Na co v semináři nebyl prostor, ale v budoucnu se s tím setkáte

Mezi silná Weberova témata patří i:

Otázky z úkolů:

Na jaké důvody, které určují sociální jednání, se nejčastěji orientuje dnešní společnost? (Účelovo-racionalní, hodnotově-racionální, afektivní,...)

KLÍČOVÁ OTÁZKA! Proč? Odpověď na ni totiž leží ve Weberově studiu moderní společnosti. Weber za ústřední proces v moderní společnosti považuje postupnou racionalizaci jednání ve stále širších oblastech (od státní správy po trávení volného času - viz. např. time-management). Z toho vyplývá, že podle nej se jednání v moderní společnosti stále více orientuje účelově-racionálně. Například v politice je patrný posun od ideologicky zaměřených programů postavených na obecnějších a širších ideálech a hodnotách, k programům, které se snaží účelně řešit definované problémy (volba problémů je nicméně nadále orientovaná hodnotově), apod. 

Pokud představa sociálního řádu působí na jedince z vnějšku utlačivou silou, není to vlastně sociální fakt jako od Durkheima?

!!! Ano, je! :) Weber i Durkheim analyzují stejné věci, jen k tomu přistupují z jiných metodologických a teoretických pozic. Zatímco pro Durkheima by sociální řád byl konstituován sociálními fakty (nebo by sám byl sociálním faktem), tzn. měl nadindividuální a na konkrétních jedincích nezávislou existenci (realita sui generis), pro Webera je to jinak: "Jednání, zvláště sociální jednání a zde zase zvláště sociální vztah, mohou být všemi zúčastněnými orientovány na představu existence nějakého legitimního řádu." Tedy pro Webera je (sociální) řád pouze představou, popř. analytickou kategorií, kterou používá věděc, který studuje jednání, které se podle této představy orientuje.

A tady vidíme jeden z největších Weberových odkazů - z této jeho metodologie a přístupu vychází celá interpretativní sociologie, například Thomas, když formuluje slavný teorém: "Jestliže je určitá situace lidmi definovaná jako reálná, pak je reálná ve svých důsledcích." Jestliže tedy vnímám určitý řád jako reálný (pročež musí mít legitimitu) a budu podle něj orientovat své jednání, důsledky tohoto jednání budou stejné, jako kdyby určitý řád objektivně existoval.

Tam, kde Durkheim pozitivisticky odhaluje objektivně existující (sociální) fakta, Weber říká, že nic jako objektivní fakta neexistuje, existují pouze představy lidí, na nichž se zakládá jejich jednání. A v dalším vývoji sociologie připojujeme, že právě toto jednání vytváří objektivní realitu druhým jednajícím a výzkumníkům (ale to už jsme u Bergera s Luckmannem a sociální konstrukci reality :) ).

Lze vůbec nějaké chování označit za nejednání? Jsme vůbec schopni se nějak chovat bez toho, aniž by to pro nás mělo nějaký smysl?

Chápu tu otázku tak, že se ptáte na příklad toho, co Weber označuje za chování, tedy akt responsivní, jemuž aktér sám nevkládá smysl. Může se jednat například o reakci na bolest, hlad, útok, úlek apod. Chování je společné živočichům vč. člověka. O otevření deštníku, protože prší (mohli bychom říci, že smyslem otevření deštníku je nezmoknout, to ale neodpovídá Weberově definici smyslu - zde jen používáme stejné slovo k popisu smyslu-prosté reakce na fakt, že prší a nechci zmoknout).

Max Weber říká, že každé jednání a chování má svou šanci. Existuje nějaký druh chování či jednání, který má šanci 100% nebo velmi blízko ke stu?

Zajímavá otázka. Řekla bych, že se bude jednat o jednání určené normativně. Vstoupíte-li do mé kanceláře kvůli setkání se mnou, je pravděpodobnost (šance), že mě pozdravíte, hraničící s jistotou.

Má altruismus své místo mezi důvody, které určují sociální jednání?

Určitě - smysl, který svému jednání jednající dává, je v takovém případě explicitně orientovaný na druhé, a to "pro jejich dobro". Zároveň je to jednání zřejmě hodnotově racionální - je racionální ve vztahu k hodnotě, kterou jednající zastává (touto hodnotou může být altruismus sám, prospěšnost druhým, obecní blaho apod.). Vede se nicméně diskuse (pozdější, cca polovina 20. století), zda altruismus jako takový skutečně existuje, protože můžeme jednat "altruisticky" pro své vlastní uspokojení (svůj dobrý pocit). Pak by to odpovídalo spíše účelově-racionálnímu typu jednání MW, ale to je k širší debatě :)

Mohlo by být jednání vztaženo na celou společnost, pokud by se daná společnost nacházela v extrémní situaci? (Politický převrat, krize,...)

Ve Weberově metodologii nikoliv. Jedná individuální aktér a kolektivní jednání je sumou těchto individuálních jednání. Motivace a smysl individuálních jednání nicméně může být společný a odvozený ze sdílené kultury apod.

Platí dnes ideální typy (racionální jednání) jako vzory představované v médiích, nebo spíše se upozorňuje na odchylky jednotlivců a odlišnosti? Mohla by se sociologie obejít bez ideálních typů, nebo by z ní pak byla psychologie?  

Tady si nejsem úplně jistá, zda chápu otázku, ale zkusím odpovědět i tak :) Pojem "ideální typ" bych asi vyhradila výzkumníkům jako analytický model, který je vědomě konstruovaný. Pro to, co zobrazují média bych spíše použila pojem "společenská kategorie", popř. stereotyp, archetyp, roli apod., tedy něco, co vzniká ve společnosti víceméně neuvědoměle a především v rámci dynamických společenských procesů. To je dost odlišné od vědomé konstrukce ideálního typu jako analytické kategorie. Když tedy přeformuluji otázku na to, zda jsou společenské kategorie v médiích používány jako vzory, nebo se spíše upozorňuje na odlišnosti, odpovím, že obojí, protože se to nevylučuje :) Jakmile něco ukazujete jako vzor, k jeho vymezení používáte právě odchylky a odlišnosti.

K druhé otázce: nemyslím, že by ideální typ byl jedinou metodologickou odlišností mezi sociologií a psychologií. Navíc psychologie je ideálních typů ve Weberově smyslu plná - když si uděláte dotazník na typ své osobnosti, měříte vlastně svou blízkost či vzdálenost konstruovaným ideálním typům osobností ;)

Naposledy změněno: čtvrtek, 29. dubna 2021, 12.19