Čas, pohyb a prostor

Zopakujte si na základě následujícího textu, hlavní filosofické charakteristiky času:

XI. kniha začíná úvahou o stvoření. Obrací se opět k Bohu.  Příležitostí k výkladu o čase a věčnosti je Augustinovi potměšilá námitka odpůrců křesťanské nauky o stvoření, kteří nemohli pochopit, proč věčný bůh se stvořením viditelného světa tak dlouho otálel, a co asi dělal předtím? Augustin: odpoví jako jiní (ale nespokojuje s touto odpovědí: „Chystal peklo pro ty, kdož se takto ptají“ – na blbou otázku blbá odpověď), ale pokračuje: čas vznikl právě se stvořením světa (podobně jako v Platónově Timaiu a v Plotinově ffii) a tudíž nemá žádné „před“.

Protiklad času stvoření a člověka a věčnosti, která náleží bohu.

(14) Bůh věčně trvá a žádné časy netrvají stejně s ním. Ale co je čas? Co je nám známější a vzdálenější? Dokud se mne na něj nikdo neptá, vím: „mám čas“, „nemám čas“, udělám si na tebe čas“.  Chci-li však vysvětlit tázajícímu, nevím. Odkud vím o čase, z měření, ale co to měřím, nevím (proti Aristotelovi).

Co však vím, že kdyby nic nemíjelo, nebyl by minulý čas. Kdyby nic nepřicházelo, budoucí, a kdyby nic nebylo, přítomný. Dva z nich nejsou, a kdyby přítomný trval, nebyl by časem, ale věčností. Přítomný čas, aby byl časem, děje se tedy tak, že přechází do minulého. Můžeme tedy říci o čase, že je když musí směřovat (tendere) k nebytí?

(15) A přece mluvíme o dlouhém a krátkém čase, ovšem jen minulém a budoucím. Jenže jak může být dlouhé a krátké, co není?. takový mohl být jen dokud byl, tj. přítomný. Ale pověz mi duše, která dovedeš pociťovat a měřit trvání: může být přítomný čas dlouhý? je dlouhé toto století? Jenže ono není přítomné: to je jen tento rok, a z něho jeden měsíc, jeden den, jedna hodina – a nakonec jen ta nejkratší chvilka, která je vskutku přítomná. Jakmile by byla delší, zase by se dělila na minulou a budoucí část….Takže, kde je ten dlouhý čas?

(16) Přesto však poznáváme intervaly času, porovnáváme mezi sebou a měříme, ten je dvakrát, ten třikrát delší. A to je možné, jen pokud jsou přítomné. tedy i minulost a budoucnost nějak jsou.

(18) Kde ale jsou? I když to nevím, přece vím, že kdekoli jsou, musí tam být přítomné – protože jinak by tam nebyly. Když člověk vypráví minulé, vynáší z paměti ne minulé věci samy, nýbrž slova vzniklá z jejich obrazů, jež smysly zachytily jako stopy v duši. Tak moje dětství už není, ale když o něm vyprávím, nahlížím jeho obraz v paměti v přítomném čase. zda je to tak i s budoucím, nevím: vím jen, bude přítomný i on.

(20) Vlastně by se tedy nemělo říkat, že je trojí čas, minulý, přítomný a budoucí, nýbrž přítomná paměť minulého, přítomné setkání s přítomným (contuitus) a přítomné očekávání budoucího.

(23) Polemika s Aristotelem: Jeden učený muž mi řekl, že sám pohyb Slunce, měsíce a hvězd jsou časy (tempora). Nesouhlasil jsem: proč už ne pohyby všech těles? Kdyby nebeská tělesa zhasla  a točil se jen hrnčířův kruh, přestal by tím čas? ..Vím, že dřevěný kruh nedělá čas. Ale ať nikdo neříká, že by bez Slunce nebyl čas. Jedna věc je pohyb tělesa, jiná to, čím měříme jeho trvání. Co z toho je spíše čas?