Příběh vypráví o malé dívce Emě z 1. třídy, která byla zasažena šikanou. Ta probíhala formou fyzického ubližování až týrání. Matka sdělila tento problém škole, která se ale k němu postavila naprosto neprofesionálně a neadekvátně.
Po ohlášení šikany měla škola okamžitě zahájit řešení šikany, ne před ní zavírat oči. Školy mají dané metodické postupy, jak a co mají dělat při podezření na šikanu. S těmito postupy mají být učitelé seznámeni především metodikem primární prevence nebo ředitelem školy. Tyto směrnice jsou navíc dané ministerstvem školství. Pokud si škola sama netroufá tento problém řešit, má možnost si pozvat odborníky, kteří jim fundovaně pomohou.
Mě osobně velmi překvapuje, že si tohoto problému nevšimla ani třídní učitelka, že nevnímala žádné náznaky a změny v chování dětí ve třídě. A to zejména proto, že v první třídě jsou učitelky s dětmi v neustálém kontaktu. Mají velkou možnost děti pozorovat, vnímat, a tedy včas zachytit jakékoliv napětí a změny ve vztazích a chování mezi dětmi. Trochu mě zamrazí, když si pomyslím, v co všechno tato situace mohla, a ještě může, vyústit později, nejen u Emy. Postižené samozřejmě mohou být i další děti, u kterých rodiče zatím nic neřešili. Do první třídy děti přicházejí s velkým očekáváním a radostí ze školy, je to pro ně začátek nové etapy a šikana i fyzické ubližování mohou velmi ovlivnit nejenom školní docházku, ale i budoucí osobní a psychický vývoj.
Takže za mě učitelé, ale i vedení školy naprosto zklamali. Asi bych jako rodič přemýšlel nad změnou školy, což ovšem bude pro dítě dalším zdrojem stresu.