu. Angelika pokořila všechny české muzikálové rekordy v návštěvnosti.

I přes zřejmý konec své kariéry se ještě naposledy vrátil, aby ve Státní opeře v Praze uvedl Manon Lescaut od Pucciniho.

Miloval všechny své divadelní ženy, Carmen, Manon,… v soukromém životě mu ale na vztah nezbyl čas. Mimo jiné tvrdil, že by s ním žádná nevydržela. Ženou jeho života tak zůstala navždy jeho máma.

Konec kariéry

Bednárik se po odchodu z divadel objevil v páté sérii Let's dance jako porotce. Jak už bylo jeho zvykem, na svou funkci se pečlivě připravoval a tance studoval. Profesionálně jim neporozuměl, bavilo ho však sledovat a vnímat pohyb, vyzařování a atmosféru při tanci.  

Založil Šansonový klub. V roce 2011 se konal první Šansonový večer. Každému účinkujícímu vybral písně na míru, takové, které požadují herecké procítění. Zazpívalo mnoho předních slovenských interpretů. Klub pak hostoval i v Praze či Curychu.

Bednárik se také stal spoludramaturgem a režisérem muzikálového festivalu v Brusně, později dokonce jeho patronem.

Jozef Bednárik byl už delší dobu nemocen, návštěvu lékaře však odmítal a své zdravotní problémy přecházel. Chtěl cestovat, poznávat. Jednou se zpozdil na poradu, dalšího dne byl svým synovcem Lukášem Lukačovičem nalezen ve svém bytě ve špatném stavu. Byl odvezen do nemocnice, ale za tři dny, 22. srpna 2013, zemřel. Příčinou smrti byl prasklý žaludeční vřed a následné selhání srdce.

(autorka hesla: Bára Viceníková)

Lukáš Brutovský

Slovenský divadelní režisér a dramatik působící v Čechách i na Slovensku. 

(*1988, Krompachy) 

Život 

Vystudoval Gymnázium v Popradě, bilingvální sekci zaměřenou na slovenský a německý jazyk. V roce 2012 absolvoval divadelní režii na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě, na Divadelní fakultě, Katedře režie a dramaturgie. Byl v ročníku u režiséra Petra Mikulíka, který působil i ve Slovenském národním divadle. Již v době svého studia na VŠMU pracoval s dramaturgem Mirem Dachem a jejich spolupráce přetrvává až doposud. Ve studentském divadle Lab na VŠMU, které má za cíl prezentovat inscenace studentů z různých ročníků Divadelní fakulty, vynikl inscenacemi Smrt Tarelkina (2010), Letní hosté (2012) a Výnosné místo (2012). Výnosné místo bylo nominováno v kategorii objev a nejlepší režie sezony 2011-2012 na 17. ročníku divadelního ocenění DOSKY. Tyto inscenace byly uvedeny také na několika mezinárodních divadelních festivalech v Bratislavě, Brně, Praze a Moskvě. Na VŠMU dokončil své magisterské studium roku 2012. V roce 2015 absolvoval postgraduální studium na Divadelní fakultě VŠMU.  V současné době spolupracuje s řadou divadel v Nitře, Brně, Kladně, Praze i Bratislavě. Od roku 2015 je uměleckým šéfem ve Slovenské komorním divadle v Martine. Věnuje se i překladatelské činnosti ze slovenštiny do německého jazyka. Přeložil Schillerova Parazita, hry Světonápravce, Zproštění viny, Zápas Nebožtík a Májová od Thomase Bernharda, dále pak Opici a ženicha od Johanna Nestroye. Napsal také řadu divadelních i rozhlasových her. Se svými hrami Na oběd a Talenty se umístil na 1. a 3. místě v soutěži Dráma 2008 a Dráma 2009. 

Tvorba

K uměleckému ztvárnění na jevišti si Lukáš Brutovský vybírá především ruská klasická a světová dramata. Jeho režijní tvorba se zaměřuje hlavně na důsledně vystavené dramatické situace, precizní herecké výkony, úspornou divadelnost, čistou estetickou formu, občasné využívání antiiluzivních prvků a scénografický minimalismus. Hlavní cílem antiiluzivnosti inscenační struktury je nabídnutí autentického hereckého výkonu a vyvolání emocí. Jde mu především o konfrontaci myšlenek autora se současností, která je reprezentována diváky, přičemž se herec stává prostředníkem komunikace mezi těmito dvěma světy. Klade důraz na souhru, vztah a vzájemné propojení mezi divákem a hercem. Odstraněním dekorativních prvků se člověk (divák) může plně koncentrovat pouze na člověka (herce), proto se tedy přiklání k minimalizované scénické výpravě. Prostřednictvím herce má divák porozumět hlavnímu významu celé inscenace. Lukáš Brutovský se hercům při zkoušení věnuje vždy naplno. Ve svém výkladu, který se týká pochopení role se opakovaně a detailně zabývá postavami, dějstvími i situacemi, tak, aby pro herce bylo vše srozumitelné a měl tak možnost, co nejvíce porozumět své roli. 

Nerad si pomáhám hudbou, výrazným scénickým řešením, abych zprostředkoval význam situace nebo vyvolal v divákovi emoci. Prázdná scéna- a člověk se může plně soustředit na člověka. (LB)

Spolupráce s dramaturgem Mirem Dachem

Jejich spolupráce začala již na VŠMU na inscenaci  Smrt Tarelkina od Suchovo-Kobylina, od té doby tvoří tandem a pracují výhradně spolu. Oba mají velmi podobnou představu o divadle, zajímají se především o ruskou klasiku. Při inscenování jim jde o zachování původního významu textu a přiblížení hry současnému divákovi. Vzájemně se při práci doplňují a obohacují se nejen o tvůrčí nápady. Intenzivně se společně podílejí na vzniku inscenace od výběru textu až po její uvedení. 

Klasiku inscenují hlavně kvůli její nadčasovosti, liší se od současných her svojí vrstevnatostí, složitostí a obsáhlostí. Zároveň jim odkrývá pokaždé nějaké nové a jiné téma. Jsou přesvědčeni, že uváděním klasiky pokračují v určité divadelní kontinuitě a přispívají i do inscenační tradice svým osobitým ztvárněním. Při práci se zpětně ohlížejí na již vzniklé inscenace a nechávají se jimi inspirovat, nepoužívají však stejné režijně-dramaturgické nápady a praktiky. Zatím uvedli pouze jednu současnou hru v Městském divadle v Kladně od Phillipa Löhleho Praporky ve větru. Ale raději se obracejí ke klasickým hrám, jelikož jim připadají více obohacující než ty současné.  

Autorská tvorba 

Lukáš Brutovský napsal i řadu dramatických textů: Křížovkáři (2008), Talenty (2009), Quatrro formaggi (2009), Na oběd (2010), Nezesmilníš (2014), jako součástí projektu Desatero, Trnavská skupina (2014) a divadelní adaptace Kreutzerovy sonáty (2015). Mezi jeho rozhlasové hry patří Jeden konkrétní prosincový podvečer (2009) a Zpoždění aneb Rudolfova pomsta (2012). Napsal také koncept a libreto PS:…odepiš! (2017). 

Ocenění 

Na oběd

Hra Na oběd vyhrála první místo v soutěži Dráma 2009. Důležitou roli v této tragikomedii zaujímá jídlo, slouží jako prostředek k nátlaku a manipulaci. Jídlo jako kompenzace zmařených ideálů a představ hlavních postav. Celý děj se i proto odehrává přímo u zdroje potravy, tedy v kuchyni. Čtyřicetiletý despotický gymnaziální učitel Pavel tyranizuje především svou ženu Renatu, která ho „poslušně“ poslouchá a dělá vše tak, jak si on přeje. Pavlův bratr Tomáš odjel před pěti lety do Berlína a svého syna Rudolfa nechal právě u Pavla a Renaty. Tomáš se nyní vrací pro svého syna, a tak se tedy všichni po letech setkávají u společného oběda. Tomáš během oběda sdělí, že se nechává v Berlíně vydržovat od jedné staré a bohaté dámy, která chce napsat závět a vše odkázat právě Tomášovi, ale ještě předtím si přeje vidět jeho syna Rudiho. Rudolf si proto začne klást podmínky, odjede s Tomášem jen v případě, že dostane polovinu z jeho zděděných peněz. Pavel kdysi maloval obrazy, ale jeho otec všechny jeho díla spálil, až na jeden: Sedmibolestnou pannu Marii. V Pavlových očích byl bratr Tomáš vždy upřednostňovanější, a proto ho Pavel nenávidí. Tvrdí, že byl vždy samá holka a zbaběle utekl do Berlína a zde zanechal závazky, kdežto on musel poslouchat dál svého tyranského otce (kterému je nyní velmi podobný a ke své ženě se chová stejně jako on). Pavel se tedy Tomášovi mstí skrze jídlo a zároveň si tak na něj vybíjí svou zlost. Nechává si od své ženy nosit na stůl neskutečné množství pokrmů (jelení guláš, halušky, pirohy, hustou polévku, kačenu, jitrnice…) a snaží se Tomáše porazit svoji pohostinností. Postupně dochází ke gradaci celého děje, a to prostřednictvím Pavlova chování. Přejedenému Tomášovi sváže ruce za židli a lije do něho zákys, který nesnáší. Pavel má také celou dobu utkvělou představu o tom, jak má devatenáctiletý Rudolf sexuální představy o jeho ženě Renatě. Manželka nedokáže napjatou situaci zvládat a pije proto víno. Renata v průběhu oběda svého muže dokonce začne škrtit, když se pokusí uhodit Rudiho. Nakonec oba bratry zamkne v kuchyni a vášnivě se pomiluje s Rudolfem, což oba dva, ona i Rudi vnímají jako způsob pomsty vůči Pavlovi. Pavel je spatří a začne být nepříčetný, Tomáš se synem raději ihned odjíždějí směr Berlín. Renatě dochází, že navždy zůstane tyranizována od svého manžela a bude žít ve strachu, i přes svoji snahu postavit se mu. Celá hra je plná krutosti a dalo by se říci, že až brutality. A tak tedy i brutálně končí- Pavel Renatu znásilní. Ve hře má důležitou roli Pavlův pásek, na kterém mu jeho manželka hned na začátku hry dělá novou dírku, již tento moment předznačuje růst Pavlovi osobnosti. S jeho rostoucí agresí mu pásek praská a tak ho odloží. Lze to vnímat, jako určitý symbol: Pavlovo vůdčí osobnost zkrátka nic neudrží. Obraz Sedmibolestné panny Marie, kterou na obraze představuje Renata lze vnímat jako symbol minulé etapy, lásky a společné soužití mezi Renatou a Pavlem. Ve všech postavách, kromě Rudiho, obraz vyvolává vzpomínky, a proto pokaždé, když se Renata snaží vzepřít svému manželovi, podívá se na tento obraz a začne se nejen modlit a dovolávat se Boha, ale také se mu omlouvat. Krutost celé hry dotváří i strohý jazyk členěn do odstavců bez interpunkce.  Na rozdíl od hry Talenty je zde autorův cynismus spíše upozaděn a na čtenáře působí především emoční rozpoložení postav a rodinná atmosféra společného oběda.  Hra byla uvedena 11. prosince 2010 v Divadle Malá scéna STU v Bratislavě v režii Juraje Bielika a Antona Korenčie.

Talenty

Vyhrály 3. místo v soutěži Dráma 2008. Komedie s patřičnou dávkou cynismu nám odkrývá charaktery a chování postav při talentové soutěži. Režisér, který zde vystupuje, dělá vše pro to, aby soutěž měla úspěch a vše vycházelo podle plánu. Čtveřice soutěžících Michaela, Karel, Erika a paní Heňa touží jen po jednom, po výhře a slávě, jsou schopni kvůli tomu udělat cokoliv a jít doslova i přes mrtvoly. Postavy zde představují určité typy. Karel, který sebou nosí neustále svoji malou přenosnou šibeničku, všem ukazuje, jak je schopen oběšení bez smrti. Erika jakožto mladá a ambiciózní žena je schopna pro výhru udělat vše, nehne se tedy ani na krok od režiséra. Zároveň během generální zkoušky brání svým spolusoutěžícím v jejich výstupech. Michaele například podkopne nohy při tanci a paní Heně sebere její hudební nástroj-brumlu. Šestnáctiletá Michaela poslouchá svého otce, kterého přivedla sebou, velmi se kvůli němu stresuje, jelikož o výhru jde především jejímu otci, který se pro soutěž nadchne a nechá se jí pohltit. Nechybí ani milostná linie v podobě krátkého románku mezi Karlem a Michaelou. Zlom příběhu nastává tehdy, když se Erika rozčílí a začne kritizovat Karlův talent, na oběšení přeci nic není. Nasadí si na krk oprátku a začne Karla napodobovat, ale šibeniční oprátku si utáhne více než by měla a zemře. Režisér je v koncích a obává se toho, co bude dál. Společně přemýšlejí jak danou situaci vyřešit, když je Erika mrtvá a nemůže vystupovat. Nakonec se otec Michaely převlékne do Eriččiných šatů a vystupuje místo ní. Gol je v tom, že celou soutěž vyhrává a lidé jsou z něho unešení. Postupuje do dalšího kola mezinárodního talentové soutěže do Moskvy. Po jeho vystoupení za ním přijde novinářka Eva. Karel celou dobu neustojí pocit, že se umístil až na druhém místě a novinářka s ním proto nekomunikuje. Rozhodne se jí vše prozradit a ukázat jí tělo mrtvé Eriky. To se, ale obrátí proti Karlovi, jelikož soutěžící, režisér i otec svedou smrt Eriky právě na něho. Závěrem hry je vedeno interview mezi Michaelou a novinářkou, ze kterého se dozvídáme, že její otec měl vždy sklony k převlekům do dámských šatů. Jejich rodina je teď známá po celém Slovensku. Talentem je, ale Michalčin otec, nikoliv ona. Hra plná sebestřednosti a bezcitnosti postav, je skvělým dobovým obrazem toho, co jsou lidé schopni udělat pro slávu a uznání. Zároveň v ní, jako hlavní dominanty rezonují sobectví a lež. Všichni jsou schopni hodit smrt Eriky na Karla, jen aby se jim nic nestalo. Hra byla uvedena 27. prosince 2014 v podání Ružomberského neprofesionálního divadla RosaThea.  Roku 2009 ji Lukáš Brutovský režíroval ve Studiu 12 v Bratislavě.

Maryša

Měla premiéru 10. 1. 2014 v brněnském HaDivadle. Získala cenu Divadelních novin v kategorii činoherního divadla za nejlepší režii sezony 2013/2014  . Podle Brutovského neexistuje realistická hra z 19. století, jenž by byla napsaná tak dobře jako právě Maryša, jak uvádí v jednom ze svých rozhovorů po premiéře. Snaha se vrátit k původním hodnotám textu a odstoupit od větších inovací se vyplatila a Maryša sklidila valný úspěch. V inscenaci šlo především o vyzdvihnutí surovosti a cynismu. Zkoušení trvalo dva měsíce a byla vystavěna na prázdném prostoru hercích a textu. Maryšu by si Brutovský nevybral k divadelnímu ztvárnění na Slovensku, jelikož by podle něj byla škoda inscenovat ji v překladu. 

Při práci se staršími herci v HaDivadle také narazil na jeden drobný rozdíl mezi slovenským a českým divadlem. To slovenské je o trochu více temperamentní, a proto když v některých situacích požadoval po hercích více živosti, oni se raději přikláněli ke ztvárnění skrze vnitřní smutek. 

