Teoretickým rámcem, o nějž se bude opírat plánovaná disertační práce zaměřená na výuku slohu na měšťanských školách, je koncept dějin každodennosti. Ten v současnosti využívá mnoho různých metodologických přístupů, které jsou inspirovány převážně etnografií a sociologií a věnuje se rozličným tematickým okruhům. V tomto případě autorka zachytí dobové pedagogické a didaktické myšlení, které se odráželo v učebnicích, s nimiž žáci a učitelé denně pracovali ve školách.
Dějiny každodennosti či dějiny všedního dne1 představují významný historiografický směr zaměřený na běžný život lidí v minulosti, který stojí v opozici k velkým politickým dějinám. Tento přístup se zabývá každodenními zkušenostmi a praktikami obyčejných lidí. (Sedlák, 2013, s. 122 srovnej se Zounek a kol., 2015, s. 94–95).
Historici se začali zabývat studiem každodenního života ke konci 19. století jako alternativou k tradičnímu pozitivistickému zkoumání dějin. Zásadní pro něj byly práce školy Annales z první poloviny 20. století, přičemž výrazně se prosadil v 70. a 80. letech 20. století. (Kubeš, 2007–2012, s. 7 srovnej se Sedlák, 2013, s. 124–125). V České republice se historici dějinám každodennosti věnují posledních 30 let, souvisí to s novým přístupem k dějinám po roce 1989 a také postmoderním obratem v humanitních vědách (Hlavačka a kol., 2020, s. 1–2).
Metodologicky vycházejí ze zásad německého proudu Alltagsgeschichte. Jsou si blízké s historickou antropologií nebo demografií, na kterou navazovaly dějiny mentalit, a dějinami kultury. Při studiu moderních dějin jsou dějiny každodennosti velmi často zkoumány metodou orální historie a propojeny s dějinami zkušenosti. Dále je možné využít koncept mikrohistorie2, tj. sledování jedné individuální kauzy v rámci určité lokality (Lenderová, 2017, s. 432–440).
Dějiny každodennosti využívají kvantitativní i kvalitativní analýzu historických dokumentů. Charakteristický je pro ně interdisciplinární přístup, který kombinuje metody historie s poznatky antropologie, sociologie a dalších společenských věd (Kubeš, 2007–2012, s. 8, 14, 50 a 60 nebo Zounek a kol., 2015, s. 96). Tento přístup si vyžádal nové čtení pramenů, které zahrnuje „hledání mezi řádky, doplnění empirického výzkumu vlastní teoretickou reflexí, kulturní překlad pramene, jeho textovou a sémantickou analýzu“ (Lenderová, 2017, s. 441).
Kritici dějin každodennosti varují před rizikem atomizace historie a její redukcí na popisnou etnografii. Také upozorňují na to, že se z historie může stát idealizované sbírání anekdot, které bude opomíjet politické dějiny. Zastánci argumentují potřebou zkoumat dějiny s porozuměním, bez ideologického zatížení a v dobovém sociálním kontextu (Lenderová, 2017, s. 443–445 a Iggers, 2002, s. 106–107). Le Goff zdůrazňuje, že propojení obecného kontextu s každodenní praxí přináší komplexnější poznání a může korigovat či vyvrátit tradiční výklad dějin (Šimáně, 2019, s. 51).
To vše tedy pro plánovanou disertační práci znamená, že zvolený problém – proměna didaktického myšlení ve 20. a 30. letech – není zkoumán obecně, ale na konkrétním případě výuky slohu na měšťanských školách. Prameny – vybrané dobové učebnice, ale také další dobové dokumenty či slohové práce a pedagogické deníky – budou zasazeny nejen do celkového kontextu, ale také zkoumány pomocí tzv. mikroanalýzy (tzn. že budou sledovány i tzv. malá fakta). Autorka tedy dodrží zásady nového čtení pramene. Akcentován bude obsah a zpracování učebnic, ale sledováno bude i to, jak se učitelům a žákům s učebnicí pracovalo.
Autorka nemůže vzhledem k časovému ukotvení práce využít metodu orální historie, ale dějiny zkušenosti bude studovat z písemných dokumentů. Z celoevropské perspektivy výuky mateřského jazyka lze mluvit o mikrohistorické studii z dějin pedagogiky a didaktiky. Metodologicky bude výzkum kombinovat kvantitativní a kvalitativní analýzu historických pramenů s interdisciplinárním přístupem propojujícím poznatky z historie, pedagogiky a didaktiky.
Použitá literatura:
Hlavačka, M., Kessler, V. & Smrček, D. (2020). History of everyday life database. Science around us. [Prague] : Centre for Administration and Operations of the CAS.
Iggers, G. G. (2002). Dějepisectví ve 20. století: od vědecké objektivity k postmoderní výzvě. Knižnice dějin a současnosti. Praha: Lidové noviny.
Kubeš, J. (2007–2012). Dějiny každodennosti II (1500-1750). Parbubice: Univerzita Pardubice.
Lenderová, M., Jiránek, T. & Macková, M. (2017). Z dějin české každodennosti: život v 19. století. Praha: Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum.
Sedlák, P. (2013). Každodennost jako předmět a koncept dějepisného poznání. Soudobé dějiny, 20(1-2), 120-157. doi: 10.51134/sod.2013.006
Šimáně, M. (2019). Průběh školního roku na českých obecných menšinových školách v meziválečném Československu pohledem dějin každodennosti: The course of the school year at Czech primary minority schools in interwar Czechoslovakia from the perspective of the history of everyday life. Studia paedagogica: časopis Ústavu pedagogických věd FF MU Brno. 2019, roč. 24, č. 3, s. 47-76.
Zounek, J., Knotová, D., & Šimáně, M. (2015). Výzkum soudobých dějin pedagogiky a školství: K metodologickým otázkám historicko-pedagogického výzkumu. Studia paedagogica: časopis Ústavu pedagogických věd FF MU Brno. 2015, roč. 20, č. 3, s. 89–112.
1 V českém prostředí není termín jednoznačně ukotven. Můžeme se setkat s názvy jako malé dějiny, nedějiny, anonymní dějiny nebo také neartikulované dějiny. Definován není ani vztah mezi dějinami každodennosti a dějinami kultury. S jistotou nelze říct ani to, zda je jeden z těchto pojmů nadřazen tomu druhému, či zda jde o pojmy na stejné úrovni (Lenderová a kol., 2017, s. 442–443).
2 Mikrohistorie se objevila v 70. a 80. letech 20. století a soustředila se na dějiny lidové kultury. Podrobně analyzuje úzce ohraničené jevy, např. vesnice, skupiny rodin nebo jednotlivce, pro které se snaží najít sociální kontext. Nikdy neměla jasně stanovená pravidla ani metodologii (Kubeš, 2007–2012, s. 19). Důležitou formou je vyprávění a historikův pohled na danou skutečnost. Mikrohistorie vychází z italské školy, která se oproti té německé inspirovala i některými principy marxistické historiografie (Iggers, 2002, s. 101 a 103).