V předloženém příběhu je reakce školy naprosto nepochopitelná. Není jasně řečeno na koho se přímo maminka Emičky obrací, ale není možné aby jakýkoliv náznak, možnost šikany ve škole byl tak to svrhnut.
Je jasné, že tato problematika je velmi citlivá, nechtějí si ji připustit rodiče ani pedagogové. Ale není neobvyklá. Třídní pedagog by měl o této problematice pohovořit ve třídě, nemluvit přímo o konkrétních situacích a o reálných informacích, spíš nastínit závažnost takových činů v obecné rovině. Měl by poskytnout dětem pocit, že se mu mohou svěřit, že on je tam pro ně. Dále si myslím, že by pedagogové, ať už třídní učitel nebo učitelé, kteří mají dozory na chodbách, by měli mít přehled s kým se kdo dostává do kontaktu, s dětmi v okolí Emičky (v tomto případě) by měl promluvit školní psycholog. S dětmi by se ať už by šikana probíhala nebo by pocit maminky byl milný, mělo pracovat. Mělo by se to probírat na třídních schůzkách i na pedagogických schůzích.
Dobře fungují centra pro prevenci šikany ve škola, myslím si, že by každá škola měla této služby využívat.