Zajímavý je i další pohled Lukáše Brutovského na rozdíly mezi českým a slovenským divadlem: „Divadlo v Čechách má vyraznejšie „režijné“ tendencie, zatiaľ čo divadlo na Slovensku viac stavia na hereckom prejave. Osobne mám rád divadlo, kde je režijné herecké a herecké režijné.“  

Brutovský ani neshledává nějaké zásadní rozdíly mezi Českou a Slovenskou republikou: „Mám tendenciu zabúdať, že som prekročil nejakú hranicu.“

Inscenace

Na Slovensku režíroval svoji hru Talenty ve Studiu 12 (2009). V divadle Lab na VŠMU režíroval Tarelkinovu smrt Suchovo-Kobylina (2010), Zahrádkáře G. Coopera, a E. Albeeho (2011), Výnosné místo A. N. Ostrovského (2012), Letní hosti M. Gorkého (2012) a Zmrzlinu T. Bernharda (2014). V Bratislavském loutkovém divadle režíroval Palici, von z vreca (2011). V divadle Andreje Bagara v Nitře Parazity L. Picarda a F. Schillera (2013) a Cyrana z Bergeracu  E. Rostanda (2015). S martinským Slovenským komorním divadle režijně spolupracoval na Lesu A. N. Ostrovského (2014), Měšťácích M. Gorkého (2016) a Gogolových Hráčích (2016). Ve Slovenském národním divadle režíroval Desatero (2014) a Půlnoční mši P. Karvaše (2014). V trnavském divadle Jána Palárika režíroval svoji hru Trnavská skupina (2014), kterou napsal společně se svým dramaturgem Mirem Dachem. 

V Čechách poté režijně spolupracoval s Městským divadlem Kladno: Praporky ve větru Ph. Löhleho (2013), s brněnským HaDivadlem: Maryša bratří Mrštíků (2014), se Švandovo divadlem: Misantrop Molièr (2015). S Jihočeským divadlem v Českých Budějovicích: Kreutzerova sonáta L. N. Tolstého (2015). V Národním divadle moravskoslezském v Ostravě režíroval Deník mého otce od P. Vilikovského (2016) a v ostravském Divadle Petra Bezruče PS:…odepiš! (2017). 

V maďarském divadle Cervinus Teatrum v Szarvasi režíroval Pískoviště D. Štaudera (2011).

Zdroje

Elektronický archiv Divadelního ústavu Bratislava

Institut umění- Divadelní ústav Praha (dokumentace), recenze a články ve složce L. Brutovský

Maryša brněnského HaDivadla inscenací roku, Dostupné z: http://www.divadelni-noviny.cz/marysa-brnenskeho-hadivadla-inscenaci-roku

Autorskou inscenaci PS:…odepiš! uvede Divadlo Petra Bezruče, Dostupné z: https://www.tyden.cz/rubriky/kultura/divadlo/autorskou-inscenaci-ps-odepis-uvede-divadlo-petra-bezruce_415109.html 

Kniha: Dráma 2007-2008, ISBN: 9788089369102

Kniha: Dráma 2009-2010, ISBN: 9788089369379

Kniha: Pavel Vilikovský-Miro Dacho:  Deník mého otce aneb Příběh opravdického člověka, ISBN:9788087650882

Lukáš Brutovský, Dostupné z: https://www.jihoceskedivadlo.cz/ansambl/6154-lukas-brutovsky

Lukáš Brutovský / Miro Dacho: Hra pro nás není materiálem, s kterým si děláme, co chceme, Dostupné z: http://www.divadelni-noviny.cz/lukas-brutovsky-miro-dacho-hra-pro-nas-neni-materialem-s-kterym-si-delame-co-chceme

Brutálná tragikomédia na zožreatie, Dostupné z: http://www.malascena.sk/repertoar/archiv/inscenacie/na-obed.html

Divadelní inscenací roku je Maryša z brněnského HaDivadla, Dostupné z: https://art.ihned.cz/divadlo/c1-63341070-divadelni-noviny-anketa-marysa

Obrázek, Dostupné z: http://www.skdmartin.sk/files/user/221-orig.jpg

(autorka hesla: Kristýna Kozlová)

Martin Čičvák

režisér, dramatik

(Karolína Pösingerová)

Sláva Daubnerová

(*20. 12. 1980 Bojnice, Slovensko)

Současná slovenská divadelní režisérka, autorka, performerka, herečka, příležitostná scénografka a kostymérka. Je zakladatelkou profesionální nezávislé platformy pro současné divadlo, tanec a nová média zvané P.A.T. Díky své specifické divadelní poetice, jež spočívá především v experimentu a využití nových divadelních forem, si získala své místo mezi režiséry a režisérkami současného slovenského divadla.  

Život
   Sláva Daubnerová se narodila 20. prosince roku 1980 v lázeňském městě Bojnice na středním Slovensku. Dětství strávila v Prievidzi, kde se poprvé seznamuje se slovenskou divadelní scénou, ke které se dostává díky uměleckému přednesu, jemuž se věnovala ještě na střední škole, a následně první rok na vysoké škole.
   V Prievidzi nefungovalo žádné městské divadlo, ale velmi silnou působnost zde měla amatérská scéna, jež jí poskytla prvotní zkušenosti. Po účasti na dílnách mladého divadla se seznámila s dalšími nadšenci divadla a společně s nimi založila svou první amatérskou divadelní společnost. Ze základů a zkušeností, které získala během svých divadelních počátků v období střední školy, čerpá dodnes.
      Po absolvování gymnázia v Prievidzi, kde úspěšně skládá zkoušku z německého jazyka a získává tzv. Deutsches Sprachdiplom, odchází v roce 2004 studovat na Univerzitu Komenského v Bratislavě. Zde absolvuje obor kulturologie a pokračuje doktorandským studiem na Katedre divadelných študií na bratislavské Vysokej škole múzických umení (VŠMU). Studium zakončuje dizertační prací na téma „Performance a performanční tendence v současném divadle“ pod vedením profesora PhDr. Jana Wilda, Phd.
    Rok 2006 se pro ni stává přelomovým. Začíná tvořit své prvotní monodramatické kompozice na rozhraní divadla a performance. Jedním z jejích sólových projektů v této době se stala performance Cely inspirována deníky Louise Borgouise. Nejvýznamnější událostí je však založení profesionální divadelní platformy zvané P.A.T., kde uvádí výše zmíněné Cely.
    Následně přichází se spoustou dalších multimediálních, hudebních či scénických instalací a divadelních projektů. Mezi něž patří Hamletmachine, Polylogue, M.H.L., Some disordered interior geometries, Iluminárium, Untitled nebo Solo lamentoso.
    Svou režisérskou a performanční působnost v posledních letech rozšířila i za hranice Slovenska a hostovala jako autorka, režisérka a herečka v divadlech v zahraničí. Působila například v ND v Praze, Činohře SND či v HaDivadle v Brně.
    Její talent nezůstal bez povšimnutí a podařilo se ji získat dvě prestižní ocenění DOSKY, několik cen slovenského Literárního fondu, ocenění festivalu Nová dráma/New Drama a Cenu Nadácie Tatra banky.
    Performance, jež v současnosti tvoří, jsou pravidelně prezentovány na prestižních domácích festivalech (Nová dráma, Dotyky a spojenia, Divadelná Nitra), kromě toho ale reprezentuje Slovensko i na festivalech v zahraničí – v USA, Rusku, Itálii, Německu, Polsku, Jižní Koreji, Rakousku, České republice, Slovinsku, Maďarsku, Chorvatsku či Arménii.
    Zúčastnila se také několika mezinárodních site-specific projektů jako např. TrasnForma z roku 2009 nebo Thalia Theater Halle. Objevila se i na uměleckých rezidencích Grotowského institutu ve Wroclawi či Le Tas de Sable – Ches Panses Vertes v Amiens.
     Svůj potenciál znalosti německého jazyka využila v roce 2011 a stala se stipendistkou Berliner Festspiele na Internationales Forum des Theatertreffens v Berlíně.
     Od roku 2012 do roku 2013 se věnovala pedagogické činnosti a vedla seminář o tanečním divadle na Vysoké škole múzických umění. O rok později působila na Katedře kulturologie Univerzity Komenského v Bratislavě. Téhož roku vedla přednášku na téma performativnosti v divadle na Humboltdově univerzitě v Berlíně.
     V současnosti je stále aktivní herečkou, performerkou a režisérkou, která působí na území Slovenska a České republiky. Momentálně spolupracuje s Operou národního divadla v Praze na Janáčkově opeře nesoucí název Výlety páně Broučkovy. 

Tvorba
    Sláva Daubnerová se v divadelním světě prosadila především díky své nové divadelní poetice. V českém i slovenském kontextu je známá především díky tvorbě dramatických (převážně monodramatických) kompozicí, které v sobě kloubí prvky moderního divadla a performance.
    Většinu jejích prací lze jen těžko začlenit do žánru činohry, jelikož jej překračuje. Ve svých inscenacích a performancích využívá nových médií. Zaměřuje se na pohyb, fyzično a rekonstrukci či destrukci dramatického textu. Mezi její „činoherní“ tvorbu patří inscenace Desatoro. Jednalo se o zpracování jednotlivých přikázání různými divadelními umělci, a každá část se odehrávala v odlišném prostoru Slovenského národného divadla. Jedním z podílejících se umělců byla právě Sláva Daubnerová, která zrežírovala čtvrté přikázání „Cti otca svojho i matku svoju“. Její další a velmi populární činohrou se stal Spiavejúci dom, jenž je inspirován skutečnými událostmi.
   Kromě performancí se zasloužila i o režii opery. V roce 2014 režírovala např. Orango & Antiformalistický jarmark inspirovaný hudbou Dmitrije Šostakoviče. Dále se do jejího operního repertoáru řadí režie Romea et Juliette od Charlese Gounoda či 66 sezón od M. Piačka.
   Většinu své tvorby koncentruje převážně do své divadelní platformy P.A.T. Zde se věnuje otázkám umělecké tvorby skrze přepracování a nová pojetí děl renomovaných umělců. Typickým žánrem jejích inscenací jsou monodramatické projekty, ve kterých několikrát, a s pozitivním ohlasem, inscenovala biografie ženských umělkyň. (Magda Husáková-Lokvencová, Louise Bourgeois a Francesca Woodman).
    Inscenační proces tvorby je pro ni komplexní záležitost, na které si dává nejvíce záležet. Základem je důsledná analýza tématu a promyšlený koncept představení.
   Na úplném začátku má o inscenaci pouze představu vizuální, výtvarnou. Následně se věnuje rešerši, kdy pracuje se sběrem materiálů dokumentárního charakteru, sekundární literaturou, ale pozornost věnuje i rozhovorům s lidmi nebo návštěvě archivu. Získané informace seskládá do určitého konceptu.
  Tento koncept pak obohacuje rozmanitými asociacemi a svými komplexními zkušenostmi jakožto autorky a performerky. Celou matérii doplňuje tzv. „akční“ scénografií, kde využívá nových médií (videoart, hypermédia, interaktivní instalace) a práci s pohybovým materiálem.
   Tělo herce během tvůrčího procesu vnímá jako mobilní objekt, který má aktivní vztah nejen ke scénografii, ale i světlu, videoprojekci a dalším divadelním složkám, jež jsou v inscenaci využity.
   Jejím produkcím předchází náročná technická, vědecká i umělecká příprava, díky níž následně vyniká její individualistický přístup a nekonvenční pohled na využité téma.
   Při tvorbě inscenací stojí Daubnerová často za autorstvím textu, výtvarným konceptem, ale i scénickým a kostýmovým řešením. Občas spolupracuje i s jinými hostujícími herci, tanečníky, choreografy, hudebníky či vizuálními umělci.

Herecké a performerské role
   Kromě role režisérky zastává Sláva Daubnerová i roli herečky a performerky, a to nejen v divadelních inscenacích, ale příležitostně i ve filmových (většinou krátko montážních) produkcích.

• 2006 – Sláva Daubnerová: Cely (A4 nultý priestor, Bratislava, Slovensko)
• 2007 – Heiner Müller: Hamletmachine (MsKS, Bojnice, Slovensko)
• 2008 – Sláva Daubnerová: Polylogue (KaSS, Prievidza, Slovensko) 
• 2010 – Sláva Daubnerová: M.H.L. (Štúdio 12, Bratislava, Slovensko)
• 2011 – Sláva Daubnerová: Iluminárium (kabaret kuriózních úkazov) (Alternatívne divadlo elledanse, Bratislava, Slovensko)
• 2011 – Sláva Daubnerová a Pavel Graus: Some Disordered Interior Geometries (Alternatívne divadlo elledanse, Bratislava, Slovensko)
• 2012 – Sláva Daubnerová: Solo lamentoso (Divadlo SĽUK, Bratislava, Slovensko)
• 2012 – Sláva Daubnerová: Untitled (Divadlo SĽUK, Bratislava, Slovensko)
• 2013 – Vanda Mesiariková: Medzi vrstvami – krátko montážní film
• 2013 – Henrik Ibsen: Rosmersholm (Divadlo Aréna, Bratislava, Slovensko) – role Beáty
• 2015 – Pam Valentine: Medzi nebom a zemou (Divadlo Aréna, Bratislava, Slovensko) – role Susie Cameronové
• 2015 – Neil Simon: Ver(ej)ný milenec (Ateliér Babylon, Bratislava, Slovensko) 
• 2015 – Vertigo – krátko montážní fashion film

(autorka hesla: Veronika Holečková)

Juraj Deák

(*15. 12. 1958 Bratislava)

Slovenský divadelní, filmový režisér a herec. 

Kariéra

V roce 1987 úspěšně absolvoval studium režie na pražské Divadelní fakultě Akademie Múzického umění u profesora Antonína Dvořáka inscenací Ženitba. Po studiu nastoupil na roční stáž do divadla S. K. Neumanna v pražské Libni. Poté opustil na delší dobu Prahu a nastoupil jako režisér ve Východočeském divadle v Pardubicích, kde působil do roku 1991. V roce 1992 přijal nabídku na angažmá v Ostravě. V Národním divadle moravskoslezském se stal po půlroce šéfem činohry společně s Vojtěchem Kabeláčem. Během svého působení v Ostravě uváděl divadelní hry i v dalších mimopražských divadlech (Klicperovo divadlo v Hradci Králové, Slovácké divadlo Uherské Hradiště). Šéfem činohry Národního divadla moravskoslezského byl do roku 2004. Během svého působení v Ostravě založil roku 1997 společně s Radovanem Lipusem a dramaturgy Markem Pivovarem a Alicí Taussikovou festival ostravských činoherních divadel OST-RA-VAR. Od roku 1998 režíroval ve znovu otevřeném Divadle Na Fidlovačce jako hostující režisér. Po ukončení angažmá v Národním divadle moravskoslezském v roce 2004 se stal uměleckým šéfem Divadla Na Fidlovačce ve spolupráci s Tomášem Töpferem. Po ukončení angažmá v Divadle Na Fidlovačce přijal místo uměleckého šéfa v divadle J. K. Tyla v Plzni, kde působil dva roky. Od září 2013 je Juraj Deák uměleckým šéfem Divadla na Vinohradech. Zároveň působí na Divadelní fakultě Muzického Umění jako odborný asistent na Katedře činoherního divadla. 

