Termín "apoštolští otcové" je umělý. Byl vytvořen v moderní době pro klasifikační potřeby patrologického studia a označuje skupinu prvokřesťanských spisů, které se nestaly součástí Nového zákona. Byli chápány jako texty spisovatelů "apoštolského věku", to jest věku, který končí smrtí těch, kdo osobně naslouchali apoštolskému kázaní a měli tak bezprostřední podíl na křesťanském zjevení (které se uzavřelo smrtí posledního apoštola).

Termín se často odvozuje z titulu edice, kterou vydal roku 1672 v Paříži Jean-Baptiste Cotelier: Ss. patrum, qui temporibus apostolicis floruerunt, Barnabae, Clementis, Hermae, Ignatii, Polycarpi, opera edita et inedita, vera et supposititia, na která se často odkazovalo jako na Patres aevi apostolici. Zdá se však, že ve své dnešní podobě se termín objevil o něco později, teprve v titulu anglického překladu těchto textů od cantreburského arcibiskupa W. Wakea z roku 1693 (The Genuine Epistles of the Apostolical Fathers…) a potom v edici Thomase Ittiga (Lipsko 1699) Bibliotheca Patrum Apostolicorum Graeco-Latina.

Cotelierova edice obsahovala list Barnabášův, oba listy připisované Klementu Římskému, Pastýře Hermova, listy Ignáce z Antiochie, a list Polykarpa Filipanům. Cotelier tak vytvořil první souborné vydání spisů (autentických i domnělých) pěti spisovatelů, kteří podle něho patřili jakožto žáci apoštolů k apoštolskému a poapoštolskému věku. Edice Ittigova korpus těchto autorů zužuje, protože vypouští Pastýře Hermova a list Barnabášův. Cotelierovo vydání však vychází dále v podobě přepracované od Jeana Le Clerca v původním rozsahu (v letech 1698 a 1724).

V 19. stol. se obsah souboru tzv. apoštolských otců rozšířil o několik dalších spisů: o List Diognétovi, o zlomky Papiáše z Hierapole, o Quadratův fragment a hlavně o Didaché, která byla objevena roku 1873 pravoslavným teologem, patriarchou Filotheem Bryenniem v rukopisu, který je dnes znám jako cod. Hierosolymitanus 54. Tak postupně došlo ke spojení různorodých textů, které nebyly ani vnitřně spřízněné, ani dobově související, do jednoho korpusu pod společný název "apoštolští otcové".

Ve 20. stol. vyvstala otázka, zdali termín "apoštolští otcové" zcela neopustit. Fischer v edici apoštolských otců z roku 1956 vyjadřuje stanovisko, že odmítat tento zavedený termín není nutné, ale je potřeba ho zpřesnit. Jako apoštolské otce uznává ty spisovatele prvokřesťanské doby (s výjimkou novozákonních autorů), kteří mohou být podle současného stavu bádání věrohodně pokládáni za osobní žáky apoštolů včetně Pavla, nebo alespoň za nositele a hlasatele apoštolské tradice, třebaže se s apoštoly osobně nesetkali. Takto pojatá klasifikace může platit pouze pro první list Klementa Římského Korinťanům, sedm listů Ignatiových, list Polykarpa Filipanům a apologetu Quadrata. S výjimkou Quadratova fragmentu se jedná vždy o dopisy, tedy texty psané konkrétním adresátům z konkrétního podnětu a jejich pisatelé byli biskupové poapoštolské doby (v případě 1Klem zůstává osobnost autora v pozadí). Adresáty nejsou s výjimkou Ign. ad Polycarp. jednotlivci, ale celé křesťanské obce.

Fischerovo dělení odpovídá patrologické příručce Bertholda Altanera (Patrologie. Herder 1938), který řadí Didaché vedle didaskalií, církevních řádů a apokryfů; list Barnabášův mezi apokryfní listy a Pastýře Hermova mezi apokryfní apokalypsy. Kapitolu nadepsanou "Apoštolští otcové" věnuje Klementovi Římskému (oběma listům i pseudoklementovské literatuře), Ignatiovi z Antiochie, Polykarpovi ze Smyrny a Papiášovi z Hieralope (snaží se držet kriterium apoštolskosti). Quadratův fragment a List Diognétovi. řadí do kapitoly o řeckých apologetech 2. stol. Podobný přístup má také autor patrologické příručky Johannes Quasten (Patrology, vol. I, 1st ed. 1950), který rezignuje na kritičtější přehodnocení termínu, takže z kapitoly nadepsané "Apoštolští otcové" vyčleňuje pouze Didaché a apologetické texty Quadratova fragmentu a Listu Diognétovi.

