Autorská osobnost Lva Nikolajeviče Tolstého (1828–1910) je často pro svůj celosvětový věhlas ztotožňována s prototypem ruského spisovatele. Tento prozaik, dramatik, publicista, pedagog a myslitel k takovému renomé nepřišel neprávem. Mnozí světoví autoři na jeho prozaickou tvorbu navázali; někteří se k jeho odkazu veřejně hlásili. Tolstoj pocházel ze starého hraběcího rodu sídlícího ve středním Rusku. V mládí se věnoval studiu orientálních jazyků. Studium však nedokončil a posléze se nějakou dobu staral o svůj statek v Jasné Poljaně. Neúspěšně se zde pokusil o jakousi vlastní „hospodářskou“ reformu. Po tomto neúspěchu dobrovolně narukoval do armády a účastnil se bojů s čečenskými partyzány na Kavkaze. Zde se začal poprvé výrazněji projevovat jeho literární talent.

Po ukončení kavkazského tažení v padesátých letech 19. století bojoval v Krymské válce. I zde se setkal s krutostmi války a velmi působivě je popsal ve vlastní tvorbě (např. v Sevastopolských povídkách). Válečné zkušenosti jej silně zasáhly a formovaly jeho osobnost a hodnotový systém. Do té doby měla jeho osobnost ještě příznaky „šlechtického floutka“. Ty ale mizely a objevovala se persona s hlubokými filosofickými zásadami.

Tolstoj na sebe byl velmi přísný. Velmi detailně si plánoval rozvrh činností a každé porušení tohoto řádu trestal. Ačkoliv univerzitní vzdělání nedokončil, celý život se sebevzdělával. Zvláště od 80. let 19. století tíhnul k pedagogice. V Jasné Poljaně založil vlastní školu (ta fungovala na principu volné výchovy – blíže k antickému modelu výuky), vydával vzdělávací časopis a napsal i několik učebnic.

Autor cestoval po Rusku a navštívil i západní Evropu. Spolupracoval také s významným časopisem Současník. Pro neshody s revolučně orientovanými spisovateli, kteří v Současníku působili redakci časopisu opustil. Jelikož zastával ideu neprotivení se zlu násilím, neztotožňoval se s osvobozením nevolníků za pomoci revoluce. Správnou cestu viděl v reformách.

Tolstojovi se zprotivil život privilegovaných vrstev ruské společnosti. Domníval se, že člověk může žít zdravým přirozeným způsobem života jen pokud žije jako prostý lid. Zastával tak poměrně asketický druh života. Sám žil jako prostý rolník; oblékal se jako rolník; pracoval i manuálně jako rolník; choval se jako rolník.

V závěrečné fázi života odsuzoval moderní literaturu (zejména dekadenci, symbolismus, nebo prokleté básníky). Ta podle něj necílí na morální zrání člověka. Zemřel na železniční stanici na následky zápalu plic. Na cestách ho v té době doprovázel jeho blízký přítel a lékař, Slovák Dušan Makovický.

Stylová charakteristika

  • metoda introspekce
  • mikropsychologismus (zaznamenával i polovědomé a podvědomé stavy duše)
  • hledání významu „za“ slovy
  • mravně-filosofická problematika
  • vzpírání se spoutanosti lidské existence
  • časté užití antiteze
  • v několika dílech psychologie války

Vybraná díla

Anna Karenina (1878)

Románem plynou tři vzájemně se prolínající linie, z nichž je nejvýraznější příběh jmenovkyně románu Anny Kareninové, manželsky vysokého státního úředníka. Ta se zamiluje do důstojníka carské armády Alexeje Vronského. Silné citové vzplanutí nakonec způsobí, že se Anna dopustí něčeho v té době nemyslitelného – opustí svého manžela i malého syna. Když si po letech uvědomí, co jaké nenapravitelné škody napáchala, opustí Vronského a posléze i ukončí svůj život skokem pod kola jedoucího vlaku. Další linie románu patří rodině Oblonských, která se potýká s nevěrou Annina bratra Stěpana Oblonského. Poslední linie příběhu se dotýká statkáře Levina (autorova alter ega), který miluje sestru Stěpanovy manželky Dolly, Kitty Ščerbackou. Ta je ovšem zamilována do Vronského.