Ohlasy

O režijní tvorbě Juraje Deáka napsali: 

„Ostatní Řezáčovi herečtí partneři pouze skicují více či méně karikaturní figurky, které ve velkých gestech rozehrávají snad každé dramatikovo slovo. Ne jinak je tomu s ilustrativní režií Juraje Deáka. Nejzřetelněji je to vidět v posledním dějství. Jestliže dokázal Janusz Klimsza třetí část Lásky na Krymu pojmout jako skutečný mumraj „finálního aktu“ všeruských dějin, u Deáka v téže chvíli po scéně unaveně špacíruje modelka alias Kateřina Veliká, s kočárkem jezdí Vlkodlak a sem a tam se posouvá bezhlavý Generál. K dokreslení této scény režisér sahá po nejotřepanějších prostředcích – zní technohudba a blikají tři barevné reflektory.” 

(JAN JIŘÍK. Tak co třeba Mrożek?. Divadelní noviny. [21.1. 2015]

„Pygmalion se dodnes na jevišti udržu­je jako nejpopulárnější ze všech Shawových her, protože jeho téma je stále plné života. Jazyk jako téma nemůže nikdy zestárnout. Není snad naše zplanělá řeč, zneostřování, vyhasínání pojmenovávacích funkcí ve jménu posluhování politické korektnosti jedním z hlavních stesků dneška? Do toho se však Juraji Deákovi nechtělo, a tak se svým inscenačním týmem raději pokračoval ve své entertainersky bezzubé linii, jako by zapomněl, že tentokrát neinscenuje muzikál, ale činohru – lehrstück sršící shawovsky jiskřivým humorem a brilantním dialogem. Inscenační klíč, jejž si zvolil – uječená crazy –, ovšem dveře k Shawovi neodmyká, ale definitivně zamyká.”

(IVAN ŽÁČEK. Pygmalion jako muzikál, leč bez muziky. Divadelní noviny. [8.5. 2015]

„Ale o to se vinohradská inscenace režiséra Juraje Deáka vůbec nepokouší. Naopak volí (z důvodů zřejmě mimo­uměleckých) starší překlad Jana Raka. Přejmenování na Rebeku signalizuje akcentování milostného příběhu. Pak by ovšem inscenace měla nést označení Rosmer a Rebeka. Programový článek poukazuje na mnohoznačnost hry, v níž se pojí mýtičnost a symbolismus („severskou krimi“ raději pomineme), ale z nich zbylo v představení pramálo. Na počátku sice sledujeme fantaskní světelný a zvukový rej, v němž je zmítána titulní hrdinka, ale pak se hraje zcela tak říkajíc realisticky.”

(ZDENĚK HOŘÍNEK. Střetávání starého a nového. Divadelní noviny. [19. 3. 2013]

„Inscenační pouť za konzervativně měšťanským divákem bude holt delší než pohádková cesta za pokladem. To jsem si ale řekl až ve chvilce osvícení, kdy jsem si při premiéře kladl otázku, co mi interpretace režiséra Juraje Deáka nutkavě připomíná: nedělní televizní pohádku! Ale tu klasickou, v níž se ještě královi rádcové uměli pitvořit, cupitat a s komickou důstojností nosit paruky.”

 (RICHARD ERML. Pohádkové déjà vu. Divadelní noviny. [24. 1. 2013]

Rozhovory s Jurajem Deákem:

https://prazsky.denik.cz/kultura_region/fild20080421.html

https://www.rozhlas.cz/radiozurnal/host/_zprava/juraj-deak-divadelni-reziser--1110071

https://www.divadelni-noviny.cz/juraj-deak-reziser https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10090925908-vsechnoparty/208522161600024/obsah/108700-juraj-deak

https://prazsky.denik.cz/kultura_region/juraj-deak-chvile-pred-generalni-zkouskou-jsou-adrenalin-20130318.html

Divadelní režie (výběr):

• 1987 - Ženitba, N. V. Gogol, Divadlo DISK
• 1989 - Misantrop, Molière, Východočeské divadlo
• 1989 - Mrtvá živá voda, A. Máša, Východočeské divadlo (československá premiéra)
• 1992 - Život je sen, P. Calderon de la Barca, Klicperovo divadlo
• 1993 - Hamlet, W. Shakespeare, Klicperovo divadlo
• 1993 - Poprask na laguně, C. Goldoni, Divadlo Antonína Dvořáka
• 1993 - Jak se vám líbí, W. Shakespeare, Divadlo Jiřího Myrona
• 1994 - Penzion pro svobodné pány, S. O`Casey, J. Krejčík, Klicperovo divadlo
• 1996 - Král Lear, W. Shakespeare, Divadlo JIřího Myrona
• 1996 - Zkrocení zlé ženy, W. Shakespeare, Klicperovo divadlo
• 1997 - Kočičí hra, I. Örkény, Divadlo Antonína Dvořáka
• 1999 - Romeo a Julie, W. Shakespeare, Divadlo Jiřího Myrona
• 2000 - Klíčovou dírkou, J. Orton, Dům kultury Vítkovice, a. s.
• 2003 - Hamlet, W. Shakespeare, Divadlo Jiřího Myrona
• 2004 - Mů boj (Mein Kampf), G. Tabori, Divadlo Jiřího Myrona
• 2008 - Noc bláznů, L. Nowra, Divadlo Na Fidlovačce
• 2011- My Fair Lady, F. Loewe, A. J. Lerner, Divadlo Na Fidlovačce
• 2011 - Shapira, K. Sidon, Divadlo Na Fidlovačce
• 2012 - Zkrocení zlé ženy, W. Shakespeare, Divadlo na Vinohradech
• 2013 - Jak se vám líbí, W. Shakespeare, Divadlo J. K. Tyla v Plzni
• 2013 - Rebeka, H. Ibsen, Divadlo na Vinohradech
• 2016 - Pygmalion, G. B. Shaw, Divadlo na Vinohradech
• 2016 - Její pastorkyňa, G. Preissová, Divadlo na Vinohradech
• 2017 - Škola žen, Molière, W. Shakespeare, Divadlo na Vinohradech
• 2017 - Čarodějky ze Salemu, A. Miller, Divadlo na Vinohradech

Filmografie (výběr):

• 2010 - Cizí příběh (TV film)
• 2007 - Zlatá muška (TV film)
• 2003 - Strážce duší (TV seriál)
• 2005 - Ulice (TV seriál)
• 1999 - Lukáš ve fraku (dokument)
• 1998 - Hudba v Národním divadle moravskoslezském (dokument)

Herecká filmografie 

• 1990 - Největší z Pierotů (TV seriál)
• 1990 - V rannej hmle (TV film)
• 1991 - Skús ma objať (TV film)
• 1997 - Arrowsmith (TV seriál)
• 1998 - Cestující bez zavazadel (TV film)
• 2002 - Kráska a netvor (TV film)
• 2002 - Trosečníci (TV film)
• 2005 - Ulice (TV seriál)
• 2008 - Nemocnice na kraji města - nové osudy (TV seriál)
• 2016 - Jak básnící čekají na zázrak (film)
• 2017 - Monstrum (TV film)
• 2017 - Kafe & Cigárko (internetový seriál)

Zdroje:

https://www.djkt.eu/profil-cinohry

https://www.fidlovacka.cz/o-nas/historie/

https://www.ndm.cz/cz/osoba/974-deak-juraj.html

https://www.ndm.cz/cz/stranka/573-historie-festivalu-ost-ra-var.html

https://www.divadlonavinohradech.com

https://www.i-divadlo.cz/divadlo/divadlo-na-vinohradech/carodejky-ze-salemu

https://www.i-divadlo.cz/divadlo/divadlo-na-fidlovacce/shapira

https://www.klicperovodivadlo.cz/archiv-inscenaci/

https://prazsky.denik.cz/kultura_region/fild20080421.html

https://www.ndm.cz/cz/osoba/974-deak-juraj.html

https://www.ceskatelevize.cz/porady/1055565280-byla-laska/401226100061001/81-reziser-juraj-deak/

https://www.csfd.cz/tvurce/26555-juraj-deak/

(autorka hesla: Kristýna Matolínová)

Natália Deáková

režisérka

(Kristýna Mazánková)

Viliam Dočolomanský

režisér

(Eliška Seveldová)

Petra Fornayová

(* 1972, Bratislava)

Slovenská režisérka, choreografka, interpretka, herečka a publicistka. Venuje sa súčasnému tancu a tvorbe na pomedzí divadelných žánrov. Od roku 1988 je súčasťou slovenskej a medzinárodnej tanečnej a divadelnej scény, má za sebou desiatky autorských projektov, zahraničné rezidencie a hosťovanie na etablovaných festivaloch.

Kariéra

V rámci profesionálnej slovenskej tanečnej scény sa začína angažovať už počas štúdia práva na Univerzite Komenského, kedy zároveň kontinuálne študuje na Vysokej škole múzických umení v Bratislave, je členkou baletného súboru Štátnej opery v Banskej Bystrici a viacerých súborov pre moderný tanec. Po skončení štúdia v roku 1997 stojí pri zrode Asociácie súčasného tanca (AST) v Bratislave a Štúdia tanca v Banskej Bystrici. Po úvodných skúsenostiach s účinkovaním v tanečných predstaveniach Štúdia tanca a Štátnej opery začína postupne pôsobiť ako freelance tanečníčka a rozbieha prvé vlastné projekty. Okrem trvalého pôsobenia v AST a v Štúdiu tanca je od roku 2000 kmeňovou herečkou bratislavského divadla SkRAT, dlhodobo spolupracuje s bratislavskou scénou Štúdio 12, organizuje tanečný festival Nu Dance fest a zlepšuje podmienky pre podporu a propagáciu súčasnej slovenskej tanečnej scény prostredníctvom projektov ako Dans Theatrium a Dance Arena. V rokoch 2003-2007 je tanečnou dramaturgičkou v centre pre súčasnú kultúru A4, v roku 2006 zakladá medzinárodný tanečný festival Nu Dance Fest. Rovnako hosťuje v zahraničných súboroch a absolvuje rezidencie v European Dance Development Centre v Düsseldorfe, v pražskej SE.S.TA, či hosťuje v parížskom Théatre du Mouvement.

Domáce scény

Ako jedna zo zakladateliek a členka Asociácie súčasného tanca (AST) začína od roku 1996 pravidelne účinkovať v tanečných inscenáciách z ich produkcie. Už v roku 1995 účinkuje v baletnom predstavení Okno dotykov Zuzany Hájkovej, zakladateľky banskobystrického Štúdia tanca. Stojí tak v centre prvých náznakov snahy inštitucionálne ukotviť tvorivé výsledky v oblasti moderného a súčasného tanca na Slovensku. Fornayovej spolupráca s dvoma organizáciami, ktoré po dlhú dobu ako jediné propagovali súčasný tanec na Slovensku pretrváva do súčasnosti. V rámci produkcie AST uviedla v roku 2015 aj svoj úspešný hudobno-tanečný projekt Dance with changing parts v spolupráci so slovenským hudobným zoskupením Cluster Ensemble s živou hudbou ikonického skladateľa Philipa Glassa. Ako kmeňová herečka súboru autorského divadla SkRAT sa autorsky a herecky zúčastnila na desiatke predstavení, ktoré súbor dlhodobo uvádza na domovskej scéne v bratislavskom centre súčasnej kultúry A4. Súbor SkRAT v dobe vzniku koncepčne nadviazal na autorskú filozofiu realizovať súčasné hudobno-divadelné a operné tvary „bez kompromisov“.^[1] Medzi hudobno-tanečné predstavenia, kde sa Fornayová predstavuje ako interpretka patrí napríklad na festivale Nová dráma ocenená hra Ľuba Burgra Morča (2003), ktorá v repertoári súboru ostáva vyše 15 rokov. Fornayová aj spoluprácou so SkRAT-om potvrdzuje svoj dlhodobý záujem o prepájanie rôznych javiskových žánrov. V činoherne zameraných kusoch účinkovala na scéne Štúdia 12, kde herecky spolupracovala napr. so slovenským režisérom Robom Šimkom v inscenáciách Petržalské príbehy a NOVINKACHUDOBA™. Tu si v roku 2010 zahrala aj vo Vyrypajevovej hre Júl ktorú režisérka Lelková koncipovala ako hru jedného herca. Vyrypajevov text tak interpretuje Fornayová ako jediná postava. O pár mesiacov nato režíruje Fornayová opäť v Štúdiu 12 hru súčasnej autorky Aleny Bodnárovej s názvom Dievča z morského dna.^[2] Fornayová v hre aj účinkuje a to spolu s hercom Ľubomírom Bukovým, s ktorým si v roku 2008 zahrala v Šimkovych Petržalských príbehoch. 

Interpretka

Ako interpretka popri činoherných predstaveniach divadla SkRAT a Štúdio 12 účinkuje aj v pohybových performance a divadelných produkciách na pomedzí žánrov. Pod početnú kategóriu spoluprác so skladateľmi a hudobníkmi spadá aj jej účinkovanie v súčasnej opere slovenského skladateľa Martina Burlasa Kóma, v premiére uvedenej v roku 2007 na scéne SND. V rokoch 2013-15 spolupracuje na viacerých projektoch s experimentálnym hudobným telesom Cluster Ensemble, ktorí uvádzajú svoje koncerty a hudobné performancie v nekonvečných aranžmá často v spolupráci s tanečníkmi.^[3] Fornayová účinkovala ako performer v projektoch CE performs Milana Adamčiaka a CE performs TD Monogramista^[3] na základe ktorých už zohratá spolupráca dala vzniknúť jej autorskému hudobno-tanečnému projektu Dance with changing parts (2016).

Režisérka a autorka

Ako autorka konceptu hudobno-tanečnej performance Dance with changing parts sa zhostila aj réžie. Performance je zároveň jedným z viacerých projektov kde spolupracuje s hudobníkmi, ktorí interpretujú hudobnú skladbu naživo na scéne. V tomto prípade slovenskí Cluster Ensemble naviazali na svoj projekt Cluster ensemble plays Philip Glass, kde za spolupráce so skladateľom Philipom Glassom uvádzajú a interpretujú kľúčové skladby jeho hudobnej kariéry. Výsledný troj-album vychádza na Glassovom vlastnom labeli. Jedinečnosť Fornayovej projektu potvrdzuje aj odobrenie názvu a použitia skladieb samotným skladateľom, ktorý tak nadviazal na ranú „divadelnú“ kapitolu svojej kariéry, kedy spolupracoval napríklad so Samuelom Beckettom. S performance v roku 2016 Fornayová hosťovala na viacerých festivaloch, bratislavskom Nu Dance fest, či Hybaj ho! v Prahe. Vo svojom konceptuálnom autorskom projekte Opernball z roku 2016 problematizovala okrem iného možnosti a potrebu odbornej kritiky tanečných divadelných žánrov, zvlášť súčasného tanca. Tanečnú inscenáciu vytvorila so skupinou nezávislých tvorcov a interpretov, s ktorými projekt predstavili na viacerých scénach a festivaloch v Česku aj na Slovensku, od bratislavskej A4, festivalu Divadelná Nitra, či Nu Dance fest, KioSK, Vlna naživo a i. Ako interpretka a zároveň autorka konceptu a choreografie sa predstavila vo svojej solo performance Deep Infraction of Epidermis, ktorý uviedla v premiére na festivale Divadelná Nitra v roku 2006. Svoju schopnosť komplexnej tvorby a zároveň |interpretácie predviedla aj v ďalších sólových pohybových performance Half-Moon Bear (2000) a Angel2 z roku 2007.

