• BP - Pojem zvěcnění v sociologické teorii a sociální filosofii: Analýza zvěcnění je jedním z hlavních přínosů marxistického myšlení a výrazným tématem marxistických úvah 20. století, jež přeorientovaly svůj zájem také na kulturní rovinu. Zvěcnění „spočívá v tom, že určitý poměr mezi osobami, určitý vztah osob nabývá charakteru věcnosti a tím i 'příznačné předmětnosti', která svou přísnou, zdánlivě zcela uzavřenou a racionální, svébytnou zákonitostí zastírá každou stopu své základní podstaty, vztahu mezi lidmi.“ (Lukács, 2020, str. 248). Hlavní příčinou pro prostoupení fenoménu zvěcnění společností je nahrazování užitné hodnoty směnnou hodnotou. Užitná hodnota věcí, tj. náš bezprostřední vztah k těmto věcem, se pod náporem směny stává neprohlédnutelnou a zastřenou. Obratu ke kulturní rovině vykreslil kontury György Lukács již v roce 1923, když napsal, že ve sféře kultury se zvěcnění jeví ve „…zjemnělé, zduchovnělé podobě, ale právě proto zesíleně…“ (Lukács, 2020, str. 265). Pierre Bourdieu v druhé polovině 20. stol. také tematizoval vztah kultury a ekonomiky, jeho analýza však byla z marxistického hlediska ahistorická, vystupovala mimo historický materialismus, jenž je ústřední metodou marxismu (Gartman, 1991). Přesto však v sobě Bourdieuovo pojetí může skrývat podobnou problematiku zvěcnění, jakou popsali marxističtí autoři. Bourdieuovo myšlení může obohatit analýzu zvěcnění o popsání dynamiky směny symbolických statků v sociálním poli, v jejímž rámci může také docházet k specifickému zvěcnění. Skrze zkoumání primárních a sekundárních textů bude tato práce v Bourdieuově díle hledat tematizaci zvěcnění, aby tak zodpověděla otázku, zda a jak může Bourdieu přispět k teoretické diskuzi o zvěcnění v sociologické teorii a sociální filosofii.
  • BP - Reprezentace sekt v českém mediálním prostoru: Analýza jazykových a narativních vzorců: Bakalářská práce se zabývá prezentací sekt v českém mediálním prostoru a zaměřuje se na analýzu obsahu zpravodajských a online médií. Sekty bývají v odborné literatuře definovány jako malé skupiny lidí, které se vyznačují uzavřeností, odklonem od tradičních náboženských praktik a vysokou mírou oddanosti vůdci nebo specifické doktríně (Vojtíšek, 2009). Tento pojem však není univerzálně akceptovaný a někteří autoři místo něj používají termín „nová náboženská hnutí“ (Lužný, 1997). Debaty o tom, co zahrnout pod označení sekta, souvisejí s procesem tvorby tohoto „labelu“ ve veřejném prostoru, kdy mediální a společenské diskurzy často zdůrazňují negativní a senzacechtivé aspekty těchto skupin (Mccloud, 2007).
    Téma sekt přitahuje v médiích pozornost, přičemž jejich obraz je často kontroverzní, což ovlivňuje způsob, jakým jsou ve společnosti vnímány (Lefebvre & Guyver, 2009). Média v tomto ohledu fungují nejen jako nositelé informací, ale také jako klíčoví aktéři ve vytváření narativních rámců, kterými je veřejnost vedena k interpretaci těchto skupin (Appel & Weber, 2017). Práce se však nezabývá přímo tím, jak tyto mediální reprezentace ovlivňují postoje čtenářů, protože recepci nelze na základě zvolené metody zkoumat. Zaměřím se výhradně na analýzu mediálního obsahu a na jazykové a narativní vzorce, které jsou při popisu sekt využívány.
    Jedním z hlavních východisek této práce je teze, že mediální diskurz hraje zásadní roli při utváření toho, co společnost považuje za „normální“ či „nebezpečné“, a při vytváření stereotypních pohledů na sektářská a nová náboženská hnutí (Mccloud, 2007). V této práci se proto zaměřím na to, jak média v českém prostředí tento diskurz konstruují, a zmapuji jazyk a narativy, které přispívají k obrazu sekt v českých médiích.
