Podcast vypravuje příběh maminky samoživitelky a její dcerky Emy. Ema je ve škole šikanována, na což maminka přijde skrze dceřino nezvyklé chování, které se rozhodne nepřehlížet. Na terapii, kam svojí dcerku pošle, se pak celá situace ve škole postupně odkrývá a malá Ema se s ní vypořádává.
Když se ale maminka na školu obrátila a pokusila se šikanu nahlásit a řešit, vedení něco takového razantně popřelo. Šikanu odmítli řešit s tím, že nic takového se v instituci neděje.
Jak se podle mě měla škola zachovat?
Zaprvé bych ráda zmínila svoji myšlenku (která se dá dosadit vlastně do jakékoli tématiky), že nic není černobílé. Dovedu si představit, že rodiče mají často o svých potomcích zkreslené představy a některé jejich nároky škola zkrátka není schopná splnit. Jsou ale určité "red flags", které by škola za žádných situací neměla nikdy přehlížet, a šikana je jednou z nich. Kdybych já jako pedagog vypozorovala šikanu, nebo by mi jí někdo nahlásil, v první řadě bych se asi pokusila poradit se školní psycholožkou. Pokud by mi nebyla k dispozici nebo by mi její rady nedávaly smysl, asi bych se o šikaně pokusila informovat zbytek pedagogického sboru a vedení školy. Podle mě jde totiž o komplexní problém na jehož řešení se musí celá škola organizovaně podílet.
Ze zkušeností z vlastní školní docházky ale vím, že to, jakým způsobem pedagogové v hodinách pracují se třídou má na klima kolektivu značný vliv. Jako prevenci šikany bych se na místě učitele snažila dodržovat tyto pravidla: 1) Rovnoprávnost - nikomu nenadržovat, nikoho neponižovat. Všichni žáci musí mít stejně velkou šanci se projevit a něco se naučit (např. vyvolávat namátkově úplně všechny a ne jen ty, kteří se neustále dokola hlásí). 2) Opatrně a postupně děti učit spolupráci. Náhodné zadání skupinové práce často může kolektiv ještě více poškodit, zároveň je ale výchova ke spolupráci nesmírně důležitá. Podle mě je třeba do hodin, exkurzí a zejména pak výjezdů (lýžáky, sporťáky...) zapojovat různé společné aktivity a cvičení, při kterých se žáci mohou lépe poznat. 3) O šikaně a kyberšikaně mluvit. Učit žáky, jak jí rozpoznat a poradit jim, jak se chovat v pozici oběti i přihlížejícího a vysvětlit jim, proč je to důležité.
PS: Podcast Moje terapie také často poslouchám. Přijde mi, že skrze konkrétní příběhy teprve plně začínám chápat podstaty různých psychických potíži a životních situací.