[kompletní heslo je k dispozici ve slovenské verzi Wikipedie]

(autorka hesla: Simona Baková)

Peter Gábor

režisér

(Natálie Klimová)

Dodo Gombár

režisér, dramatik

Dodo vlastním jménem Jozef se narodíl 3. června 1973 v Trnavě kde dokončíl gymnázium. Potom vystudoval divadelní režii na VŠMU v Bratislavě (absolvoval v roce 1998), během studia dostal stipendium a absolvoval roční stáž na prestižní divadelní škole The Circle in The Square v New Yorku v letech 1996-1997, kde byla uvedena jeho inscenace Tell me about birds.
  Po ukončení studia v roce 1998 působil dva roky v divadle Slovenského národného povstania (SNP) v Martine jako režisér a potom i jako umělecký šef. Jeho první inscenací v SNP byla hra M. Gorkého Na dně. Během těchto let působíl i v dalších divadlech, nejvíc v divadlech v Bratislavě. Jednou z uspěšných inscenací byl muzikal Kráľ Dávid, kde Gombar, společně s J. Urbanem, který taky napsal libretto a Ľ. Hornákem, který složil hudbu, vystupoval jako autor, ale i jako režisér. Premiéra proběhla 19. června 1998 na Nové scéně v Bratislavě. Taky na půdě Nové scény v Bratislavě vznikla v roce 1999 muzikál Daniela Landy Krysař. V toméž roce působil v divadle Teatro Il Vascello v Rímě, kde vznikla inscenace The Contacts. Za dva roky působení v divadle Slovenského národného povstania, ať už v nagažmá nebo jako hostující režisér, vytvořil třináct inscenaci.
  Od roku 2000 do roku 2006 byl tvůrcem na volné noze. Zatím nejuspěšnější období tvorby Josefa Gombára. Hodně působíl v Divadle Bolka Polívky v Brně kde dostaval přiležitost inscenovat i vlastní autorksé projekty. Spolupracoval s Divadelním spolkem Frída, který vznikl v roce 1999 za iniciativy Bolka Polívky, jehož divadlo se stalo domovoskou scénou pro soubor až do roku 2011. S Frídou Josef Gombár zpracoval několik svých autorských her, který jsou v repertoáru souboru už přes 15 let. Nejstarší autorskou inscenaci je Sex, Drugs and Rock&Roll, která měla premiéru 8. Ledna 2000, pozdější jsou inscenace Hospodská, Pánská jízda, Už troubějí. V tomto období se Gombár zviditelnil i tím že pracoval v různých žánrech. K činoherním komediím a tragédiím patří taky muzikály – Král David a Krysař – jak už bylo zmiňeno, taneční inscenaci Faust v Bratislavském divadle tance, režíroval taky v divadle Astorka Bratislava dětský muzikál Bambi.
  Ale i přes všechná ocenění, nejuspěšnější inscenaci je Hugo Karas v Divadle Petra Bezruče, za kterou Dodo Gombár, jako autor, dostal druhou cenu (první nebyla udělena) Alfreda Radoka v roce 1999. Po sedmi letech se dočkala i premiéry na prknech Divadla Petra Bezruče. “Inscenace nás vtahuje do života chlapce a později snad muže Huga Karase (Viktor Dvořák). Možná pro jeho blbé jméno mu Bůh (Norbert Lichý) věnuje víc času a vede s ním životní dialog. Od něj má Hugo svého anděla (Petra Bučková). Ne že by mu výrazně pomáhal, ale je s ním a spolu tvoří jedinou bytost. Navzájem se učí a padají na nos. Hugo má také rodiče (Marcela Čapková, Tomáš Dastlík). Jejich hrdličkovský vztah postupně přechází v banální soužití. Jako správný teenager má i svou partu. Nikdo zde není šéfem a tak se do dějin zapíší všichni. Nejdrsnějším „týpkem“ je Balog (Jan Vlas), v těsném závěsu se drží kamarádka pro všechno Sedma (Tereza Vilišová) a trochu pro sebe existující Rudy (Lukáš Burian). Hugo je evidentně jiný než jeho kamarádi, tuto odlišnost podtrhuje hlavně civilnější oděv. Ostatní kostýmy podléhají výtvarné stylizaci, evokují myšlenku, že jejich nositelé již s Hugem nejspíš nejsou.”
  V Deníku Ladislav Vrchovský vychvaluje Dodo Gombara i jako autora i jako režiséra. “Úspěch či neúspěch na divadle vždy začíná u výběru textu. Text divadelní hry Hugo Karas byl v roce 1999 ověnčen cenou Alfréda Radoka. Zde je první předpoklad úspěchu. Dodo Gombár není jen dobrý autor, ale také velmi dobrý režisér. Jeho hostování u Bezručů při režii vlastní hry je dalším předpokladem úspěchu. Výsledkem je inscenace, která připomíná to nejlepší, co se na jevišti Divadla Petra Bezruče v minulosti odehrálo.”
  Ještě předtím působí jako hostující režisér v Švandově divadle v Praze. Kde uvedl svoje hry Vojcek - Der Romantiker v roce 2004 ve studiu divadla a Sen noci svatojánské v roce 2005 ve velkém sále divadla.
  V roce 2006 se stal uměleckým šéfem Městského divadla Zlín. Ve své době zde nastudoval nespočet inscenací, jež se vyznačovaly charakteristickým autorsko-režijním pojetím (např. Faust, Tři sestry, Mistr a Markétka). Věnoval se i režii muzikálů a hudebních komedií (Šumař na střeše, Limonádový Joe, Kabaret, Balada pro banditu). Už jako host nastudoval ve zlínském divadle vlastní adaptaci románu Kateřiny Tučkové Žítkovské bohyně.
  Původně Dodo Gombár měl být na pozici uměleckého šéfa pět sezon, ale kvůli neshodám názoru s tehdejším ředitelem Petrem Michálkem a vedením divadla působil v divadle jenom tři. I během tak krátkého působení jsou vidět změny ve fungování a popularitě divadla. Gombár se snažil rozšířit povědomí o divadle - vytvářel alternativní program, aby dostal divadlo i mimo budovu, byli otevřené generálky, nebál se zvát významné režiséry (například Jan Mikulášek, Jan Antonín Pitínský nebo Martin Františák). Posunul Městské divadlo Zlín mezi významné scény České republiky, o čemž svědčí jednak četná ocenění, ale i zájem ze strany divadelní veřejnosti. Dodo Gombár velmi opatrně začal vychovávat diváka, pořád ještě občas dělal ustupky pro většinového diváka, ale jinak bylo patrné že návštěvníci měli velký zájem i o náročnější inscenace. Gombár svou odvážnou koncepcí neztratil diváka, jak mu bylo neobjektivně podsouváno především ze strany tehdejšího vedení divadla, naopak, statistická čísla dokazují zvýšení celkové návštěvnosti v letech 2006 až 2009. 

Od září roku 2010 je uměleckým šéfem Švandova divadla na Smíchově (v této funkci působí i v sezóně 2018/2019). 

(autorka hesla: Saša Sydorenko)

Braňo Holiček

Slovenský režisér, herec, zpěvák, autor a dabér. Narodil se 14. 8. 1985 v Košicích. 

Zde vystudoval Základní uměleckou alternativní školu a během studia zde propadl divadlu. Hrál v dětských hrách, v muzikálech a účastnil se řady pěveckých soutěží. Vystupoval v Městském divadle v Košicích a na scéně Východoslovenského státního divadla. Po základní škole přesídlil do České republiky a od roku 2001 do roku 2007 studoval Pražskou konzervatoř, kde získal titul DiS. v Hudebně-dramatickém oboru. Již během studia na konzervatoři hostoval například v Divadle na Vinohradech. Následně pokračoval ve studiu na Divadelní akademii múzických umění na Katedře alternativního a loutkového divadla, kde vystudoval režii alternativního divadla. 

     Do povědomí diváků se dostal roku 1997, kdy se začal objevovat na obrazovkách České televize v seriálu Zdivočelá země. Filmové role na sebe nedaly dlouho čekat a prvním Holičkovým filmem se stalo historické drama Všichni moji blízcí. Nedlouho poté se objevil již v ústřední roli sokolníka v dobrodružné pohádce Král sokolů v režii Václava Vorlíčka. V následujících letech se objevil v řadě televizních filmů a seriálů, z nichž některé zároveň režíroval. Jako zpěvák debutoval albem Kik Flip, kde se u některých skladeb uplatnil také jako textař.

     Prvním hereckým účinkováním na poli velkých divadel byl Měsíční běs ve Studiové scéně Divadla na Vinohradech. Zde se později představil i v Lásky hře osudné. V Divadle na Vinohradech působil i na jeho velké scéně a to ve Věci Makropulos, v Herkulesovi a Augiášově chlévě, Vrátila se jednou v noci či v Macbethovi. K shakespearovské tématice se vrátil během svého účinkování na Letních shakespearovských slavnostech, kde si v létě 2011 zahrál ve Večeru tříkrálovém. Další velkou scénou, na které mohli diváci v minulosti Holička vidět, byl Činoherní klub. Na této scéně si zahrál v inscenaci Nebezpečné vztahy a nedlouho poté i v Ptákovině. Za zmínku také stojí inscenace Slaná voda Divadla Letí nebo Vinobraní v Ypsilonce aneb Dožínky operety právě ve Studiu Ypsilon. Jmenovat lze také inscenaci Přísně tajné: Hrubá nemravnost Divadla pod Palmovkou, kde jsme ale mohli slyšet pouze zvukový záznam Holička. V současné době ho můžeme vidět na divadelních prknech na scéně Studia Ypsilon v inscenaci T. G. M. aneb Masaryk v kostce. 

     U řady inscenací je podepsán jako autor či spoluautor. Tato představení často také režíroval. Již během svého studia režie pracoval na představeních v kladenském Divadle Lampion nebo ve Studiu Ypsilon. Jeho absolventskou inscenací byl Masakr v Paříži, kterou uvedl ve školním Divadle Disk. Následně spolupracoval například s MeetFactory, Divadlem v Dlouhé, Divadlem pod Palmovkou, Divadlem Minor, Pidivadlem, Národním divadlem Brno, Divadlem F. X. Šaldy a Klicperovým divadlem Hradec Králové. V letenském Pidivadle spolupracoval se studenty Vyšší odborné školy herecké. Zde vytvořili formou workshopu autorské představení Příští stanice, které vedení školy označilo jako kontroverzní a zakázalo ho dále uvádět. Jedno z nejzásadnějších angažmá bylo desetileté působení ve Studiu Ypsilon, které formovalo jeho režijní styl. 

     Především je třeba zmínit jeho režisérskou činnost, ale uplatňuje se také jako dramaturg. U jednoho z jeho nedávných počinů, představení #nejsemrasista_ale uvedené v Divadle Petra Bezruče, kde je Holiček podepsán jak pod režií, tak i pod výběrem hudby. Dále je možné vidět jeho autorské inscenace v Divadle Minor a to Demokracii na velké scéně divadla a také Mimino na Malé scéně. Jeho režijní počin je i na prknech Národního divadla a to na nové scéně, kde uvedl divadelní hru amerického autora Paula Rudnicka Jsme v pohodě. A v neposlední řadě také na jevišti Národního divadla Brno, kde je na repertoáru inscenace Kmeny.

     Braňo Holiček patří mezi nejoriginálnější mladé umělce. Své diváky zaujme jak výběrem tématu, tak i technikou zpracování. Inscenacemi reflektuje dnešní společnost. Rád pracuje s paralelami a metaforami. Mimo divadelní a seriálové projekty tvoří také videoklipy a video kampaně.

     Na kontě má i řadu ocenění. V březnu roku 2013 dostal Cenu Alfréda Radoka jako Talent roku. 

     Je ženatý a má tři děti.

     V současné době tvoří výhradně v České republice. I přes tento fakt se nechal slyšet, že se cítí být Čechoslovákem. 

(autorka hesla: Renata Kotápišová)

Karol Horváth

režisér

Laco Kerata

dramatik, dramaturg

(Václav Alexa)

Viliam Klimáček

dramatik

(Adam Pospíšil)

Martin Kubran

(* 3. 10. 1970, Bratislava)

Slovenský dramaturg, autor divadelních a tanečních projektů. Zároveň se věnuje autorským dramatizacím a překladům z německého jazyka. 

Pravidelně spolupracuje s divadly na Slovensku i v Čechách. Žije v Brně.

Život

Martin Kubran se narodil 3. 10. 1970 v Bratislavě. Studoval zde na gymnáziu, které v roce 1989 úspěšně ukončil. Poté nastoupil na Strojnickou fakultu SVTŠ v Bratislavě, ze které v roce 1990 odešel a roku 1991 nastoupil na Divadelní fakultu VŠMU na obor divadelní věda (později i dramaturgie), kterou roku 2003 ukončil diplomovou prací Arabská noc Rolanda Schimmelpfenniga.

V průběhu studií spolupracoval na školních divadelních projektech jako dramaturg a autor – na VŠMU s režisérem Rastislavem Ballekem a na brněnské JAMU s režisérem Martinem Čičvákem. S oběma režiséry spolupracuje pravidelně až do dnes.

V roce 1997 vytvořil spolu s výtvarnicí a filmařkou Anabelou Žigovou a režisérem Edo Kudláčem inscenaci Ladislav Klíma: Jsem Absolutní Vůle, se kterou se účastnili divadelního festivalu Divadelná Nitra a za kterou získali cenu DOSKY v kategorii Objev sezóny.

Od roku 1998 se divadelní tvorbě věnuje na profesionální úrovni.

V letech 1998 – 2000 působil jako interní dramaturg Divadla SNP v Martině. Spolu s režisérem Rastislavem Ballekem zde uvedli tři autorské divadelní inscenace na motivy starší slovenské literatury, se kterými se účastnili řady významných divadelních přehlídek a festivalů na Slovensku, v Čechách, v Německu, Rusku a Chorvatsku. Inscenace Atómy Boha, vycházející ze stejnojmenného románu Gejzy Vámoše, byla nominována na cenu DOSKY.

V tomto období vytvořil společně se Zuzanou Pálenčíkovou koncept periodického divadelního projektu Divadelný Trojboj, který dodnes pořádá bratislavský Divadelný ústav.

V letech 2001-2002 absolvoval náhradní vojenskou službu v archívech Divadelného ústavu v Bratislave.

V roce 2002 se na festivalu Berliner Theatertreffen zúčastnil tvořivé autorské dílny Fórum mladých divadelníků, kterou vedli divadelníci Paul Binnerts a Roland Schimmelpfennig. 

V roce 2003 vytvořil společně s Katarínou Mikulíkovou pro Městské divadla Žilina koncept open-air festivalu Žilinská svätojánska noc.

V letech 2004 - 2008 působil jako dramaturg v Divadla Aréna v Bratislavě. Kromě jiných zde s režiséry Rastislavem Ballekem, Martinem Čičvákem a s dramatikem Viliamem Klimáčkem uvedli inscenace Občanského cyklu - Tiso, Dr Gustáv Husák a Komunizmus, které se dočkali velikého ohlasu u diváků i kritiky. V roce 2010 za cyklus obdržel Kubran ocenění za angažovanou dramaturgii festivalu Nová Dráma. 

Za inscenaci hry Edwarda Albeeho Koza alebo kto je Sylvia získaly prestižní ocenění DOSKY protagonisté Emília Vášáryová a Juraj Kukura. Za autorskou inscenaci Tiso získali společně s režisérem Rastislavem Ballekem cenu DOSKY ve čtyřech kategoriích, cenu za výjimečný herecký výkon získal také protagonista inscenace Marián Labuda.  

Významný ohlas zaznamenaly také inscenace hry Thomase Vinterberga Rodinná slavnost v režii Martina Čičváka, nebo inscenace hry Marguerite Durasové India Song v režii významného německého divadelníka Hanse Hollmanna.  

V letech 2008 - 2010 působil jako dramaturg Činohry Národního divadla Brno, kromě jiného se zde podílel na české premiéře hry Petera Turriniho Můj Nestroy.