Modernější patrologické příručky, které se přiklánějí k literárněhistorické koncepci oboru, mají kritičtější postoj a tento termín jako klasifikační kategorie nepoužívají. Z literárního hlediska je totiž termín neopodstatněný a z teologického hlediska problematický, protože úsudek o zahrnutí spisů do tohoto korpusu je z definice závislý na závěrech historické vědy ohledně jejich datace a autorství. Autoři italského manuálu (Manuale di letteratura cristiana antica greca e latina, Brescia: Morcelliana 1999) Claudio Moreschini a Enrico Norelli a německý autor Hubertus R. Drobner (Patrologie. Úvod do studia starokřesťanské literatury, Praha: Oikúmené 2011; originál z r. 1994) řadí texty z korpusu "apoštolských otců" podle žánrových kritérií a Drobner termín "apoštolští otcové" výslovně odmítá (s. 71).

Seznam spisů řazených v různých dobách do korpusu tzv. "apoštolských otců" rozdělený podle žánrů s krátkou charakteristikou:

Listy:

    • listy Ignatia z Antiochie: 7 autentických dosvědčených Eusebiem z Caesareje (HE III 36): Efesanům, Magnésanům, Trallijským, Římanům, Filadelfským, Smyrnským a Polykarpovi ze Smyrny; dochováno dalších 5, které se pokládají za neautentické; byly sepsány v Malé Asii (Smyrna a Tróas) biskupem syrské Antiochie Ignatiem začátkem 2. stol. v průběhu jeho deportace do Říma.

    • list Polykarpův Filipanům: list biskupa ze Smyrny v MA, adresáta jednoho z listů Ignatiových; někdy rozdělován na dva samostatné listy.

    • 1. list Klementův: titul originálu List Římanů Korinťanům; spis sepsán v Římě, na základě narážek na proběhlé pronásledování datován do doby po skončení vlády císaře Domitiana v posledních letech 1. stol.; vybízí křesťany v Korintě, kteří sesadili své presbytery, aby je dosadili zpět do čela své obce.

Apokalypsy:

    • Pastýř Hermův: sepsán v Římě v polovině 2. stol.; člení se na vidění, přikázání a podobenství – vše s parenetickým charakterem a s eklesiologickým zaměřením.

Homilie:

    • 2. list Klementův: místo původu neznámé (uvažuje se zejména o Římu a Korintě, ale též o Sýrii a Alexandrii); nejde o list, ale spíše o homilii; název vychází z rukopisné tradice, která ho velmi úzce spojovala s 1Klem, a ze starokřesťanských autorů, kteří ho často citovali jako 2Klem.

Teologické traktáty:

    • list Barnabášův: sepsán pravděpodobně v letech 131–132, těsně před začátkem Bar Kochbova povstání (na základě zprávy v Barn 16,3–4, že nepřátelé znovu budují jeruzalémský chrám, který předtím zbořili); místo původu je neznámé, argumentuje se pro Alexandrii (nazákladě alegorické metody a vazeb textové tradice na Alexandrii), nebo pro západní Sýrii či Malou Asii (na základě vazeb na pavlovskou tradici); text nemá znaky listu podobně jako NZ list Židům.

Narativní dílo:

    • Papiáš z Hierapole, Výklad slov Páně: šlo o sbírku příběhů na způsob evangelií a skutků v rozsahu 5 knih; autor byl začátkem 2. stol. biskupem v Hierapoli ve Frýgii; nejvýznamnější zlomky dochovány u Ireneje, Adv. haer. 5 33 a Eusebia z Caesareje, HE III 39.

Církevní řád (disciplina apostolica):

    • Didaché: vznikla v Egypťě nebo Sýrii, spíše v prostředí venkova a malých městeček; nejpravděpodobnější datace je přelom 1. a 2. stol.; spis neobsahuje teologické výpovědi, dává pouze praktické a technicko-organizační rady pro každodenní život církevní obce a liturgii (křest, půst, modlitba, eucharistie, pomazání, styk s potulnými apoštoly a proroky).

Apologie:

    • List Diognétovi

    • Quadratův fragment

Naposledy změněno: čtvrtek, 21. března 2019, 16.51