  • BP - Změna vlivu třídní příslušnosti na volbu strany do Poslanecké sněmovny v České republice mezi roky 1996 a 2021: V období mezi lety 1996 a 2010 se v Poslanecké sněmovně České republiky stabilně udržovaly čtyři tradiční politické strany – KSČM, ODS, KDU-ČSL a ČSSD. Tyto strany těžily z podpory specifických socio-kulturních skupin, přičemž voličské chování bylo výrazně ovlivněno generační příslušností, náboženským vyznáním a třídní příslušností (Bertoa, 2014; Linek, 2013). Přičemž vliv třídy na hlasování mezi lety 1998 a 2010 posílil (Smith, 2011). Od roku 2010 však politická scéna prošla zásadními změnami, kdy tradiční strany ztrácely dominantní postavení a na významu začaly nabývat nové politické subjekty. Maškarinec (2019) ve své práci uvádí, že se mezi roky 2010 a 2017 měnilo prostorové zastoupení elektorátu jednotlivých stran. Na základě toho lze usuzovat, že se měnilo i samotné voličstvo. Tato práce si klade za cíl znovu analyzovat elektorát na základě třídní příslušnosti a zjistit míru vlivu třídy na
    volbu strany.
  • DP - Sociální izolace neformálních pečujících: Primární neformální pečovatelé osob s mentálním postižením, což jsou zejména matky, čelí nadměrné zátěži, zahrnující fyzické a emoční vyčerpání, ale také sociální izolaci. Rodiny osob s postižením jsou často sociálně i ekonomicky marginalizovány, přičemž hlavní břemeno péče nejčastěji dopadá na ženy (Michalík et al., 2018, Saleem et al., 2024). Nedostatek legislativní a institucionální podpory ve fragmentovaném systému dále zvyšuje jejich zranitelnost a osamělost (Cullen, Delaney & Duff, 2004, Fryč, Chmelová & Adámková 2021).
    Matky pečující o děti s mentálním postižením čelí stejným kulturním očekáváním ohledně mateřství jako jiné ženy. Ta zahrnují zejména normy věnovat dítěti neustálou pozornost, klást jeho zájmy před zájmy vlastní a zajistit jeho úspěšný vývoj (Schmidt et al., 2023). Tato očekávání jsou součástí ideologie intenzivního mateřství, které se stává dominantním modelem rodičovství a vyznačuje se extrémní finanční, emocionální a časovou náročností (Ennis, 2014; Dembosky, Heckert & Migyanka 2023). Snaha naplnit tato očekávání je obzvláště náročná v případě péče o děti s hendikepem, kdy matky investují velké a zároveň nekončící množství času a energie do péče. Tlak na upozadění svých potřeb ve prospěch dítěte vede k omezení schopnosti zapojit se do běžného sociálního života (Fairthorne et al., 2014). Společenské normy intenzivního mateřství zároveň přispívají k izolaci tím, že posilují pocit odpovědnosti za všechny aspekty života dítěte a vedou k internalizaci stigmatizace, pokud matky cítí, že nesplňují tyto očekávání (Dembosky, Heckert & Migyanka 2023, Fairthorne et al., 2014).
    Sociální izolace rodičů osob s mentálním postižením je charakterizována jako pocit osamělosti a odpojení od běžných sociálních vazeb a aktivit. K sociální izolaci přispívá stigma spojené s atypickým chováním dítěte, nedostatečná podpora ze strany rodiny a společnosti, nedostatek veřejného povědomí o specifikách péče a nadměrná emocionální a fyzické vyčerpání spojené s péčí (Currie & Szabo, 2020, Dunn, Burbine & Tantleff-Dunn, 2001, Saleem et al., 2024). Sociální izolace, která je důsledkem těchto tlaků, má dlouhodobý dopad na psychické a fyzické zdraví matek a kvalitu jejich života (Michalík et al., 2018; Dembosky, 2023).
Naposledy změněno: středa, 12. února 2025, 14.37