V letech 2011 – 2013 působil jako dramaturg Činohry Slovenského národního divadla. Dramaturgicky zde připravil cyklus inscenací Endlösung. Významný ohlas zaznamenala především inscenace textu Elfriede Jelinek - Rechnitz v režii Davida Jařaba. Jako dramaturg a spoluautor úpravy zde uvedl slovenské premiéry her klasické světové dramatiky - Goetheho Fausta I. a II. díl (režie Martin Čičvák), Aristofanovy Oblaka (režie Martin Čičvák), Aischylovu trilogii Oresteia (režie Rastislav Ballek).

V letech 2013 - 2017 působil jako dramaturg v Činohře Národního divadla Brno. Podílel se zde na několika pozoruhodných inscenacích. Uvedl mimo jiné Ibsenovu Noru, Shakespearova Othella (obě v režii Rastislava Balleka), Aristofanovu Lysistratu, Sofoklova Aiata, Dostojevského Běsi (v úpravách dramatika Romana Sikory a v režii Martina Čičváka), dramatizaci románu Ladislava Fukse Vévodkyně a kuchařka (režie Kamila Polívková), hru Rolanda Schimmelpfenniga Kdyby tak, a co pak (režie Thomas Zielinski), hru Rainera W. Fassbindera Strach jíst duši (režie Jan Frič).

Martin Kubran pravidelně spolupracuje s Divadlem Aréna v Bratislavě, Činoherním klubem v Praze, s Činohrou Slovenského národního divadla a s Činohrou Národního divadla Brno.

Spolupracuje také s mezinárodním souborem Rootlessroot Jozefa Fručka a Lindy Kapitanea. Jako dramaturg se podílel na jejích tanečních projektech – Kireru, W Memorabilia, Europeum. 

Podílel se také na inscenaci Black Black Woods, která vznikla ve spolupráci českého souboru Cirk La Putika a Rootlessroot, a v roce 2017 získala cenu Divadelních novin v kategorii Taneční a pohybové divadlo. 

Oceněné inscenace

• 1997: Ladislav Klíma: Jsem Absolutní Vůle – cena DOSKY v kategorii Objev sezóny 
• 2004: Koza alebo kto je Sylvia -  čtyři nominace na cenu DOSKY, ceny DOSKY za Nejlepší ženský herecký výkon a Nejlepší mužský herecký výkon pro Emílii Vášáryovou a Juraje Kukuru
• 2004: Arabská noc – pět nominací na cenu DOSKY, ceny DOSKY za Nejlepší inscenaci, Nejlepší režii a Nejlepší scénografii 
• 2005: Tiso – pět nominací na cenu DOSKY, ceny DOSKY za Nejlepší inscenaci, Nejlepší hudbu, Objev sezóny a Nejlepší mužský herecký výkon pro Mariána Labudu
• 2006: Dr. Gustav Husák – nominace na cenu DOSKY, cena za dramaturgii na festivalu Nová dráma/New Drama
• 2007: Úklady a láska – cena DOSKY za Nejlepší kostým 
• 2008: Leonce a Lena - cena DOSKY za Nejlepší scénografii
• 2009: Komunizmus - nominace na cenu DOSKY, cena za dramaturgii festivalu Nová dráma/New drama
• 2013: Oresteia - cena DOSKY v kategorii Nejlepší ženský herecký výkon pro Annu Javorkovou
• 2014: Rechnitz - Anjel skazy - hlavní cena přehlídky Nová dráma/New drama 2014
• 2015: Bratři Karamazovi – cena Divadelních novin za nejlepší herecký výkon pro Juraje Kukuru
• 2016: Black Black Woods – cena Divadelních novin
• 2017: Strach jíst duši – cena Jozefa Balvína

Vybrané inscenace

1995

• S. H. Vajanský: Podivíni – společně s R. Ballekem, VŠMU Bratislava

1996

• Mikuláš Dohnányi: Odchod z Bratislavy – společně s R. Ballekem, VŠMU Bratislava
• Baal, B. Brecht - společně s M. Čičvákem, JAMU Brno

1997

• Ladislav Klíma: Jsem Absolutní Vůle – společně s Anabelou Žigovou a Edou Kudláčem, VŠMU Bratislava 
• Figarova svatba, Baumarchais, Peter Turrini – společně s M. Čičvákem, JAMU Brno
• Vajanský: Pustokvet – společně s R. Ballekem, Divadlo SNP v Martine 

1998 

• Gejza Vámoš: Atómy Boha - společně s R. Ballekem, Divadlo SNP v Martine

1999 

• Kristína Royová: Bez Boha na svete - společně s R. Ballekem, Divadlo SNP v Martine

2000 

• Dobrý človek zo Sečuanu, B. Brecht - společně s M. Čičvákem, Divadlo SNP v Martine
• Vojcek, G. Büchner - společně s M. Čičvákem, Činoherní klub

2001 

• Proces, A. V. Suchovo-Kobylin  - společně s M. Čičvákem, Činoherní klub

2002

• Mizantrop, Molière - společně s M. Čičvákem, Činoherní klub
• Zámek, na motivy románu Franze Kafky - společně s M. Čičvákem, Činoherní klub

2003

• Aina - společně s Milanem Kozánkem, Štúdio tanca Banská Bystrica
• Jméno/ Noc spívá své písně, Jon Fosse - společně s M. Čičvákem, Činoherní klub

2004 

• Arabská noc, Roland Schimmelpfennig - společně s M. Čičvákem, Slovenské národné divadlo
• Koza alebo Kto je Sylvia, Edward Albee – společně s M. Čičvákem, Divadlo Aréna, Bratislava
• Emilia Galotti, G. E. Lessing  - společně s M. Čičvákem, Národní divadlo Brno
• Tatoo, Igor Bauersima - společně s M. Čičvákem, Divadlo Aréna, Bratislava

2005

• Tiso – společně s R. Ballekem, Divadlo Aréna, Bratislava
• Tisíc a jedna noc – Zahrada Šahrazád  - společně s M. Čičvákem

2006

• Amfitryon, Molière - společně s M. Čičvákem, Činoherní klub
• Dr Gustáv Husák, Viliam Klimáček – společně s V. Klimáčkem a M. Čičvákem, Divadlo Aréna, Bratislava

2007 

• Úklady a láska, F. Schiller - společně s M. Čičvákem, Slovenské národné divadlo 
• India Song, Marguerite Durasová  - společně s Hansem Hollmannem
• Boh masakra, Yasmina Reza - společně se Soňou Ferancovou, Divadlo Aréna, Bratislava

2008

• Leonce a Lena, G. Büchner – společně s M. Čičvákem, Slovenské národné divadlo
• Můj Nestroy, Peter Turrini  - společně s Petrem Veselým
• Traja Kamaráti, M. Čičvák podle románu E. M. Remarqua  - společně s M. Čičvákem, Divadlo Aréna, Bratislava

2009 

• Ideální Manžel, Oscar Wilde  - společně s Jakubem Macečkem, Národní divadlo Brno
• Matka Guráž, B. Brecht  - společně s M. Čičvákem, Slovenské národné divadlo
• Lakomec, Molière - společně s Viktorií Čermákovou, Národní divadlo Brno
• Zlatí chlapci, Neil Simon  - společně s Emilem Horváthem, Národní divadlo Brno
• Komunizmus, Viliam Klimáček - společně s V. Klimáčkem a M. Čičvákem, Divadlo Aréna, Bratislava

2010

• Zlatí chlapci, Neil Simon  - společně s Emilem Horváthem, Slovenské národné divadlo
• Faust I. a II., Goethe - společně s M. Čičvákem, Slovenské národné divadlo

2011

• Koniec hry, S. Beckett - společně s R. Ballekem, Slovenské národné divadlo
• 33 variácií, Moisés Kaufman - společně s M. Čičvákem, Divadlo Aréna, Bratislava
• Kukura, Martin Čičvák  - společně s R. Ballekem, Divadlo Aréna, Bratislava
• November, David Mamet  - společně s M. Čičvákem, Divadlo Aréna, Bratislava

2012 

• Oblaky, Aristofanes - společně s M. Čičvákem, Slovenské národné divadlo
• Oresteia, Aischylos - společně s R. Ballekem, Slovenské národné divadlo
• Kireru - společně s Rootlessroot, Atény
• Matkina Guráž, George Tabori - společně s M. Čičvákem, Slovenské národné divadlo
• Holokaust, Viliam Klimáček (2012) - společně s R. Ballekem, Divadlo Aréna, Bratislava
• Kukura, Martin Čičvák - společně s M. Čičvákem, Činoherní klub 

2013

• Antigona v New Yorku, Janusz Glowacky - společně s E. Horváthem, Slovenské národné divadlo
• Rechnitz - Anjel skazy, Elfriede Jelinek - společně s Davidem Jařabem, Slovenské národné divadlo
• Andorra, Max Frisch - společně s M. Čičvákem, Divadlo na Vinohradech
• Nora, Henrik Ibsen  - společně s R. Ballekem, Národní divadlo Brno
• Rosmersholm, Henrik Ibsen (2013) - společně s R. Ballekem, Divadlo Aréna, Bratislava

2014

• Karl Marx: Kapitál, Peter Lomnický (2014) - společně s M. Čičvákem, Divadlo Aréna, Bratislava
• Othello, Shakespeare - společně s R. Ballekem, Národní divadlo Brno 
• Lysistrata/Aiás, Roman Sikora na motivy Aristofana a Sofokla  - společně s M. Čičvákem, Národní divadlo Brno
• W Memorabilia - společně s Rootlessroot, Atény

2015 

• Bratři Karamazovi, na motivy románu F. M. Dostojevského - společně s M. Čičvákem, Činoherní klub
• Rozbitý džbán, Heinrich von Kleist - společně s Martinem Františákem, Národní divadlo Brno
• Obeť, David Jařab - společně s D. Jařabem, Divadlo Aréna, Bratislava
• Europium - společně s Rootlessroot, Atény
• Vévodkyně a kuchařka, Viktorie Knotková na motivy románu Ladislava Fukse - společně s Kamilou Polívkovou, Národní divadlo Brno
• Běsi, Roman Sikora na motivy románu F. M. Dostojevského - společně s M. Čičvákem, Národní divadlo Brno

2016 

• Kdyby tak a co pak, Roland Schimmelpfennig - společně s Thomasem Zielinskim, Národní divadlo Brno
• Don Juan, Molière  - společně s R. Ballekem, Národní divadlo Brno
• Lulu, Frank Wedekind - společně s M. Čičvákem, Divadlo Aréna, Bratislava
• Black Black Woods - společně s Rootlessroot a Cirk La Putyka, Praha
• Urna na prázdném jevišti, Martin Čičvák - společně s M. Čičvákem, Činoherní klub

2017

• Strach jíst duši, Rainer Werner Fassbinder - společně s Janem Fričem, Národní divadlo Brno
• Sklenený zverinec, Tennessee Williams - společně s M. Čičvákem, Divadlo Aréna, Bratislava
• Richard III., Shakespeare - společně s M. Čičvákem, Slovenské národné divadlo

[kompletní heslo je k dispozici v české verzi Wikipedie]

(autorka hesla: Adéla Prášilová)

Milan Lasica

režisér, herec, dramatik

(Nicol Škvarová)

Marián Pecko

režisér

(Ivana Hlubinová)

Silvester Lavrík

dramatik, dramaturg

(Tereza Kozubíková)

Jakub Nvota

(4.10.1977, Bratislava, Slovensko)

Slovenský a český divadelní režisér. Absolvent divadelní režie VŠMU v Bratislavě. Jeho otcem je divadelní režisér Juraj Nvota.

Jakub Nvota se v divadelním prostředí pohyboval od malička, původně chtěl být dokonce herec. Jako chlapce ho nejvíce ovlivnilo trnavské divadlo, kde působil jeho otec. Sám o sobě tvrdí, že chtěl být divadelníkem „možno aj preto, lebo nič iné mi nešlo lepšie“^[1]. A to byl zřejmě také důvod, proč ještě předtím, než nastoupil na VŠMU spoluzaložil a vedl s Kamilem Žiškou divadelní spolek Túlavé divadlo. Tím nejzásadnějším byl pro ně humor. Což je také charakteristický prvek celé Nvotovy dosavadní tvorby. Sám k tomu říká, že „Chceli (jsme) vytvoriť v humore niečo trvalejšie, hlbšie, čo bude mať zmysel aj po čase."^[2] Za mnoho let existence se soubor podařilo profesionalizovat a funguje dodnes.

Nvota za svou životní inspiraci pokládá zejména inscenace Blaha Uhlára a samozřejmě Juraje Nvoty, často mluví také o Štúdiou S a původních nahrávkách divadla Semafor. ^[3] Jakub chtěl být původně herec, po zkušenostech z Túlavého divadla však pochopil, že ho více přitahuje celková koncepce díla. Tak vznikl i jeho specifický inscenační rukopis. Jeho autorské inscenace se vyznačují výraznými zásahy do textové části předlohy, případně je Nvota schopen vytvořit text vlastní. Píše texty k písním. A je schopen pracovat i s nedramatickým materiálem, což se například ukázalo v inscenaci Sonety v Městském divadle v Mladé Boleslavi. Výrazně tu pracoval s předlohou a v Shakespearově poezii našel nejenom příležitost k parodii, ale také k mravnímu poslání. Výrazně se tu projevuje touha aktualizovat a dramatizovat poetický materiál. Nvotova divadelní tvorba je charakteristická touhou vždy nabídnout divákům něco nového.

Inscenační práce v ČR:

Odkazy:

https://divadlovrytirske.cz/jakub-nvota/

https://www.sme.sk/c/50969/jakub-nvota-nenasiel-vychodisko.html

https://kultura.sme.sk/c/7311518/jakub-nvota-nevydrzim-na-jednom-mieste.html

https://www.divadlo-opava.cz/osoba/jakub-nvota/

(autor hesla: Petr Pavlíček)

Roman Polák

režisér

Je pokládán za režiséra nezaměnitelného osobitého rukopisu. Témata jeho inscenací jasně zaujímají stanovisko ke společnosti a politice. Diváci a kritika si ho spojují s jakousi temnotou. 

Narodil se 30. září 1957 v Trenčíně. Ještě než se rozhodl ubírat výhradně uměleckým směrem, nabízela se kariéra sportovce. Polák byl dorosteneckým mistrem Slovenska v běhu na 400 metrů s překážkami. Po absolvování gymnázia v Novom meste nad Váhom, kde se setkal s ochotnickým divadlem, začal studovat obor Divadelní režie na Vysoké škole múzických umění (VŠMU) v Bratislavě v ročníku Miloše Pietora.  Pokračuje v odkazu Pietora udržováním tradice ozvláštněného realismu. Usiluje o divadlo v duchu shakespearovského stylu, to znamená přinášet postavy střetávající se v dramatickém konfliktu ve třech základních rovinách: v pudové, psychologické a společenské. Hra podle něj může fungovat jen tehdy, jsou-li obsaženy všechny tři. Inspiruje se také Stanislavského modelem pravdivosti a pravděpodobnosti. 

V roce 1982 začal působit v činohře Státního divadla v Košicích a od roku 1984 v Divadle Slovenského národního povstání (dnes Slovenské komorní divadlo) v Martině. Na základě své práce v Martinském divadle se řadí mezi nejvýznamnější divadelní režiséry osmdesátých let. Jeho režie nebyly vždy jednoznačně přijímány. Polákova tvorba vyvolávala diskuze nejen u kritiků, svým významem přesahovala rámec slovenského divadla.

Jeho inscenace za komunismu a několik let po revoluci v sobě měly zakódovaný negativismus. Polák ho odůvodňoval tím, že žil v režimu, který sám nebyl života schopný, byl uzavřený. Chtěl tak poukázat na hloubku lidského nitra, na tragiku člověka a lidské psychiky, což v daném období považoval za pozitivní. Takovým divadlem se pokoušel u diváků vyvolat katarzi. Divák se mohl ztotožnit i s negativním hrdinou, kvůli podobným pocitům ležícím pod povrchem. Přes mnohé samoúčelné temné dramaturgie se snažil tvořit i optimisticky. 

Často se vrací ke klasikům. Zásadní pozici zaujímá v jeho repertoáru ruská klasika, protože v ní nalézá zakódované rozpory lidského života. Dominující motivy jsou láska, víra v boha, krutost a generační problémy. Chce ukázat, že tragédie lidského osudu není individuální, že existuje určitá nit tragédií v dějinách lidských příběhů. Naráží na to, že lidé se v dobách Shakespeara či Moliéra trápili velice podobně jako dnes a v poukázání na tento fakt vidí velkou sílu. 

V jeho inscenacích se pojí intelektuální přístup s emociálním. Zájem o propojení biologického, psychologického a společenské pohledu na člověka vede až k šokujícímu odkrývání tajemného a temného nitra postav. Už od počátku svého působení cítil nutkání rozvíjet v divadle i filozofii. K tomu využíval expresivní divadelní jazyk, který mu dodal punc „jinakosti“.

Jeho nejúspěšnější martinské inscenace Dotyky a spojení a Baal reprezentovaly československé divadlo na mezinárodních festivalech po celé Evropě. Obě inscenace zazářily na přehlídkách ve Vratislavi a Toruni v Polsku. Baal byl úspěšný v Moskvě, Dotyky a spojení na BITEF v Bělehradě. Obojí nadchlo diváky a odbornou kritiku v Edinburgu v letech 1988 a 1989. Dotyky a spojení vyhrála dokonce prestižní ocenění kritků The Guardian, The Guardian Critics’Choice.

Mezi lety 1990-1996 nebyl Roman Polák v trvalém angažmá. Z tohoto období je výrazná etapa spolupráce s Národním divadlem v Bratislavě, Praze a Brně. Od roku 1990 průběžně spolupracoval s Divadlem Astorka – Korzo 90.

Roman Polák vytvořil přes sto inscenací. Z těch starších: H. Ibsen: Peer Gynt (Státní divadlo Košice, 1981), S. Stratiev: Autobus (Státní divadlo Košice, 1981), K. Horák: Mezidvojný muž (Divadlo SNP Martin, 1984), W. Shakespaere: Sen noci svatojánské (Divadlo SNP Martin, 1985), F. Švantner – R. Polák: Nevěsta hol (Divadlo SNP Martin, 1986), T. Rózewicz: Pasca (Divadlo SNP Martin, 1986), P. de Marivaux: Triumf lásky (Divadlo A. Bagara v Nitře, 1991), K Horák: Divný Janko (Divadlo SNP Martin, 1994),  K. Horák: „….přijď království tvé…“ (Divadlo SNP Martin, 1996)

Nejdříve jako hostující režisér a v letech 1996-2000 jako interní režisér. Od roku 2005 byl opět režisérem a navíc uměleckým šéfem Astorky. Vznikly tam nezapomenutelné inscenace jako například dramatizace Kafkova Procesu (Polák – Porubjak 1992), společný projekt se Štúdiom L+S, Rostandův Cyrano z Bergeracu (s Milanem Lasicou v hlavní roli), který byl na repertoáru 11 let. Dále Shakespearův Kupec benátský (1994), ruská tetralogie Čechovův Strýček Váňa (1995), Ostrovského Les (1997), Gorkého Scény z domu Bezsemenovových (1998) a Dostojevského Zločin a trest, který v dramatizaci J. Nováka dostal název Vražda sekerou v Svatom Petersburgu (1999).

Mezi lety 2000 a 2002 byl Roman Polák uměleckým šéfem činohry Státního divadla Košice. V opeře Státního divadla inscenoval dvě opery. Pucciniho Operu Tosca a Mozartova Dona Giovanniho. Ve Státní opeře v Banské Bystrici nastudoval roku 2008 Suchoňovu Krútňavu. Roku 2010 Cikkerovu operu Coriolanus. Tato inscenace patřila mezi nejúspěšnější v divadelní sezóně, kritikou byla nominována na divadelní ocenění DOSKY v několika kategoriích. 

V roce 2000 inscenoval Koltésův Návrat do pouště v pražském Činoherním klubu, v roce 2003 tamtéž dramatizaci Sologubova románu Ďáblova houpačka. Působil i v Brně, kde v roce 2000 uvedl v městském divadle Ibsenova Peera Gynta, o čtyři roky později hru Toma Stopparda Arkádie. Ve Slovenském národním divadle inscenoval roku 2005 hru Viliama Klimáčka Hypermarket. O rok později se na této scéně stává na dva roky kmenovým režisérem.

O spolupráci s Romanem Polákem projevili zájem i zahraniční divadla. V estonském Tallinu uvedl Dotyky a spojení (1989), v Chicagu Macbetha (1992) a v Paříži Puškinova Kamenného  hosta.

V roce 2007 získal ocenění Krištálové krídlo v kategorii divadlo a film. Ministr kultury udělil Polákovi Cenu Ministerstva kultury Slovenské republiky za rok 2010. Prestižní cena DOSKY mu byla udělena i za inscenaci Měšťáci, a to za nejlepší inscenaci, za Les za nejlepší inscenaci a nejlepší režii.  Roman Polák získal několikrát Výroční ceny Literárního fondu. Roku 2006 získala jeho inscenaci Ivanov (Divadlo Martin) ocenění DOSKY za nejlepší inscenaci, režii, scénu, kostýmy a scénickou hudbu, o tři roky později za režii Anny Kareninové (SND) a v roce 2011 za režii Misantropa (Divadlo Martin). V roce 2017 obdržel od Literárního fondu cenu za celoživotní dílo v oblasti divadla. Podle svých slov ho ocenění těší, ale nepřipisuje jim přílišnou váhu, je si vědom individuálních kritérií. 

V letech 2006-2008 byl ředitelem Činohry SND. V této funkci (vystřídal Emila Horvátha) opět působil od 1. ledna 2013 do roku 2017. Činohra SND se pod jeho vedením posunula od lacinějších komedií ke komplikovanějším, náročnějším a delším dramatům. V druhém období svého šéfování činohře se snažil o cílenější dramaturgii. V každé sezóně se řešilo konkrétní téma. Polákovým záměrem bylo dostat SND do mezinárodního divadelního kontextu.
Jeho inscenace tematizují globální společenské a politické problémy, kladou si otázky. Režisér jde po tématech systematicky, rozvíjí je a po svém interpretuje. Okruhů zájmu je více. Kritika společnosti, mravní a psychologický rozklad jednotlivce, lidská pudovost a erotika. Postu ředitele činohry se vzdal a chystá se dále režírovat a předávat zkušenosti studentům režie a dramaturgie na VŠMU, kde je vedoucím katedry. Pedagogické činnosti se věnoval i v letech 1994-1996, a to externě na JAMU

Má za sebou přes 145 inscenací. Za své životní téma považuje zaznamenání života v jeho rozmanitosti, zachytit kontrast komického a tragického. Hledá témata, které mohou být pro diváka zajímavá, vzrušující i provokativní.  Boj mezi dobrem a zlem, z nichž obojí je v každém z nás. 

Během své kariéry spolupracoval s dramaturgy Danielem Majlingem, Petrem Kováčem a s dramaturgyní Darinou Abrahámovou, se scénografem Pavlem Borákem, kostýmním výtvarníkem Petrem Čaneckým. Režijně spolupracoval s Martinem Porubjakem (inscenace Dotyky a spojení, Baal, Proces). Hudebně spolupracoval s hudebnicí Luciou Chuťkovou i s autory populární hudby jako Richard Müller, Andrej Šeban, Anton Popovič či Marián Greksa. 

Tvorba Romana Poláka je spojena i s televizí. Napsal scénář k filmu Aminina památka a Nové utrpení Antona. Oba filmy soutěžily na festivale v Remeši v letech 1998 a 1999. Roku 2010 Polák natočil film Diabol podle povídky L. N. Tolstého.

Ve volném čase rád čte detektivky a má slabost pro tatranky a dobrou kávu.

(autorka hesla: Michaela Bartošková)

Martin Porubjak

dramaturg

Lucia Repašská

režisérka

(Marie-Luisa Purkrábková)

Peter Scherhaufer

(31. 7. 1942 Bratislava – 29. 6. 1999 Brno)

Slovenský režisér a pedagog působící na Slovensku, ale zejména v České republice. Byl jedním z předních režisérů brněnského divadla Husa na Provázku. 

Mládí a studia

Peter Scherhaufer se narodil 31. 7. 1942 v Bratislavě jako nejstarší z pěti dětí. Jeho otec pracoval u železnice, matka byla švadlena a později pracovala jako zdravotnice. Peter Scherhaufer vystudoval gymnázium, poté brněnskou vojenskou akademii Antonína Zápotockého obor letecká konstrukce, ze které však po dvou letech odešel. V roce 1963 nastoupil na Janáčkovu akademii Muzických umění v Brně na obor činoherní herectví, kterou ukončil v roce 1968. Na JAMU byli jeho hlavní pedagogové Evžen Sokolovský, Bořivoj Srba, Ludvík Kundera. Z pedagogů jeho následné směřování nejvíce ovlivnil právě Bořivoj Srba. Již během studií na JAMU Evžen Sokolovský nabídl Peterovi Scherhauferovi pozici asistenta režie v divadle Večerní Brno. Zde Peter Scherhaufer uvedl svojí první režii.

Večerní Brno

Petra Scherhaufera do Večerního Brna pozval jeho pedagog Evžen Sokolovský. Poprvé zde ještě jako host režíroval hru Hanibal pred Bránami od Petera Karvaše (1967). Přestože inscenace nebyla příliš úspěšná, Evžen Sokolovský nabídl Peterovi Scherhauferovi stálé angažmá. Peter nejdříve dělal asistenta E. Sokolovskému, další samostatnou režii však uvedl ještě v témže roce, inscenaci s názvem Oblak v Kalhotách (1967). Šlo o kompilaci fragmentů díla Vladimíra Vladimiroviče Majakovského. Od té doby již Peter Scherhaufer režíroval ve Večerním Brně pravidelně. (Například Romeo a Julie, Černošský Pán Bůh) V uvolněné době šedesátých let režíroval inscenaci s názvem Procesy(í) (1968), která pracovala s tématem procesů v 50. letech. Po příjezdu vojsk Waršavské smlouvy inscenouval divadelní hru Jiřího Woskovce a Jana Wericha Kat a blázen (1968), čímž reagoval na politickou situaci, i díky tomu tato inscenace slavila obrovský úspěch u publika.

S přicházející normalizací se samozřejmě režie Petera Scherhaufera změnily, musel inscenovat politické méně dráždivé kusy, navíc v této době dostal režijní dozor. V roce 1970 odešel z divadla Večerní Brno, protože mu nebyla prodloužena smlouva.

Divadlo Husa na Provázku

Peter Scherhaufer byl jedním ze zakládajících členů divadla Husa na provázku, režíroval zde již v době, kdy bylo divadlo pouze amatérské a zároveň byl angažován v divadle Večerní Brno. Dvojí angažmá se stalo záminkou pro neprodloužení smlouvy v divadle Večerní Brno. Po zprofesionalizování v roce 1972 se Divadlo Husa na provázku (již pod názvem Divadlo na

provázku) stalo jeho domovskou scénou. V Divadle na provázku se plně věnoval nepravidelné dramaturgii, text pro něj nebyl dominantním prvkem inscenace, ale pouze libretem, výrazně jej upravoval, používal postupy střihu a montáže. Používal výraznou hereckou stylizaci, prvky klauniády, postupy avantgardního divadla.

Mezi jeho neúspěšnější režie v Divadle na provázku patřila například inscenace Commedia dell’arte (1974), kde, jak už je z názvu patrno využíval prvky Commedie del’arte, podkladem k inscenaci byl pouze scénář, na jehož základě probíhala improvizace. Do hlavní role klauna obsadil Peter Scherhaufer Bolka Polívku.

Dalším velmi úspěšným počinem Peter Scherhaufera byl Shakespearovský cyklus Shakespearománie, jednalo se o tři inscenace s názvy: Veličenstvo blázni (1988), Lidé Hamleti (1990), Člověk Bouře (1992), šlo o úplně nové nastudování Shakespearova díla, kde byla i díky spojení děl v jeden cyklus odhalena nová témata.

V roce 1983 uvedl další výraznou inscenaci s názvem Labyrint světa a Lusthauz srdce, která navazovala na projekt Together-Společně, jenž zahrnoval další zahraniční soubory. Tato inscenace byla uvedena v prostoru, kde diváci obklopovali herce dolem dokola. Uprostřed hrací plochy byl z pláten vystavěn labyrint, který byl silně variabilní. Peter Scherhaufer pro tuto inscenaci studoval různé verze textů a z nich nakonec dal dohromady finální verzi.

Peter Scherhaufer působil v divadle Husa na Provázku až do roku 1999, kdy zemřel, jeho poslední inscenace nesla název Škola Šašků.

Divadelní projekty

Kromě výše zmíněných projektů, které zahrnovaly tvorbu jednoho souboru (například Shakespearománie) vytvářel Peter Scherhaufer také projekty přesahující jeden soubor, či dokonce jeden stát.

Jednou z takových událostí byl například projekt Vesna národů (Wiosna Ludów)(1979), na kterém spolupracoval s vlastním souborem Divadla Husa na provázku a s polským divadlem Teatrum 77.

Projekt se opíral o události v roce 1948, což však mohlo být diváky spojováno s aktuální politickou situací. Inscenace byla uvedena v polské Lodži, Brně, Praze a Stokholmu. Bohužel byl tento projekt brzy zastaven z moci orgánů komunistické strany.

Další podobný, však daleko rozsáhlejší projekt nesl název Together-Společně. Přípravy na tomto projektu začaly v roce 1980 a trvaly do roku 1983, kdy byl projekt uveden. Na tomto projektu se podílelo Divadlo na provázku, Teatr 77 (Polsko), Cardiff Laboratory (Wales), Den Bla Hest (Kodaň). Každý ze souborů si vybral jednu část z Komenského díla a zpracoval ji podle svého stylu. Peter Scherhaufer potom celý projekt dával dohromady. Část, kterou uvádělo Divadlo na provázku, byla upravenou inscenací Labyrint Světa a Lusthauz srdce, kterou toto divadlo uvedlo v roce 1983.

Projekt Cesty uvedený v roce 1984 již nebyl mezinárodní, podílely se na něm dva soubory z Prahy – studio Ypsilon, divadlo Na Okraji a dva z Brna – Divadlo na provázku a HaDivadlo. Každý z těchto souborů nastudoval vlastní kus na téma Cesty a ty potom byly spojeny do inscenace jedné. Tento projekt byl uveden na domovských scénách těchto divadel.

Projekt Bocatius 98 byl open air projekt, který probíhal v roce 1998 a účastnilo se ho Východoslovenské divadlo a Dom production. Projekt probíhal na ulici, kde bylo šest stanovišť, pro jednotlivé výstupy a mnoho dalších zastávek s výtvarnými projekty. Všechna jednotlivá díla spojovala postava humanistického básníka Jána Bocatiuse.

Pod názvem Rozrazil bylo uvedeno několik inscenací, které byly uvedeny jako scénický časopis. Publicistické inscenace s využitím struktury tištěného časopisu komentovaly aktuální dění v daném roce, dvě z nich byly navíc uvedeny v přelomových letech 89-90, k nimž také hovořily. V rámci jedné z inscenací byla uvedena hra Zítra to spustíme od Václava Havla.

Tradice těchto inscenací pokračovala i po smrti Petera Scherhaufera.

Práce s ochotníky

Scherhaufer se po celou dobu svého působení věnoval také práci s ochotníky, ať už mluvíme o režii pro ochotnická divadla, nebo vzdělávání samotných režisérů.

Ochotnické divadlo obliboval díky možnosti uvádět texty, které by na velkých scénách neprošly cenzurou, nezatíženost zbytečnou byrokracií, ale i možností kooperovat s jinými uměleckými druhy.

V roce 1972 secvičil s ochotnickým souborem Jána Chalupky několik inscenací se souhrnným názvem Slovesnká klasika ale inak a druhý cyklus s názvem Svetová klasika ale po Slovensky. Oba tyto cykly využívaly čítankové texty v originálním režijním výkladu.

S ochotníky v Martině secvičil hru s názvem Dva buchty a tři šuchy. První slovenskou hru uváděl třikrát v jednom večeru pokaždé v jiném žánru – doslovný výklad, komedie a němá groteska. S oběma těmito soubory spolupracoval pravidelně po celý svůj život.

V roce 1971 vytvořil program pro dálkové školení ochotnických režisérů. Sestavil tým lektorů, kteří školili režiséry jak v divadelní historii a teorii, tak i praxi. Žáky si vybíral na základě doporučení a výběrových řízení s přihlédnutím k jejich režijním zkušenostem. Tento projekt měl celkem čtyři cykly v letech 1971-1974, 1975-1979, 1980-1985, 1986-1990.

Pedagogická činnost

Kromě výuky amatérských režisérů Scherhaufer působil také jako vysokoškolský pedagog. Vyučoval historii a teorii divadla jak na Masarykově univerzitě v Brně, tak na Janáčkově akademii múzických umění, kde později zastával funkci proděkana a prorektora.

Věnoval se také publikační činnosti, vydal několik knih pojednávající o režii. Čítanka z dejin divadelnej réžie I –III (1998-1999) mapuje tvorbu napříč jednotlivými historickými obdobími a zároveň schraňuje důležité teoretické texty. Druhou významnou Scherhauferovou knihou je Kalendárium dejín divadelnej réžie (1998), které je základním přehledem vývoje postavení režie od středověku po druhou polovinu dvacátého století.

Scherhaufer se věnoval také teorii školení režisérů, o které pojednává například ve své studii Režie jako studijní obor.

Soupis inscenací (dle roku vzniku)

• 1965 – Josef Štefan Kubín: Strakatý máslo (JAMU, Brno)
• 1967 – Josef Vitrac: Viktor aneb dítka u moci (Jamu, Brno)
• 1967 – Peter Karvaš: Hanibal před branami (Satirické divadlo Večerní Brno, Brno)
• 1967 – Vladimír Majakovskij: Oblak v Kalhotách (Satirické divadlo Večerní Brno, Brno)
• 1967 – Jiří Robert Pick: Romeo a Julie (Satirické divadlo Večerní Brno, Brno)
• 1968 - Roark Bradford: Černošský Pán Bůh a páni Izralité (Satirické divadlo Večerní Brno, Brno)
• 1968 – Anton Pavlovič Čechov: Tři sestry (Sdružení Husa na provázku, Brno)
• 1968 – Honoré de Balzac: Umění platiti své dluhy a uspokojovati své věřitele, aniž by bylo třeba vyjmout jediný halíř z vlastní kapsy (Sdružení Husa na Provázku, Brno)
• 1968 – Vladimír Škutina: Procesy(í) (Satirické divadlo Večerní Brno, Brno) 
• 1968 - Jiří Voskovec a Jan Werich: Kat a blázen (Satirické divadlo Večerní Brno, Brno)
• 1968 - Johann Nepomuk Nestroy: Svoboda v Kocourkově (Satirické divadlo Večerní Brno, Brno)
• 1969 – Arthur L. Kopit: Tatínku, ubohý tatínku, maminka tě pověsila v šatníku (Janáčkova Akademie můzických umění Brno, Studio Marta)
• 1969 – Josef Suchop: Můj rozkaz zní (Sdružení Husa na provázku, Brno)
• 1969 - Georg Büchner: Leonce a Lena (Divadlo E.F.Buriana Praha, Praha)
• 1969 – Vladimír Fux – Augustin Kneifel: …alias Odyssea (Satirické divadlo Večerní Brno, Brno)
• 1969 – Miloš Pospíšil: Adalbertovo poslání aneb Z hlubin evropské kultury (Divadlo na provázku Brno, Brno)
• 1969 - Vladimír Fux, Leonard Walletzký: Alchymisté (Satirické divadlo Večerní Brno, Brno)
• 1970 - Alfonso Poso: Pletky otecka a mamičky (Divadlo Slovenského národného povstania Martin, Martin)
• 1970 - Jan Malík: Míček Flíček (Loutkové divadlo Radost, )
• 1970 - Ivan Vyskočil: Meziřeči (Divadlo na provázku Brno, Brno) Jiří (Juraj) Palkovič: Dva buchy a tři šuchy (Divadlo na provázku Brno, Brno)
• 1971 – Ladislav Smoček: Podivné odpoledne Dr. Zvonka Burkeho (Janáčkova akademie múzických umění Brno, Brno)
• 1971 – Friedrich Schiller: Parazit (Divadelní súbor při Dome kultúry ROH Závodov ťatého strojárstva Martin, Martinú
• 1971 – Robert Thomas: Clown Freddy (Divadlo Slovenského národného povstania Martin, Martin)
• 1971 - Valentin Katajev: Kvadratura kruhu (Divadlo na provázku, Brno)
• 1971 – Ariadna a Piotr Turvovci: Nezvyčajný vyslanec (Divadlo Slovenského národného povstania Martin, Martin)
• 1972 – Stefan Králik: Posledná překážka (Divadlo Slovenského národního povstania Martin, Martin)
• 1972 – István Örkény: Tótovci (Divadlo na provázku Brno, Brno)
• 1972 – Luigi Pirandeloo: Rajský život a Hlupák (Divadelní soubor Jána Chalupky při Dome kultúry v Brezne, Brezno)
• 1972 – 11Dní křizníku Kníže Potěmkin Tauričevský (Divadlo na provázku Brno, Brno)
• 1972 - Johann Nepomuk Nestroy: Talisman (Západočeské divadlo Cheb, Cheb)
• 1972 – Pavel Cmíral: Sedm vlezlých detektivů (Krajský podnik pro film, koncerty a estrády Brno, Brno)
• 1973 – Alexandr Vampilo: 20 minut s andělem (Divadlo na provázku Brno, Brno)
• 1973 – Divadlo v pohybu I (Divadlo na provázku Brno, Brno)
• 1973 – Teatrum anatomicum (Divadlo na provázku Brno, Brno)
• 1973 – Karel Čapek, Alois Mikulka, Peter Scherhaufer: Kouzelný dům paní Růženky (Loutkové divadlo Radost,)
• 1973 - Jonáš Záborský: Najdúch (Divadelný soubor Jána Chalupky při Dome kultúry v Brezne, Brezno)
• 1974 - Commedia dell‘ arte (Divadlo na provázku Brno, Brno)
• 1974 – Gustáv Kazimmír Zechenter-Laskomerský: Komedie bez zalúbenia i so zalúbením alebo Slovenské pletky vícerých sletech (Divadelný súbor Jána Chalupky při Dome kultúry v Brezne, Brezno)
• 1974 – Nezvěstní (Divadlo na provázku Brno, Brno) 
• 1974 – Emil Braginskij, Eldar Rjazanov: Kolegovia (Divadlo Slovenského národného povstania Martin, Martin)
• 1974 – Michail Bulgakov: Divadelní román (Divadlo na provázku Brno, Brno)
• 1975 - Jiří (Juraj) Palkovič: Dva Buchty a tři šuchy (Divadelní súbor při Dome kultúry ROH Závodov ťatého strojárstva Martin, Martin)
• 1975 – Jozef Ignác Bajza: René Mládenca príhody a skúsenosti (Divadelní súboj Nána Chalupku při Dome kultúry v Brezne, Brezno)
• 1975 – Leonid Andrejev: Červený Smích (Divadlo na provázku Brno, Brno)
• 1975 István Örkény: Tótovci (Divadelný súbor při Dome kultúry ROH Závodov ťatého strojárstva Martin, Martin)
• 1976 – Valký vandr aneb Podivuhodní skutkové moravského zámečníka na Zlatém severu (Divadlo na provázku Brno, Brno)
• 1976 – Miloš Pospíšil: Stávka aneb Max Noa nabízí jen vám (Divadlo na provázku Brno, Brno)
• 1976 – Carlo Goldoni: Sluha dvou pánů (Janáčkova akademie múzických umění Brno, Brno)
• 1976 – Konstanty I. Galaczynski, Peter Scherhaufer: Zelená husa (Poštická dinárna Múza Brno, Brno)
• 1977 Jules Verne: Cesta okolo světa za 77 dní (Detský divadelný súbor Lúč Martin)
• 1977 – Carlo Goldoni: Sluha dvou pánov (Divadelný súbor Jána Chalupku při Dome kultúry v Brezne)
• 1977 - Dario Fo: Misterio Buffo (Divadlo na provázku Brno)
• 1977 – Alexandr Mitta, Julij Dumskij, Valerij Frid: Sviť, sviť, má hvězdo (Divadlo na provázku Brno)
• 1978 - William Golding: Hra na ostrov (Detský divadelný súbor Lúč Martin)
• 1978 - Miguel de Cervantes. Don Quijote de la Mancha (Divadelný súbor Jána Chalupku při Dome kultúry v Brezne)
• 1978 – Bertolt Brecht: Svatba (Divadlo na provázku Brno)
• 1978 - Pierre Carlet de Chamblain de Marivaux: Hra lásky a náhody (Krajové divadlo Nitra)
• 1978 - Naděje (Mezinárodný festival otvoreného divadla a umenia)
• 1978 – Fráňa Šrámek: Stríbrný vítr (Divadlo na provázku Brno)
• 1978 – Jan Drda: Hrátky s čertem (Státní konzervatoř Brno)
• 1978 – Progres 2, Oskar Mann: Dialog s vesmírem (Krajský podnik pro film, koncerty a estrádu Brno)
• 1979 – Sergej Michalkov: Sviatok neposlušníkov (Detský divadelní súbor Lúč Martin)
• 1979 – Alexandr Dumas ml.: Dáma s kaméliemi ‚79 (Divadlo na provázku Brno)
• 1979 – Sergej Michaljevič Ezejštejn: Umění mizanscény (Státní konzervatoř Brno)
• 1979, 1980 – Vesna národů – Wiosna ludów (Divadlo na provázku Brno a Teatro 77 (Lodž))
• 1980 – Zdeněk Petrželka: Byl A.J. (Lucerna Praha)
• 1980 – Moliére – Miloš Pospíšil: Cirkus Dandin II. (Janáčkova akademie múzických umění Brno)
• 1980 – Alena Ambrová pas de deus (Divadlo na provázku Brno)
• 1980 - Peter Scherhaufer: Porekadlá (Osvetový ústav Bratislava)
• 1981 - Peter Scherhaufer: Neencyklopedický pokus o encyklopedické heslo MASKA (Jugendworkshop Scheersberg, Německo)
• 1981 - Alexandr Mitta: Sviť, sviť, má hvězdo (Lucerna Praha)
• 1981 – Fiodor Michaljovič Dostojevskij: Karamazovci (Divadlo na provázku Brno)
• 1981 - Bertold Brecht: Obchod s chlebem (Divadlo na provázku Brno) 
• 1981 – Peter Scherhaufer – Miloš Pospíšil: Faustiáda (Divadlo pre deti a mládež Trnava)
• 1982 – Míša K Adamov: Skúška alebo zahraj (Detský divadelný súbor Lúč Martin)
• 1982 – Alena Ambrová: koncertino (Divadlo na provázku Brno)
• 1982 – Kurt Vonnegut jr.: Žehnej vám, pánbůh, pane Rosewaltere! (Divadlo na provázku Brno)
• 1982 – Divadlo v pohybu (Divadlo na provázku Brno)
• 1982 – Boris Hybner: Bluff (Divadlo na provázku Brno)
• 1982 – Boris Hybner: Concerto grosso aneb Dilema (Krajský podnik pro film, konverty a estrádu Brno)
• 1983 – Mišo Kováč Adamov: Čoje čerieslo, aký je jarmark (Detský divadelný súbor Lúč Martin)
• 1983 – Hra na indiány (Dětské studio divadla na provázku Brno)
• 1983 – Ludvík Kundera: Labyrint světa a Lusthaus srdce (Divadlo na provázku Brno)
• 1983 – Together – Společně (Mezinárodní divadelní inscenace)
• 1983 – Valentin Katajev: Kvadratura kruhu (Lucerna Praha)
• 1984 – Jan Weiss: Hra na bláznivý regiment (Detské studio Divadla na provázku Brno)
• 1984 – Karel Jaromír Erben: Kytica (Detský divadelní súbor Lúč Martin)
• 1984 – Chameleon aneb Josef Fouché (Divadlo na provázku Brno)
• 1984 – Jordan Radičkov: Lazariáda (Činohra Divadla Jonáša Záboranského Prešov)
• 1984 – Společný projekt na téma Cesty (Divadlo na provázku Brno)
• 1984 – Artur Schnitzler: U Zeleného papouška (Loutkové divadlo Radost)
• 1985 – Ondrej Šulaj: Epizoda 39-44 (Činohra státního divadla Brno)
• 1985 – Jiří Mahnen: Husa na provázku (Dětské studio Divadla na provázku Brno)
• 1985 – Peter Scherhaufer: Hrózne nehoráznosti (Detský divadelný súbor Lúč Martin)
• 1985 – František Halas: Staré ženy aneb Tacet (Divadlo na provázku Brno)
• 1985 – Projekt 1985 (Scénické čítanie zo súčasnej literatury národov Sovietského zväzu) (Divadlo na provázku Brno)
• 1985 – Progres 2 Organization: Změna (Krajský podnik pro film, konverty a estrádu Brno)
• 1986 - William shakespeare: Sen noci svatojánskej (Detský divadelní súbor Lúč Martin)
• 1986 - Augusto Boal, Peter Scherhaufer a kolektiv: Divadlo utláčaných (Banská Bystrica)
• 1986 – Balet makábr aneb Mohhage á B.B. (Divadlo na provázku Brno)
• 1986 – Woody Allen: Zahrej to znovu, Same! (Lucerna Praha)
• 1987 – Milan Uhde: Prodaný a prodaná (Divadlo na provázku Brno)
• 1987 - Jules Verne: Cesta okolo světa za 77 dní (Detský divadelný súbor Lúč Martin)
• 1987 – Ján Fakla: Entuziasti (Kremnické divadlo v podzemí)
• 1987 – Valentin Katajev: Kvadratura kruhu (Divadlo pracujících Gottwaldov)
• 1987 – Divadlo v pohybu III (Divadlo na provázku Brno)
• 1987 – Jevgenij Švarc: Drak (Lucerna Praha)
• 1987 – Alexandr Gelman: 3x Gelman (Divadlo na provázku Brno)
• 1987 – Ivan Vyskočil: Meziřeči (Kremnické divadlo v podzemí)
• 1987 – Ray Douglas Bradbury: Hra na nejoblíbenější knihu (Dětské studio Divadla na provázku Brno)
• 1987 – Peter Scherhaufer a kolektív: Schakespeare’s Theatro Mindu (Österreichischer Bundesverband Brixen)
• 1988 – Karel Steigerwald: Neapolská choroba (Lucerna Praha)
• 1988 – William Shakespeare: Veličenstvo Blázni – Shaekspearománie I (Divadlo na provázku Brno) 
• 1988 – Mišo Kováč Adamov: Koníčkari a autičkári (Detský divadelný súbor Lúč Martin)
• 1988 – Mark Rozovskij: Koncert v… (Divadlo na provázku Brno)
• 1988 - Rozrazil 1/88 – O demokracii (Divadlo na provázku Brno)
• 1988 – Ivan Vyskočil: Revizorky (Divadlo Maléhry Brno)
• 1988 – Progres 2 – Pokrok: Otrava krve (Krajský podnik pro film, konverty a estrádu Brno
• 1988 – William Shakespeare, Peter Scherhaufer a kolektiv: Je celý spolek pohromadě…? (Svaz českých ochotníků Děčín)
• 1989 – Jean Genet: Služky (Lucerna Praha)
• 1989 – Peter Shaffer: Černá komedie (Janáčkova akademie múzických umění Brno, Studio Marta)
• 1989 – Andrzej Strzelecki: Clowni (Kremnické divadlo v podzemí)
• 1989 – Antonie de Saint-Exupéry: Malý princ (Detský divadelný súbor Lúč Martin)
• 1989 – Mark Twain: Tom a Huck (Dětské studio Divadla na provázku Brno)
• 1989 – Mir Caravane – Karavana Mir (Mezinárodní projekt)
• 1989 – Rozrazil 2/89 – Občanské fórum (Divadlo na provázku Brno)
• 1989 – Ivan Vyskočil, Peter Scherhaufer: Sestřičky – Bráškové (Divadlo Maléhry Brno)
• 1990 – Kolektiv Kremnického divadla v podzemí: Predbežná inventura /revolúcie/ (Kremnické divadlo v podzemí)
• 1990 – Václav Havel: Zahradní slavnost (Divadlo Husa na provázku Brno)
• 1990 – Jan Kopecký: Hra o umučení a slávnom vzkriesení Pána a spasitela nášho Ježiša Krista (Činohra Štátného divadla Košice)
• 1990 – Všichni za jeden provázek 3 (Divadlo Husa na provázku Brno)
• 1990 – Václav Havel: Asanace (Činohra Státního divadla Brno)
• 1990 – Václav Havel: Zítra to spustíme (Divadlo Husa na provázku a HaDivadlo, Praha)
• 1990 – Ivan Kopal: Bosorák (Divadlo Úsmev Bratislava)
• 1990 – William Shakespeare: Lidé Hamleti (Divadlo Husa na provázku Brno)
• 1990 – Peter Hacks, Peter Scherhaufer: Jarmark ve Voloprtech (Nepojízdná housenka, Brno)
• 1990 – Slawomir Mrozek: Tango (Krajský podnik pro film, koncerty a estrádu Brno)
• 1991 – Pavel Landovský: Supermanka (Činohra Zemského divadla Brno)
• 1991 – „Kemu ce treba ‘91“ I. – Súpis dravcov (Činohra Divadla Jonáša Záborského Prešov)
• 1991 – Boleslav Polívka: Am a EA (Divadlo úsmev Bratislava)
• 1991 – „Kemu ce treba ‘91“ II. (Činohra Divadla Jonáša Záborského Prešov)
• 1991 – Raymond Queneau: Cvičení stylu (Divadlo Husa na provázku Brno)
• 1991 – „Kemu ce treba ‘91“ III. – Stratený ráj? (Činohra Divadla Jonáša Záborského Prešov)
• 1991 – Cesta do Delf I. – Evropa, Evropa! (Mezinárodný kulturný s divadelný projekt)
• 1991 – „Kemu ce treba ‘91“ IV. – Prešovské jatky (Činohra Divadla Jonáša Záborského Prešov)
• 1991 – „Kemu ce treba ‘91“ V. – Čierny vlas (Činohra Divadla Jonáša Záborského Prešov)
• 1991 – Josef Berg, Ludvík Kundera: Faustissimo (Divadlo Husa na provázku Brno)
• 1991 – „Kemu ce treba ‘91“ VI. – Lubojsc, bože, lubojsc, jaka ty presiadka, alebo Nichto ňema také gamby (Činohra Divadla Jonáša Záborského Prešov)
• 1991 – „Kemu ce treba ‘91“ VII. – Nad stred Ameriki karčma murovana (Činohra Divadla Jonáša Záborského Prešov)
• 1992 – Otevření dveří domu pánů z Fanalu (Divadlo Husa na provázku Brno)
• 1992 – Valentin Krasnogorov: Pelikáni v pustině aneb Intolerance (Janáčkova akademie múzických umění Brno)
• 1992 – Maurice Maeterlinck: Modrý pták (Činohra Zemského divadla Brno) 
• 1992 – Oleg Juriev: Malý pogrom v nádražním bufetu (Divadlo Husa na provázku Brno)
• 1992 – Ctibor Turba: Strach má velké oči (Loutkové divadlo Radost)
• 1992 – (na motívy) Hansa Christiana Andersena: Sněhová královna (Divadlo Maléhry Brno)
• 1992 – Valentin Krasnogorov: Pelikání v pustine (Divadlo Úsmev Bratislava)
• 1992 – William Shakespeare: Člověk Bouře (Divadlo Husa na provázku Brno)
• 1992 – Pohádky z Fanalu (Divadlo Husa na provázku Brno)
• 1993 – Markíz de Sade: Justýna aneb Maléry ctnosti (Divadlo Husa na provázku Brno)
• 1993 – Mirko Stieber: Svatební noc (Mahenovo divadlo Brno)
• 1993 – Boris Hybner: Bluff (Divadelní fakulta, Janáčkova akademie múzických umění, Studio Marta)
• 1993 – (na motívy) Jany Knitlové: Neviditelný spratek aneb Komidrama ženy, navlékající kouř, sex a prachy stejně jako korálky (Divadlo Maléhry Brno)
• 1993 – Central Europe in Central Appalachia (Divadelní projekt USA)
• 1993 – Posledních 24 hodin (Súbor Divadla Husa na provázku Brno a jeho hostia)
• 1993 – Cesta do Delf II. (Mezinárodní divadelní projekt)
• 1993 – Divadlo v pohybu (IV) Brno ’93 (Divadelní projekt, Berlín)
• 1993 – Bertold Brecht: Maloměšťákova svatba (Theatre Tribune Stuttgard)
• 1994 – Jan Novák: Aljaška (Divadlo Husa na provázku Brno)
• 1994 – Atlantis: Atlantis Insanity (Rock Groep Aarhus Dánsko)
• 1994 – Boleslav Polívka: Am a Ea (Divadlo Úsmev Bratislava)
• 1994 – Velký vandr aneb Podivuhodní skutkové moravského zámečníka na Zlatém severu (Divadlo Husa na provázku Brno)
• 1994 – Omyly slečny smrti (Divadlo Husa na provázku Brno)
• 1994 – Ježibaby, strašidla a myši (Divadlo Maléhry Brno)
• 1995 – Martin Kolář: U mě doma (a jiné ptákoviny) (Janáčkova akademie múzických umění Brno, Studio Marta
• 1995 – Pascal Vrebas: Pirueta (Divadlo Maléhry Brno)
• 1995 – Bertolt Brecht: Turandot aneb Kongres překrucovačů (Divadelní fakulta Janáčkova akademie múzických umění Brno, studio Marta)
• 1995 – Luboš Balák: Fanouš a prostitutka (Janáčkova akademie múzických umění Brno, studio Marta)
• 1995 – Ivo Medek, Alois Piňos, Miloš Štědroň: Věc Cage aneb Anály avantgardy dokořán (Mezinároidní hudební festival Brno)
• 1995 – Gilbert Keith Chersteton: Létající hospoda (Janáčkova akademie múzických umění Brno, Studio Marta)
• 1995 – Karl Valentin: Je to všechno v Alotrii aneb Tingl – tangl (Divadlo Husa na provázku Brno)
• 1995 – Roger Vitrac: Viktor aneb Dítka u moci (Janáčkova akademie múzických umění Brno, Studio Marta)
• 1996 – Martin Čičvák: Dom, kde sa to robí dobře (Janáčkova akademie múzických umění Brno, Studio Marta)
• 1996 – Roman Sikora: Sodomagomora (Janáčkova akademie múzických umění Brno, Studio Marta)
• 1996 – Robinson Jeffers: Pastýřka putující k dubu (Janáčkova akademie múzických umění Brno, Studio Marta)
• 1996 – Benjamin Bradford: Zkouška (Janáčkova akademie múzických umění Brno, Studio Marta) 
• 1996 – Thomas Bernard: Vyvolení aneb Velikáni (Janáčkova akademie múzických umění Brno, Studio Marta)
• 1996 – Pascal Vrebas: Pirueta (Divadlo Úsmev Bratislava)
• 1996 – Bratria Čapkovci: Zo života hmyzu (Divadlo Úsmev Bratislava)
• 1996 – Martin Čičvák: Dom, kde sa to robí dobře (Východolovenské štátne divadlo Košice)
• 1996 – Roman Sikora: Tank (Východoslovenské štátné divadlo Košice)
• 1996 – Peter Turrini: Lov na krysy (Východoslovenské štátné divadlo Košice)
• 1996 – Michal Hatina, Milena Hurajová, Peter Scherhaufer, Alžběta Verešpejová: Kde leží
• naša bieda (Činohra Východoslovenského štátného divadla Košice)
• 1996 – Karol Horák: Svedectvo krví (v Košiciach) (Študentské divadlo při Filozofickej fakulte Univerzity Pavla Jozefa Šafárika Prešov)
• 1996 – Stanislaw Ignacy Witkiewicz: Maka (Janáčkova akademie múzických umění Brno, Studio Marta)
• 1997 – 4 Kroky Stranou (Janáčkova akademie múzických umění Brno, Studio Marta)
• 1997 – Karol Horák: Stieseň autora alebo Dodator k Svedectvu krvi (v Košiciach) (Študentské divadlo při Filozofickej fakulte Univerzity Pavla Jozefa Šafárika Prešov)
• 1997 – Ivo Medek, Alois Piňos, Miloš Štědroň: Anály předchůdců avantgardy aneb Setkání slovanských velikánů (Mezinárodní hudební festival Brno)
• 1998 – Sto panen z Jamu zachraňuje Brno před zlým drakem (Pouliční projekt)
• 1998 – Repete po třiceti letech (Divadlo Husa na provázku Brno)
• 1998 – Bertold Brecht: Svatba (Divadlo Husa na provázku Brno)
• 1998 – Divadlo v pohybu (V) (Divadlo Husa na provázku Brno)
• 1998 – Rudolf Schuster: Bocatius ‘98n (Východoslovenské divadlo Košice)
• 1998 – Vladimír Mináč: Dúchanie do pahrieb (Národné divadelnie centrum Bratislava, Trnavské divadlo, Agentúra Dom produstion, Skalica)
• 1999 – Pascal Vrebas: Díra aneb Dobrý den, pane Formane (Divadlo Maléhry Brno)
• 1999 – Michel de Ghelderode: Škola šašků (Divadlo Husa na provázku Brno)
• 1999 – Commedia dell’Arte (Pouliční projekt na šproch pódiách)
• 1999 – Geometria mrtvých bodov (Divadlo/Škola LUDUS Bratislava)

Zdroje

DAGMAR INŠTITORISOVÁ ... Peter Scherhaufer - učiteľ "šašků". Bratislava: NM Code [u.a.],

2006. ISBN 8096919512.

OSLZLÝ, Petr. Peter Scherhaufer v Divadle (Husa) na provázku: neuč orla létat : Otto Horn

Valencia, 31.7.1942-29.6.1999. Brno: Moravské zemské muzeum, 2014. ISBN 9788070283974.

ŠTEFKO, Vladimír. Otvorené divadlo v uzavretej spoločnosti. Bratislava: Tália-press, 1996. ISBN

8085718308. Str 137-163.

(autorka hesla: Lucie Chocholoušová)

Ondrej Spišák

režisér

(*1964, NItra)

Ondrej Spišák se narodil roku 1964 v Nitre na Slovensku. Pochází z umělecké rodiny, jeho otcem byl režisér a herec Karol Spišák. V roce 1883 nastoupil na katedru loutkového divadla na pražské DAMU, kde roku 1987 absolvoval obor loutkářské režie a dramaturgie u Miroslava Vildmana. Jeho absolventskou prací byla povídka N. V. Gogola – Portrét, která se následně hrála na studentských festivalech v Bratislavě a Ljubljani. Avšak se již proslavil inscenací Džezinbed (Malované na skle), kterou nastudoval ve třetím ročníku a následně byla přenesena do divadla AKABAL v Praze, kde po ukončení studia působil. Scénografii obou inscenací vytvořil Spišákův spolužák Tomáš Žižka. Z herců pak s Ondrej Spišákem absolvovali Jana Svobodová, Ivana Benešová, Petr Forman, Matěj Šefrna, Nela Kadnárová, Gréta Lacková a Robo Laurinec. Ondrej Spišák se věnuje hlavně alternativním a loutkovým formám divadla. Loutky ve svých inscenacím využívá pouze k rozvinutí hereckých prostředků. Jeho inscenace se pyšní specifickým smyslem pro humor, který se pohybuje mezi hrubostí a cynismem a nabádá diváka k hlubším reflexím.

Významnou etapou je Spišákovo působení ve Starom divadle Karola Spišáka v Nitre. Zde byl od roku 1992 do roku 2014. Nejprve zde zastával pozici režiséra a roku 2007 se stal ředitelem divadla. Ředitelský post opustil, jelikož se chtěl plně věnovat pouze režii. Při změně vedení musel opustit divadlo kvůli odlišným názorům s novým vedením, avšak spolu se Spišákem odešlo tři čtvrtě uměleckého vedení a herců. Zároveň roku 1992 založil Teatro Tatro společně se scénografem Františkem Liptákem. Jedná se o volné sdružení, režisérů, herců a scénografů a navazuje na tradici pouličních divadel a cirkusů. Ondrej Spišák působí nejen na Slovensku, ale i v Čechách (Dejvické divadlo, Praha či Divadlo DRAK, Hradec Králové) a v Polsku (Teatro Lalka, Varšava). 

ZDROJE

• Divadelní ústav. Ondrej Spišák [online]. [cit. 29.8.2018] URL: http://www.theatre.sk/slovenskireziseri/Ondrej-Spisak-5/
• Obrazové zdroje
• Divadlo DRAK. Labyrint světa a ráj srdce [online]. [cit. 29.8.2018] URL: <http://draktheatre.cz/show/labyrint-sveta-a-raj-srdce/>
• Teatr Dramatyczny M. St. Warszawy. T. Słobodzianek. Nasza klasa [online]. [cit. 29.8.2018] URL: <http://teatrdramatyczny.pl/index.php?option=com_content&view=article&id=849&Itemid=316/>
• Teatro Tatro. Cirkus Charms [online]. [cit. 29.8.2018] URL: <http://teatrotatro.sk/aktualny-repertoar/cirkus-charms/>;

(autorka hesla: Bára Straková)

Svetozár Sprušanský

režisér, dramaturg

(Anežka Bednářová)

Vladimír Strnisko

režisér, dramaturg

Blaho Uhlár

režisér, dramatik

(Naomi Adachi)

Michal Vajdička

režisér

(Jitka Prokopová)

Ľubomír Vajdička

režisér